Láska kafem ředěná ✔

23.

Celou zbylou pracovní dobu se musím usmívat. Nick sedí stále u stolu a těma svýma nádhernýma očima mě pozoruje. Ne, on je po mě vyloženě hází. Jedno očko, druhé očko. Nemůžu tomu pohledu odolat a tak se na něj dívám, co to jen jde. Však už jsem taky několikrát zakopla a málem sebou sekla na zem. A to mám stále kavárnu plnou lidí.

Ostuda!

Jenže i při těch skoro pádech, tak i při pokukování na Nicka mi dochází, že jsem slíbila, že se stavím za Win. Jak to teď udělat? Toužím po Nickovi, který dneska vypadá obzvlášť sexy a dost možná by to došlo dál, než minule v zázemí. A popravdě, jen co na takovou možnost pomyslím, cítím horkost a touhu. Nechci se té možnosti vzdát, když ho teď tři měsíce neuvidím. Vím, že jsem mu říkala, že to necháme na dobu, až se vrátí, uvidíme, zda bude mít ještě zájem, ale ta možnost někomu se oddat, mazlit se, milovat... Vedle někoho usínat a probudit se v jeho náručí, prostě mi to chybí a jsem ochotná ten risk podstoupit. Mám prostě pro Nicka slabost.

„Nicku" sedám si na malou chviličku k němu. „Mám problém."

Vytřeští na mě oči a ještě než stačí něco říct, pouštím se do vysvětlování já. Jeho obličej se postupně mění v chápající, až mu jej zdobí krásný úsměv.

„Bez problémů, Molly. Zajedeme tam a pak se uvidí jo?" Jedním okem na mě mrkne, zatímco u druhého pozvedne obočí. Jo, tenhle manévr už znám a pořád mě dostává do kolen. Rychle mu dám malou pusu a už se zase hrnu k pultu.

Zavíračka, rychlý úklid a už sedím u postele Win, zatímco Nick zůstal v nemocničním bufetu. Prý si určitě máme co povídat. A taky že jo. Win se vyptává na všechno, co se od poslední návštěvy stalo a hlavně se zajímá, jak to celé zvládám a stíhám. To jí sice trošku zalžu, ale jen proto, abych jí nepřidělávala starosti.

Po necelé hodince už na ní vidím, jak je unavená a začíná zavírat oči. Rozloučím se, pozeptám doktora, jak to vypadá s možným odchodem domů a už mažu za Nickem. A mám to vypočítané, protože Nick právě dopíjí kafe. Když mě zahlédne, položí na stolek drobné a během chvilky stojí vedle mě. Ruku obmotá kolem mého pasu, přitáhne k sobě a míří se mnou k autu. Na nic se neptám, jen se přiblble usmívám a je mi dobře.

„Ještě se někde zastavíme jo?" Oznamuje mi Nick na výjezdu z nemocnice.

„Kam?" Zvědavě se ptám, i když tuším, že mi to neprozradí.

„Neřeknu, vydrž, ale nic originálního to nebude."

Po pár minutách jízdy začínám tušit. Jsme ve Wichity, a kam jinam bychom mohli jet, než k dominantě celého města. Tou je obří socha indiánského bojovníka na soutoku řek Arkansas. Neříkám, že nemůžeme jet jinam, samozřejmě je tu víc možností, ale indián je za tmy nádherný, takže se ani nedivím, že Nick zvolil jeho.

Zaparkujeme, a než se stačím odpásat, otevírá Nick dveře a nabízí ruku. Vystoupím, u kabátku si zvedám límec, neb zima o sobě dává ještě pořádně vědět a přijímám Nickovo nabízené rámě. Kráčíme pomalu k řece, kde zeje prázdnotou několik laviček. Všechny míjíme, až na tu poslední. Nick volnou rukou shrábne vrstvu sněhu, sedne si a mě stáhne k sobě na klín. Cítím se nesvá. Ano, líbali jsme se a zašli vcelku daleko, ale tahle blízkost je zase něco jiného. A moc pěkného. Zaboří mi hlavu do kabátku a téměř neslyšně pronese.

