Láska kafem ředěná ✔

7.

Rozhodla jsem se nedělat velkolepé otevření, i když mě to po pravdě ze začátku docela lákalo. Raději jsem nechala vytisknout několik letáků, které jsem vylepila na frekventovaných místech a tak nějak doufala, že to vyjde.

„Je první den Molly, nemůžeš čekat zástupy a narvanou kavárnu!" Promlouvám sama k sobě ve svém zázemí, necelou půl hodinu před otevřením. Jsem nervózní a chvilkami se mi klepou ruce. Už po několikáté jdu zkontrolovat, zda je všechno na svém místě a tak jako před několika minutami zjišťuji, že je. Vracím se za pult, když se otevírají zadní dveře.

„Nepropásla jsem to?"

„Co" otáčím se po hlase. Win stojí ve dveřích, prohlíží si kavárnu, než zastaví pohledem na mě.

„Chci být tvůj první zákazník" pronese významně a jde si sednout ke stolu, který jsem pracovně nazvala ‚můj'.

„Bude mi ctí, když zrovna ty, budeš můj první zákazník." Dávám se automaticky do přípravy kávy a na talířek rovnám sladké pečivo. Během chvilky mám vše hotovo a s úsměvem to pokládám před nedočkavou Win.

Usrkne doušek kávy a hned chválí. Ještě, že mi ho Ben doporučil. I když, bude to stát to kino. Ale což, teď na to nebudu myslet. Ještě chvilku a půjdu otevřít. Zvedám se tedy od Win, která mi dodává odvahy, za pultem pouštím na snesitelnou hlasitost hudbu a se zatajeným dechem a hlavně levou nohou jdu ke dveřím. Tohle otočení klíčem doleva, je můj prozatím nejdůležitější okamžik. Ještě cedulku na dveřích a hotovo. Hluboký výdech a s klíčem v ruce se vracím k Win.

„Tak, a je to." Nasadím odhodlaný úsměv.

„Uvidíš Molly, bude to dobrý. Tohle místo má dobrou energii, ještě budeš ráda za chvilku klidu." Mrká na mě, chytá povzbudivě ruce, které následně mírně stiskne.

Kéž by měla pravdu. Už jen kvůli půjčce bych potřebovala, aby se sem lidi naučili chodit. A možná...

Zvedám se a za držení pěstiček, které mi teď Win ukazuje, jdu obsloužit první příchozí. Dva postarší muži, kteří se usazují hned za dveřmi, na stůl rozkládají desky a jen co mi nadiktují objednávku, začínají řešit pracovní problémy. Než jim donesu to, co chtěli, jsou tu další. Někdo jen ze zvědavosti nakoukne a hned zmizí, jiní se odváží a za neustálého prohlížení si místa, sednou, objednají. Takže než mám chvilku si sednout zase naproti Win, je tu deset lidí. Deset, půl hodiny po prvním otevření. Moje dušička skáče radostí, v to jsem ani nedoufala. Mám takovou radostnou a nadšenou náladu, že bych hned někoho objala, tančila, zpívala a co já vím co ještě. Připadám si jako blázen, ale musím se krotit, neb přicházejí další lidi.

Když se Win zvedá k odchodu, nemám ani pořádně čas se s ní rozloučit. Jen na mě kývne, že přijde ještě večer a mizí ve dveřích nahoru. Až když se dostávám ke své starodávné kase, která spokojeně trůní na pultu, všímám si dolarů zastrčených pod ní. Zakroutím hlavou. I když jsem Win několikrát opakovala, že mi platit nebude, ona má prostě svou hlavu. Chtěla být první zákazník a to se vším všudy. Tedy i s placením. Beru dolary do ruky a vhazuji je do jedné z dóz, které mám za sebou. Pro štěstí.

V dobu kdy se den přehupuje do své druhé poloviny, tu mám nejvíc plno. Ani si nepřipadám, jako bych ráno otevřela poprvé. Možná je to tím, že jsem na dobré adrese. Přeci jenom je kousek banka a tahle ulice je celkově celá obchodní a proudí přes ní dost lidí na centrální náměstí. Možná je to i tím, že to tu bylo dlouho prázdné a tak se chce každý podívat, co se to tu vylouplo. Ať je to tak, nebo tak, zájem lidí mě moc těší.

