Láska kafem ředěná ✔

12.

Valnou část neděle se válím v posteli. Je to jediný den, kdy mám volno a tak toho naplno využívám. A také toho, že mi stále v hlavě vrtá včerejší večer. Není to tak dlouho, co jsem zamávala Edmondovi a už bych se hnala do dalšího vztahu? S Benem?

Přesvědčuji sama sebe, že jsem to chtěla jen zkusit. Nikdo přeci nechce zůstat sám a po práci, kdy mi zbývá jen velice málo volného času, můžu být v podstatě ráda, že si mě vůbec někdo všimnul a pozval.

I když, stále mě ještě čeká kafe s Yusupem. Pomalu se převaluji na záda, rukou prohrabuji své dlouhé vlasy a pohledem kontroluji déšť za oknem. Proudy vody se z nebe snáší již dobré čtyři hodiny a bičují už tak dost promáčenou zem. A mně to nevadí. Naopak. Déšť mám ráda. Obzvlášť doma za oknem. Jenže, co ten Yusup? Byla bych schopná ho brát jako něco víc? Jako svého partnera?

Malou Gigi mám ráda, Yusiho taky, ale jako kamaráda. Znala jsem jeho ženu. Pamatuji si, jak se vodili za ruku, jak byli šťastní, i jak na tom byl Yusi, když od něj odešla. Byla jsem tenkrát jeho vrba. Edmondovi se to moc nelíbilo, ale já to brala jako kamarádskou povinnost. On by pro mě udělal to samé, kdybych bývala chtěla. Ale já nechtěla. Já jsem si to musela vyžrat sama.

Nespokojeně se zavrtím, protože mé myšlenky utekly jinam, než jsem chtěla. Ale i tak docházím k názoru, že k Yusimu nedokážu cítit tu pravou lásku. Smiřuji se s tím, že pro mě bude stále jen kamarád. Skvělý kamarád.

Takže to máme Bena, který mi dává čas, Yusiho, s kterým si nejspíš promluvím na té kávě, a pak tu ještě zbývá Nick. Ten je mi asi nejbližší. Tou svou tajemností, uhrančivýma očima, v kterých bych chtěla umět číst, ve mně vzbuzuje jistý zájem. Přitahuje mě to k němu, ale nevím o něm prakticky nic. Je tak záhadný, až to bolí.

Ještě chvíli se mořím vlastními myšlenky, než se nakonec rozhoduji, že teď je na prvním místě kavárna. Budu se soustředit na ni a vztah nechám osudu. Prostě buď něco bude, nebo ne. Nechci se zase zklamat.

Neochotně vylézám z postele, ale jen proto, abych si došla pro něco k jídlu. V lednici nacházím krabičku lasagní, jež dávám ohřívat do mikrovlnky, zatímco já si jdu odskočit. Poté se i s jídlem a sklenicí vody vracím do postele. Vidět mě tak Edmond, hned by mu na čele naskočila velká vráska a peskoval by do aleluja. Nesnášel jídlo v posteli, a já ho tak ráda provokovala. Jo, to byly časy...

Pohodlně se uvelebím do tureckého sedu. Na nohy položím oba polštáře a na ně teprve talíř. S pitím nechci riskovat, tak skleničku odkládám na noční stolek. Ještě se natáhnout pro ovladač na televizi a je to dokonalé. Takže zatímco sleduji polední zprávy, cpu se svým oblíbeným jídlem. A pohoda by to byla, kdyby mě v polovině nevyrušil zvonek.

„Koho to sem čerti nesou" mumlám cestou ke dveřím. Přehodím přes hlavu mikinu, uhladím vlasy a nakouknu kukátkem.

„Yusi, děje se něco?" Otevírám sotva na patnáct čísel.

„Ahoj Molly." Zářivě se na mě usmívá, až si od lesku jeho zubů uvědomuji, že já si je ještě nečistila. A taky, že je v domácím, s žabkama na nohou.