„Mám to tady moc rád. Když jsem byl malý, brával mě sem táta a já chtěl donekonečna poslouchat příběh toho indiánského bojovníka. Až později mi došlo, že si ty příběhy táta vymýšlel. Ale jako kluk jsem z nich byl unešený. Věříš, že jsem toužil po tom, stát se indiánem? Když se mě někdo zeptal, čím chci být, až budu velký, nadšeně jsem jim odpovídal, že budu indiánský bojovník."

To mě rozesmívá. Živě si totiž dokážu představit Nicka, jako malého kluka, jak s vážnou tváří odpovídá na zvědavé otázky dospělých. Otáčím se k němu, čímž ho nutím zvednout hlavu, a zlehka políbím na tvář.

„Molly..."

„Pšt" pokládám ukazováček na jeho rty. Nechci, aby mluvil. Cítím, že je to i tak krásná chvíle, kdy si rozumíme i beze slov. Proto když na mě pozvedne obočí, skláním se k jeho rtům a zavírám oči. Zima, která se do mě začala zakousávat se pomalu roztává. Z úst nám stoupají malé obláčky páry, ale nám je to evidentně jedno. Máme teď jeden druhého.

„Jdeme." Ocitám se v Nickově náruči, než stačím vůbec na něco zareagovat. Jsem odnášena do auta a i když se bráním, že můžu jít po svých, přeci je na zemi sníh a v tom se nechodí dvakrát nejlíp, Nick mě pevně drží a nepustí. Tak ho alespoň rozptyluji polibky a hlazením.

Cesta k Nickovi je sice zdlouhavá, ale řekla bych, že čím delší cesta, tím větší napětí mezi námi. V tom dobrém slova smyslu. Držíme se za ruce, hladíme a na semaforech se líbáme, až na nás musejí troubit, abychom jeli. Nevím, kde Nick bydlí, ve své podstatě o něm toho celkově moc nevím, ale věřím svému srdci a instinktu. Nebo jen věřit chci.

„Jsme tady."

Stavíme před bytovým komplexem, který září novotou. Na tomhle konci Wichity jsem ještě nebyla. Je to ta lepší čtvrť, což zrovna teď moc neřeším. Nick pohotově obchází auto a já tentokrát čekám, až si mě zase vyzvedne. Jo, na to by si člověk zvyknul.

Procházíme pod několika stromy, než se dostáváme k bohatě osvětlenému vchodu. Nick vytahuje čip, přikládá a dveře se automaticky otevírají. Nastupujeme do výtahu, kde Nick mačká patnácté patro. Hned jak se výtah rozjede, jsem přitlačena na jeho stěnu a rty jsou drceny v polibku, který je dravější, než před tím. Rozepínám kabát, co má na sobě, rukama zajíždím pod svetr a už se nemůžu dočkat, až to všechno poletí dolů. Těsně před tím, než nám výtah oznámí, že jsme v cíli, jsem vysazena a chycena pod zadkem. Rychle omotávám nohy kolem Nickových boků a potěšeně se usmívám, že nejsem jediná nedočkavá.

Dveře na konci chodby vnímám jen matně. Jsem zaměstnaná líbáním těch sladkých teplých úst, která mám tak blízko. Vše se mění až v okamžiku, kdy se za námi dveře bytu zavírají a teď už v soukromí nám nic nebrání, oddat se vzájemným touhám. Cestou do ložnice odhazuji na zem kabelku. A v ložnici už na zemi končí všechno ostatní. Jsme rychlí a nedočkaví. Zakláním hlavu, aby se Nick mohl dostat na můj krk, a rukama hladím pevné tělo, co mi nabízí. Nebo jen, aby se mi samým štěstím nepodlomila kolena. Nemluvíme. Ne že bychom si neměli co říct, ale je to zbytečné. Rozumíme si, až mě to děsí. Stojíme naproti sobě, tělo na tělo, srdce na srdci. Možná se mi to jen zdá, ale přijde mi, že tlučou synchronně...