Odpoledne uteče jako voda. Večer se ještě stavuje na skok Win a potom už pádím domů. Tam šťastná, ale unavená dávám jen rychlou sprchu a padám do postele. Usínám s přiblblým úsměvem na tváři a hrdostí v srdci.

Následující ráno mě probouzí sluníčko a přímo mě vybízí, abych už vylezla z postele. Musím, i kdybych nechtěla, musím. Jenže já chci. Těším se jak malé dítě a jsem zvědavá a natěšená, co bude dneska. Přijde zase tolik lidí? Bude jim chutnat káva? Budou jí chválit, tak jak jsem to včera několikrát slyšela? Budou si šuškat, že je to tam moc hezký?

Zatímco snídám míchaný vajíčka se slaninou a toustem, honí se mi hlavou otázky, na které se mi dostane brzy odpovědí. To jen já jsem nedočkavá a chtěla bych všechno hned. Jenže ono mě to včera tak hezky nabudilo, vlilo novou, čerstvou krev do žil a neonovým nápisem v mé hlavě ubezpečilo, že jsem udělala dobře. Že to má smysl. I kdyby jen pro mě.

Cestou do práce, ne do kavárny, to zní mnohem líp, si prozpěvuji. Co na tom, že na mě lidi civí jak na blázna, já mám dobrou náladu a nenechám si jí nikým zkazit. Sluníčko svítí, sem tam je slyšet i nějaké to ptactvo, které vesele pípne a přijde mi, že jsem jediný pozitivně naladěný člověk. Každý jde zadumaný a smějící se lidi bych napočítala na prstech jedné ruky. Snad jen děti mají věčně pusu od ucha k uchu. Přesně jako ten den, co jsem dala výpověď. Tenkrát jsem je počítala. Teď na to nemám čas a ani náladu.

Vsouvám klíč do starých dveří, které jsou vstupní bránou do mého království, a hned za dveřmi se zastavuji. Pohledem přejedu celou kavárnu, zkontroluji všechny stoly a teprve poté se vydávám dozadu, se převléct.

Pečivo, které na mě čekalo vzadu za domem, rovnám na připravené tácy a vystavuji ve vitríně. Pouštím rádio, kontroluji kávovar, dostatečnou zásobu kávy, pití i ostatních prkotin, procházím celou kavárnu, zda je všechno u stolů v pořádku a potom se zase s velkým nádechem vydávám otevřít. Srdce mi buší a hlavou běhá pomyšlení, jakpak bude vypadat dnešek.

Musím naznat, že dnes je tu docela jiná sorta lidí, než včera. Spíš kravaťáci. Možná jsou z nedaleké banky, možná i z blízkého domu plného manažerů. Je to v podstatě jedno, hlavně, když objednávají a zůstávají co nejdéle.

Zrovna když odnáším jednu z objednávek, vchází elegantní muž v obleku, s taškou a laptopem v podpaží. Nevěnuji mu pozornost, jen tak projdu s úsměvem a pozdravem kolem něj. Však on se někde usadí a poté se mu mé pozornosti dostane. Jenže on stojí na tom samém místě i o chvilku později, když se vracím.

„Promiňte, slečno." Zastavuje mě pohledem.

„Ano?"

„Máte tu nějaké klidnější místo, nejlépe s elektrickou zásuvkou?"

Hází na mě štěněčí oči a já při podrobnějším pohledu zjišťuji, že je mi odněkud povědomý. Jen si ještě vzpomenout odkud. Ale na nějaké pátrání v paměti teď nemám čas. Usazuji ho k jedinému stolu, kde je zásuvka a navíc je skrytý, takže splňuje i jeho druhou podmínku, že tam bude klid. K mému stolu. S povděkem se na mě usměje, objedná kafe, koblihy a sladké preclíky a jen co mizím za pultem, otevírá laptop, připojuje ho do zásuvky a dává se do práce.

Nevadí mi to. Když bude pít a jíst, udělá tržbu, tak ať si tu klidně pracuje. Navíc by nebyl první, ani poslední. Už včera tu ti starší muži řešili cosi pracovního a dneska se tu objevili znova. Jestli nechají zase tak tučné dýško, klidně jim budu stůl rezervovat na každý den.