Láska kafem ředěná ✔

1.

„Slečno Blackwood, víte, proč jste tady?" Dívá se na mě šéf svým úlisným pohledem.

„Ano, vím." Odpovídám naprosto v klidu.

„Slečno Blackwood, máte..."

„Dávám výpověď!" Skáču mu do řeči a přímo před něj, pokládám list papíru, kde je vše napsané.

„To nemůžete!" Rozčiluje se.

„Můžu, proč bych nemohla pane Fürst."

„Protože... protože..." Čte si mojí výpověď a jeho rozčarování, jak jsem mu udělala čáru přes rozpočet, se zvyšuje. „Dva měsíce? Vy tady chcete být ještě dva měsíce a pak požadujete odstupné?"

„Ano, všechno tam máte napsané."

„S tím nesouhlasím!" Bouchá pěstí do stolu.

„Výpověď jsem řádně předala, jsou na to zákony pane Fürst." Upozorňuju ho stále v klidu. Na venek, vevnitř už to ve mně vře, jak v papinově hrnci.

„Já vás tady ale nechci!"

„Tak co navrhujete?"

„Okamžitou výpověď!" Zadívá se mi pevně do očí.

„A co odstupné?" Drze se zeptám. Poprvé za tu dobu, co jsem tady, se nebojím.

„Odstupné? Co byste ještě nechtěla ženská?" Prská kolem sebe. Po chvíli naštvaně dodává: „Dobře, dostanete šesti měsíční odstupné, když okamžitě vypadnete."

„Roční odstupné a do hodiny o mě nevíte."

„Zbláznila jste se?" Prudce vstane a rukama se zapírá o stůl. „Roční odstupné po mě nemůžete chtít!"

„Můžu, nebo chcete, aby se všichni dověděli o tom pokusu o znásilnění?" Vytahuju svůj nejtěžší kalibr.

„Vydíráte mě? Uvědomte si, kdo jsem já, a kdo jste vy, Slečno Blackwood! Mám ty nejlepší právníky, co vás u soudu roznesou na kopytech."

„Možná máte nejlepší právníky pane Fürst, ale já mám videozáznam. Nějak jste pozapomněl, že v té úklidové místnosti, kam jste mě zatáhl, je kamera. Sám jste jí tam nechal nainstalovat, po té, co jste tam přistihl Jordana spát. A já tam nejsem zachycená s kalhoty u kotníků a s ptákem v pozoru!"

„Video?" Sedá si zpátky do křesla.

„Jo video. Mám ten záznam a vím, že nikde není žádná kopie. Může to být vaše... Nebo chcete riskovat vaše postavení ředitele tak významné a uznávané společnosti? Pan Sanders by byl jistě velice zklamaný, pokud by se to dozvěděl."

„Ten se to nikdy nedozví! Nesmí." Zase si stoupá a očima sleduje ty mé. Ani jeden neuhýbáme.

„Dobře slečno Blackwood. Dám vám dvanácti... patnácti měsíční odstupné, výměnou za tu pásku a do hodiny vás tu nechci vidět."

„Až budu mít peníze v ruce, tak vám tu pásku donesu. Doufám, že to bude naposled, co vás uvidím pane Fürst." Otočím se na podpadku a vítězoslavně vyjdu z kanceláře. Carla, jeho sekretářka se na mě mírně pousměje a pak se zase věnuje své práci.

Jdu dlouhou chodbou do své kanceláře. Ze skříně tahám krabici, kterou tu mám připravenou už od začátku a skládám do ní vše, co je moje. Zanedlouho mám hotovo. Nechávám jí stát na pracovním stole, z počítače si ještě stahuju své věci, vše uzavírám a pak se vydávám o tři poschodí výš na osobní.

„Ahoj" zdravím Erin, za velkým stolem, kde její drobná malá postava není skoro vidět.

„Ahoj Molly, jdeš si pro ten šek, že jo?"

„Jo." Kývnu hlavou a rukama se opírám o desku stolu.

„Tak, tady ho máš. Je na dost velkou částku. Nezajímá mě, jak si to z něj vymámila, to je tvoje věc a mě to je jedno, ale doporučuju ti ten šek vybrat ještě dnes. Nikdy nevíš, co si vymyslí. Je samozřejmě krytý, to se nemusíš bát, ale jistota je jistota, Molly!"

„Dík Erin, bude se mi po tobě stýskat. Někdy se ozvy jo?"

„Jasně! Jo a běž ještě za Tarou, má pro tebe papíry. Měj se Molly!"

„Pa." Odcházím do vedlejší místnosti, kde si přebírám papíry a pak rychle zpátky do kanceláře. Šek na sumu, o který se mi ani nesnilo, schovám do peněženky, krabici bafnu do podpaží a naposled se rozhlídnu po místnosti, která mi byla pár let dennodenním životem. Docela jsem to tu měla ráda. No, ale život jde dál, povzdychnu si.

„Tady je ta páska." Pokládám jí na stůl a chci se otočit a jít pryč.

„Jen tu ještě zůstaňte, slečno Blackwood!" Osloví mě ten, kterýho už nechci vidět. Bere pásku, strká jí do přehrávače a pouští.

„Čtyřicátá osmá minuta." Prohodím směrem k počítači, na kterém jede záznam. Fürst poposune záznam na stanovený čas a na obrazovce se objevujeme my dva. Nemusím se na to dívat, viděla jsem to několikrát. Natáčím hlavu na stranu a snažím se nevnímat svůj hlas, který tam prosí o pomoc. Dlouhých pět minut, kdy spolu zápasíme, než se mi podařilo se vysmýknout a utéct. S roztrhaným oblečením, modřinami po celém těle a s ubrečeným obličejem.

Fürst zastavuje záznam, vytahuje pásku, pokládá jí na zem a celou svou vahou na ní dupne. Ozývá se křápot a praskání plastu. On se ještě shýbá a vytahuje samotnou pásku ven. Vymotává jí, až je celá venku. Poté se postaví a zhluboka si oddychne.

„Omlouvám se. Nejspíš mi to nebudete věřit, ale je mi to opravdu líto. Choval jsem se jako... Odpusťte mi prosím."

Jsem zmatená, tohle jsem od něj nečekala. Když si uvědomím, jak na mě ještě skoro před hodinou řval a teď tohle? Nevěřícně jej sleduji a nemám slov. On si zatím sednul zpět do svého křesla a ruce složil na stůl.

„Ať se vám daří, slečno Blackwood, nashledanou." Řekne s upřímností v hlase.

Zaskočená jeho chováním beru svou krabici a s tichým: „nashledanou" odcházím.