Láska kafem ředěná ✔

20.

Tak já jako nevím. Už jsem si myslela, že se na mě obrátilo štěstí, to když jsme byli s Nickem v zázemí a nebýt toho večírku, bůh ví, kam by to došlo. Jenže ono ne. Štěstí se nekoná. Nick mi věnoval jeden jediný tanec a poté celý zbytek večírku vypadal dosti nervózně. Nakonec odešel bez rozloučení s panem Crandellem.

A tak tu dnes už hodinu sedím, dívajíc se na tu spoušť, která tu po včerejšku zůstala a nemůžu se přinutit uklízet. Neustále se vracím k tomu, co se dělo za zavřenými dveřmi. Bylo to tak nádherné, tak chtěné, že mě brní tělo ještě teď. Jenže nevím, co si o tom celém mám myslet. Chce mě Nick, nebo si jenom blbě hraje? Nebo je zadaný a neví co dělat?

„Ksakru" jak se mám vyznat v něm, když se nevyznám sama v sobě.

„Molly, no potěš, tady to vypadá." Ozývá se hlas Win a já se lekám. Trhnu sebou, až se mi daří povalit skleničku před sebou, s kterou jsem si celou dobu hrála. To už mě její vrásčitá ruka hladí po ramenu.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit, ale slyšela jsem tě přicházet a pak dlouho nic. Tak jsem si říkala, jestli se ti něco nestalo." Usedá naproti mně a ruku z ramene posouvá na tu mojí, ležící na stole.

„Jsem v pořádku Win, nic se neděje."

„Molly, tomu nevěříš ani ty sama, tak povídej, co se stalo. Večírek nedopadl dobře?" Promlouvá ke mně vlídně a já nechci, nemůžu jí lhát.

„Ne Win, večírek dopadl na výbornou. Jen..." Zamumlám do povzdechu.

„Jen prostě nemám štěstí. A když už se zdá, že se na mě přece jen usmálo, hned mi zase ukáže záda. Nevím, co mám dělat. Tisíckrát jsem si říkala, že se do ničeho nepoženu, že to nechám na osudu. Jenže to nedávám. A včera, když jsem kolem sebe viděla, jak jsou všichni šťastní a jak budou o svátcích s někým blízkým, bylo mi smutno. Moc smutno. Uvědomila jsem si, že budu sama, po několika letech. Jo, mohla bych letět za našima, ale tam bude ségra s rodinou a ani nevím, jestli bych byla vítaná. Nesouhlasili, když jsem odcházela z domu, navíc ještě tak daleko a naše vztahy zamrzly. Zachraňovaly to telefonáty na narozeniny a to bylo všechno. Já prostě nevím Win... A do toho všeho přijde Nick, něco začne a pak odejde bez rozloučení a já fakt nevím, jak na tom jsem. Jestli ano, nebo ne. Stojí to prostě všechno za..." odmlčím se. Nebudu sprostá, ne před Win. Už takhle jsem řekla víc, než jsem chtěla. Proto dál hledím na stůl, na kterém není nic zajímavého, až na ten včerejší nepořádek. Win chvíli mlčí, pak uchopí ruku, co hladila do svých dlaní a donutí mě na ni pohlédnout. Má tak nádherné moudré oči, že by nemusela ani promluvit a věděla bych, co mi chce říct. Jenže ona se usměje.

„Ty ho miluješ Molly viď?"

Miluju? Je to ten cit, který cítím? Ano, myslím na něj často, stýskalo se mi po něm, když se tu dlouhou dobu neukázal, ale je tohle láska?

„Asi ano" hlesnu a zase sklápím pohled dolů. Přemýšlím. Za svůj život jsem toho zažila dost, ale teď si nějak nejsem jistá. Edmond veškerou mou jistotu a naději pohřbil několik stop hluboko. Jak jí dostat zase na povrch a obnovit ji?

„Molly, dej tomu čas. Vypadá to, že sám Nick neví. Je to hezký a příjemný muž, ale do duše mu nevidíš. Pokud se bojíte si spolu promluvit, nech to být. Ono se to nějak vyvrbí. Věř starý bábě."

Má pravdu. Jenže s Nickem jsme se bavili jen tak normálně. Žádné náznaky, že by stál o něco víc. Byl pořád tak tajemný. Takže buď si s ním budu muset sednout a v klidu probrat, co se stalo, popřípadě zjistit, co dál, nebo to nechat na čas a osud. A jelikož zítra začínají svátky, rozhoduji se v duchu pro druhou možnost. Alespoň přes ony svátky.

Ještě nějakou dobu s Win povídáme, než odchází nahoru a já se konečně dávám do úklidu. Vytahuji z pod pultu odpadkové pytle a jdu stůl od stolu. Nakonec dát mýt nádobí, všude vytřít, navonět, připravit si věci na zítra a kolem šesté večer můžu konečně domů.

Dneska jdu pěšky. Napadlo trošku sněhu a než roztaje, chci si ho užít. V ulicích svítí vánoční výzdoba, kterou miluji a tak když přijdu domů, rozsvěcuji světýlka na okně i malém stromku, který jsem si v obýváku ozdobila. To že jsem sama, ještě nemusí znamenat, že si to tu nevyzdobím. V kuchyni beru krabici s pizzou, co jsem si po cestě koupila, z lednice vytahuji plechovku coly a se vším se stěhuji k televizi. Sedám na gauč, nohy házím nahoru a cpu se prvním trojúhelníčkem pokrytým šunkou a sýrem. Už si lebedím, jakou to mám pohodu, když se ozývá bouchání na dveře. S nelibostí se zvedám a šouravým krokem jdu otevřít.

„Ta dá!" Téměř zazpívá Yusup, když dveře otevřu. V jedné ruce má krabici s pizzou a v druhé piva. Jeho nadšený výraz ve tváři nejde přehlédnout a tak jen ustupuji a pouštím ho dovnitř.

„Říkal jsem si, že beztak půjdeš zítra do kavárny, tak jsem tě přišel potěšit dneska. Nevadí, že ne?" Otáčí se na mě, čekaje, co já na to.

„Ne Yusi, nevadí, jdi dál."

„Jé, ty už hoduješ. Jakou máš?" Nahlíží do mé krabice s pizzou a pokládá vedle ní tu jeho. Po zjištění, že má jinou se usměje, načne dvě piva a sedá vedle mě na gauč.

Chvilku je ticho, až si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad, pustit ho dál, tak pouštím televizi, která byla můj původní záměr. Jenže Yusi se rozmluví a je vcelku zábavný. Čas utíká a já se konečně bavím. Jsem uvolněná, nemyslím na blbosti a je mi dobře.

„Zvoním!" Vytahuje Yusi telefon ze zadní kapsy džínů, a ukazuje mi, že volá Fred. Něco si povídají a pak slyším jen, jak ho naviguje do mého bytu.

Vážně?

Jo, za nedlouho buší na dveře. Jdu otevřít a Fred by si mohl s Yusim podat ruku. To jejich ‚ta dá' asi trénovali ve chvílích volna na obchůzkách. Jen Fred má všechno po dvou. Jak pizzu, tak piva. Naše zásoby jídla i alkoholu se tak na stole rozrůstají. Sedáme si a povídáme. Vážně i nevážně si užívám večer se dvěma prima chlapy, kteří tak jako já jsou o svátcích samy.