Láska kafem ředěná ✔

18.

Moje pomyslné misky vah, kdy se na jedné straně houpe štěstí a na té druhé smůla, se nějak nemůžou dohodnout. Téměř o strop se opírala miska se štěstím, když mi Nick řekl, že jsem mu chyběla. A do nebe narazila ve chvíli, kdy se jeho rty dotknuly těch mých. Byl to ten nejsladší a nejúžasnější polibek, jaký jsem kdy dostala. Ještě teď si občas přejedu prsty přes rty a cítím to jemné brnění touhy. Jenže štěstí se od nebe odrazilo moc rychle. S panem Crandellem jsem dohodla jeho vánoční večírek, dostala letmou pusu od Nicka na tvář a to bylo vše. Oba zmizeli jak pára nad hrncem a od té doby se Nick zase neukázal.

Jasně, jsou to čtyři dny, ale po tom, co se stalo, bych čekala, že mi ještě ten večer zavolá, nebo na mě počká po zavíračce, nebo co já vím.

Jenže jsem asi čekala moc. Nic se nestalo. Domů mě vezl taxík samotnou a ani další dny se nic nedělo. Miska smůly si lebedila nahoře a vesele se mi smála do očí.

Včera teda ne, to si štěstí zase vyzkoušelo vystoupat do nebe, to když mi Morris nadšeně slíbil, že dorazí na večírek a hned plánoval, co všechno by mohl míchat. Já jsem rozuměla jen základním pojmům, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že stejně nadšeně přikyvoval a plánoval i Ben. Takže dva chlapi, kteří tomu rozumí, mi přijdou na pomoc. Už teď u mě mají velké plus.

A dnes? Den před večírkem, čekám na jistou paní Colins, která má zajišťovat občerstvení. Po telefonu moc příjemná paní, pro kterou nic není problém. Uvidíme, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Čekám už deset minut, a ještě asi dalších patnáct budu, jelikož volala, že bude mít zpoždění kvůli dopravní nehodě, jež jí zasekala na kraji Wichity. Jo, dopravní situaci si člověk nevybírá. Ale mně to nevadí. Stejně mám otevřeno až do večera, tak je jedno, jestli přijde na čas, nebo později. Je to poslední kousek skládačky na zítřek, všechno ostatní už mám připravené, nachystané, prostě v cajku.

„Ahoj Molly" ozývá se za mnou hlas Yusupa. Poznám ho, i Fredyho. Usedají ke stolu, odkládají vedle sebe své policejní čepice a sledují, jak jdu za pult. Ani se jich neptám, co si dají. Automaticky připravuji kafe, skládám sladké na talířky a odnáším to před ty hladovce. Stejně nechápu, jak se z toho takové hory svalů můžou najíst. Místo, aby se stavili na burger, nebo pizzu, jdou ke mně na sladké.

„Hm, to vypadá dobře Molly" mlsně se olizuje Fred a hned se pouští do jednoho z dortů, který si labužnicky vychutnává.

„Tebe bych potřeboval doma." Zadívá se mi do očí. „ Ještě pořád mi budeš odolávat?"

„Fredy, já nejsem holka pro tebe, kdy to konečně pochopíš."

„Narážíš snad na mou barvu kůže? Víš ty náhodou, jaký bysme měli nádherný čokoládový děti Molly? Jen na ně pomyslím, už bych s tebou hupsnul do postele."

„Blá, blá, blá, víš, že na mě tyhle tvoje řečičky nezabírají."

„Ani moje oči tě nepřesvědčí? Molly, přece mi nedáš zase košem." Žalostně zakňourá, házeje na mě ty svoje smutný hnědý oči.

Mám takový tušení, že by se v klidu uživil jako herec. Je neskutečné, jak si dokáže vymýšlet. Hajzlík jeden.

„Ne ne, ani tvoje oči mě nepřesvědčí." Už se chci otočit a jít obsluhovat, když se z jejich vysílačky ozve hlas, že je nějaká potyčka v centru. Oba se spěšně zvedají a s omluvným výrazem mizí. Ještě zaslechnu, jak Fred Yusimu povídá, že ještě chvilku a měl by mě.

Fakt komediant. Odnáším skoro plné hrnečky i talířky a dávám je do lednice. Není to poprvé, kdy museli odejít a tak vím, že pokud jim vyjde chvilka, zastaví se tady znova.

„Slečna Blackwood? Colins, Rebeca Colins. Velice se omlouvám za zdržení." Promlouvá ke mně hlas ženy, co se zdála v telefonu tak milá. A působí tak i na živo. Usazujeme se ke stolu, kde ještě před chvilkou seděli ti dva, a já čekám, co na mě vybafne. Tak nějak si to nedovedu představit. Tohle bude moje první zkušenost.

Po hodině, kdy odbíhám obsluhovat, jsme dohodnuty na všem, co se bude zítra dít. Musím říct, že to pan Crandell dobře zařídil. Není to prý poprvé, co Rebečinu firmu oslovil a vždy to prý byla bezproblémová spolupráce. Tak uvidíme, všechno znělo tak jednoduše a lehce. Loučím se s ní a ve dveřích, ke kterým ji jdu vyprovodit, se srážím s Fredem.

„Ha, Molly, teď z toho neusnu." Obejme mě kolem pasu a hlavu naklání blíž a blíž.

„Frede, dej jí už konečně pokoj!" Protáčí Yusup oči v sloup a se smíchem odchází ke stolu. Fred jen nesrozumitelně něco zahuhlá, pouští mě a jde se sklopenou hlavou za Yusupem. A já jdu za nimi. Zase jim na stůl naskládám to, co bylo v lednici, nové kafe a až teprve teď si všímám, že má Fred na tváři krvavý šrám.

„Co se ti stalo?"

„Co?" Podívá se na mě nechápavě.

„No, máš tady škrábanec. Počkej, vyčistím ti to." Odbíhám do zázemí, kde mám provizorní lékárničku.

Ranku vyčistím a při tom se dozvídám, co se dělo v centru. Typická šarvátka několika mladých. Díky bohu, žádný gangy. I ty tady máme. Bohužel.

Večer po zavíračce zůstávám o něco déle. Win sedí u stolu a sleduje mě, jak pobíhám po kavárně s hadrem a snažím se poklízet. Do toho se mě ptá, jak že to tady zítra bude. Když mám uklizeno, posouvám jeden ze stolů ke zdi, tak aby se tam zítra mohlo dát občerstvení, které přiveze Rebeca. Jenže se mi to zdá málo. Rozhlížím se tedy po kavárně, který ze stolů by šlo přidat. Nakonec se rozhoduji přidat ten nejmenší, co zde mám. Taková samotka pro dva, co normálně bývá kousek ode dveří. Přirážím ho na první stůl, přehazuji přes oba ubrus a konečně jsem spokojená. Sem už se toho vejde o dost víc.

O pár minut později se už loučím s Win a odjíždím taxíkem domů. Sprcha, dojedení toustu od snídaně a konečně lehám do postele. Jenže jen co se uvelebím ke spánku, mihne se mi hlavou, že jsem chtěla vytisknout ceduli na dveře, že se tam koná soukromá akce. Neochotně tedy lezu zase ven, zapínám laptop, tiskárnu a onu ceduli vytisknu. Pro jistotu třikrát. Dávám do desek, které pokládám na stůl, abych na to zítra nezapomněla, vše vypínám a konečně ulehám. Musím se pořádně vyspat. Zítra bude perný den.