Láska kafem ředěná ✔

5.

Povolení podnikat. Přesně s tím mi pošťák doručil obálku. Jsem nadšená. Nakonec to byl ten kratší termín a já tak můžu vlastně téměř hned otevřít. Dívám se do svého seznamu, kde jsem si udělala jednotlivé body a světe div se, moc toho nezbývá. Dneska bude nábytek, navečer přijdou zapojit spotřebiče a já mám dost času na to, kouknout po dalších bazarech na nějakou dekoraci.

Hledám na internetu nejkratší cestu do bazaru na druhém konci města a u toho zároveň ukusuji jablko. Když si vše napíši pro jistotu na kus papírku, neb moje stará navigace, v ještě starším autě už kdysi dávno vypověděla službu, vydávám se ven. První problém nastává s nastartováním auta. Pravda, už jsem s ním dlouho nejela, ale zase takhle mi moje odloučení připomínat nemusí. Potřebuji vše stihnout, ne se ještě rozčilovat se starou rachotinou. Vystupuji, otevírám kapotu a bezradně koukám na motor. Jediné, co poznám. Matně vzpomínám na hodinu fyziky, kdy jsme brali, za velkého nadšení profesora, vstřikovací čtyřtaktní motor. A co si pamatuji? Písty, vstřikování, zapalovací svíčky a to je asi tak všechno. Nejsem zrovna technický typ, ale co kdyby mě osvítil duch svatý a já objevila, proč ta potvora nechce nastartovat.

Jenže nic. Žádné osvícení, žádné červeně blikající světýlko s problémem. Mám pocit, že bych tam mohla zírat ještě sto let a stejně bych na nic nepřišla. Zhluboka si povzdychnu, když se za mými zády ozývá pobavený hlas.

„Molly! Co hledáš?"

Nadskočím leknutím, až se málem klepnu hlavou o kapotu, ale otáčím se s úsměvem na rtech. Yusup, můj soused, který je vždy ochotný pomoci, stojí hned za mnou. Přes rameno přehozenou velkou tašku, v ruce další a na druhé straně jeho vysportovaného těla drží svou malou dcerku Gigi. Dalších čtrnáct dnů uteklo a on jako rozvedený otec, má zase jen tři dny na to, být s dcerou. A taková to bývala pěkná rodinka, než se ta jeho dala dohromady se svým šéfem. Co na tom, že je o dvacet let starší. Má prachy a to už pak není divu, že jí Yusup jako obyčejnej policista nestačí. Aspoň, že mu půjčuje Gigi.

„Molly!" Zvedá na mě pobaveně obočí nad jeho hnědýma očima. Ksakru, zase jsem se zamyslela. Maskuji to tedy ještě větším úsměvem a skláním se k Gigi.

„Ahoj Gi, tak co budete s taťkou dělat?" Pohladím jí po hlavičce, kde jí na každou stranu trčí culík. Gi se stydlivě usměje a svojí malou papulkou mi sděluje, že pojedou do bazénu a do dětského centra. Pohladím jí ještě jednou a vracím se nahoru k Yusimu.

„Nestartuje." Pokrčím bezradně rameny a hlavou kývnu na své auto. Taška, kterou měl přes rameno končí na zemi, malá v mém náručí a Yusup jako správný chlap, který autům rozumí, jde zkoumat, co je toho příčinou. Nevím, jak dlouho to bude trvat, proto si jdu s Gi sednout na lavičku opodál.

„Tak, hotovo." Nestačím si s Gi ani popovídat, když na nás Yusi volá. Ruce si mne jednu o druhou a zahlcuje mě informacemi, co že tomu autu bylo.

Mluví snad španělsky? Ne, tomu bych trošku rozuměla, španělštinu jsem měla na střední.

„Yusi, díky moc, ale já tomu stejně nerozumím." Přicházím k němu i k vrnícímu autu.

„No, tak až se vrátíš, stav se u mě. Zavolám známému do servisu. OK?" Bere tašku ze země, s lehkostí si jí zase přehazuje přes rameno a chytá za ruku Gigi.

„Jo, jen já nevím, kdy se vrátím. Mám toho dneska moc. Ale díky, máš to u mě."

„S tím počítám, konečně si dáme to kafe!" Mrkne na mě, než se otočí a i s malou odchází k domovním dveřím.

Tak tohle mě nenapadlo. Už několikrát mě za tu dobu, co je Edy pryč, zval na kafe. Pokaždé jsem to slušně odmítla. Vím totiž, že mu nejsem zase tak lhostejná a byla doba, kdy myslel na něco víc. Jenže já mám Edyho a i když je už hodně dlouhou dobu pryč, bylo to naše rozhodnutí, tak to musíme společně vydržet. Zakroutím nad tím hlavou a usedám za volant. Ještě jednou se podívám na cestu vypsanou na papíře, než se odlepuji od kraje silnice a odjíždím.

Mám sice zpoždění, ale cestu dávám na první dobrou. Vystupuji, kabelku přehazuji přes rameno a vydávám se do velké, snad bývalé haly, kde je bazar se vším možným. Je tu liduprázdno, jen jeden otrávený prodavač sedící za pultem s telefonem v ruce. Ani na pozdrav mi neodpovídá, proto mizím do první uličky a rozhlížím se. Můj plán je takový, nejdřív si to tu celé projít a až potom případně něco koupit. Jenže už po projití dvou uliček vím, že to bude sakra těžké. Téměř nad každou třetí, ne druhou věcí mi plesá srdce. Musela bych být milionář, abych vzala vše.

Nakonec po hodině procházení, přemýšlení a hlavně počítání, kupuji to nejdůležitější. Zbytek se může přikupovat postupně. Zaplatím u protivy na pokladně a vše pečlivě skládám do auta. Chtěla jsem si ještě zajít na oběd, ale při pohledu na hodinky raději vyrážím zpět. Už teď to mám jen tak, tak.

Chvíli mi trvá, než se trefím do správné uličky za domem Win. Nikdy jsem to tu ze zadu nezkoumala a tak jsem trošku v koncích. Nakonec se mi to daří. Projedu hustým několik let neprostříhaným houštím, co kdysi možná byly krásné keře, a parkuji na kousku rozlámaného betonu. Win říkala, že klíč je univerzál, tudíž by měl pasovat i k zadním dveřím. Rychle vystupuji jenom s kabelkou v ruce a ženu se ke dveřím. Během chvilky jsem uvnitř a další chvilku mi trvá, než se zorientuji. To už slyším hlasité bouchání na hlavní dveře. Stěhováci, kteří mi vezou nábytek, jsou tu.

„Kulatý stůl sem" ukazuji na levou stranu „ten hnědý za něj a ty obdélníkové vyrovnat tady na tu stranu." Držím v ruce nahrubo načmáraný plánek a dvěma klukům, co nábytek přivezli, dávám pokyny. Paravány, sedačky a židle jsou jen drobnost. Nakonec si nechávám kredenc, lavice a obraz. Nemám ještě přesnou představu, kam s nimi, tak je necháváme stát v samotném prostředku.

Jen co za kluky zavřu dveře, nestačím se ještě ani otočit a otevírám znovu. Tentokrát jsou tady spotřebiče. A s mini dost velký sympaťák. Nejdříve si všechny krabice nastěhuje dovnitř, přeparkuje dodávku do boční uličky a já zatím kontroluji, zda dovezl všechno, co jsem požadovala. I přiobjednané nádobí. Po usazení k jednomu ze stolů mu ukazuji, kde si co představuji a on radí a dělá drobné změny. Líbí se mi to. Když se dá Ben do práce, je radost na něj pohledět. Nejenže instaluje veškeré spotřebiče rychlostí blesku, ale ještě mi přivrtává paravány mezi stoly k podlaze, aby byly stabilní. Já mezitím nosím koupené věci z mého auta a umisťuji je po kavárně. Když si Ben všimne i několika polic, které jsem položila na nejbližší stůl, zcela automaticky jde a ptá se, kam je má přivrtat. Dělá práci nad rámec toho, co má, ale mě to v tuhle chvíli moc pomáhá. Nemusím prosit někoho jiného a čekat, až si udělá čas. Nakonec přesouváme na své nové místo vedle pultu kredenc, a umisťujeme do něj krabice s nádobím. Až se umyje, vyrovnám si je tam. Lavice nachází místo u posledního stolu těsně vedle pultu a dveří do zázemí a obraz v samém prostředku kavárny.

„Máš ještě něco, s čím ti můžu pomoct Molly?" Staví se Ben těsně za mě a sleduje celou kavárnu ode dveří, tak jako já. Líbí se mi tu. Na poličky dám knížky, keramiku, živé kytky a za pár dnů můžu otevřít. Tedy až po tom, co mi tu projde několik povinných kontrol. Bez nich to nepůjde. Ale měly by to být banality.

„Myslím, že ne." Otáčím se na Bena, který mě oslnil zářivým úsměvem.

„A co světla?"

„No vidíš, tak na ty jsem nepomyslela." Chytám se za hlavu a odcházím k zadnímu vchodu, kde je schované zcela původní osvětlení, ještě po otci Win. K mému pojetí se bude zcela hodit.