„Nic se neděje, co by se dělo?" Svraští obočí asi z důvodu, proč mě napadla zrovna tahle otázka. Ani já sama to nevím. Dneska jsem ho nečekala. Moc dobře ví, že jsem včera byla v kině s Benem. Seděl u toho, když jsme to domlouvali. Takže možná přišel jen ze zvědavosti.

„Jak včera, dobrý?"

Jasně, je zvědavý. Jedna nula pro mě.

„Pojď dál. Teda pokud ti nebude vadit, že dojím oběd." Pouštím ho do bytu a z jeho dalšího úsměvu vím, že mu nebude vadit vůbec nic. A zatímco Yusi postává, jelikož neví, kam jít, já se vracím do postele, do stejné pozice, z jaké mě vyrušil.

„Sedni si" huhňám s plnou pusou a vidličkou ukazuji na kraj postele. Mám prostě hlad a tak mi chvíli nebude rozumět. Jeho chyba, měl přijít o několik minut později.

Bláhově si myslím, že si sedne na okraj postele, protože přeci jenom, je to postel, ne gauč, ale on si v klidu přisedne hned vedle mě. Vyvalím na něj oči a rychle dokousávám sousto v puse.

„Yusi!" Zamračím se na něj. „Ukázala jsem na kraj postele, ne sem."

„Přeci na sebe nebudeme křičet." Hodí jednu nohu přes druhou a záda opře o pelest. A já nemám slov. Přesně jak to pořekadlo, podej prst, ukousnou ti celou ruku. Nabídnu mu sezení na kraji a on už se mi v posteli zabydluje. Nehorázná drzost.

„Zase tak velká ta postel není, abys mě neslyšel. A co vlastně chceš slyšet. Mám ti vyprávět jako nejlepší kámošce, jaký bylo rande s Benem? Chceš i podrobnosti?" Zamrkám na něj a tajuplně se usměju.

„Kámošce? A podrobnosti? Vy jste..."

„Yusi, ty nerozumíš srandě" píchnu do něj vidličkou, z které jsem právě stáhla další sousto. Jeho zmatený obličej se vrací do normálu, zatímco já se málem dusím smíchy. A to jsou ty lasagně ták dobrý.

Dojím poslední trošku, co na talíři mám a odkládám ho na noční stolek. Napiju se a otáčím na Yusiho.

„Tak, co chceš slyšet?" Ptám se podruhé, ale vzápětí sama pokračuju.

„Byli jsme v kině, ale nebylo to ono, tak jsme jeli k řece. Povídali a povídali. Všechno dobrý." Pokrčím rameny. Ta trocha malé lži neuškodí. A přeci nepřiznám, že jsem se bála.

„A nic víc?"

„Co víc?" Dělám blbou. Moc dobře vím, na co se ptá. Nelíbali jsme se, nespali spolu. Tečka.

„Třeba tohle." V mžiku se nakloní a své rty položí na ty mé. Jsou tak teplé a hebké, až mnou projíždí husina. Když s nimi mírně pohne, je to jako by mě zasáhnul paralyzérem. Přesně takovým, jako nosí na své policejní uniformě.

Bože! Je to tak dávno, co jsem se dotýkala chlapa. Cítila jeho vůni, teplo, líbala ho.

Líbala!

Mé rty se samovolně pohybují do klidného poznávacího rytmu, zatímco moje myšlenky slastně vzpomínají, jaké to vlastně je. Co Edy odjel, byla jsem mu stoprocentně věrná, to mě ani nenapadlo, že bych ho podvedla. No, on si to nemyslel, jak se ukázalo. Po návratu nic nebylo, takže už je to pěkně dlouhá doba, co jsem...

„Molly" vibruje na mých rtech ochraptělý Yusiho hlas. Nebráním se. Jednu ruku má na mém boku, druhou vpletenou do vlasů a já ani nemám sílu se bránit. Všechny moje pocity a vlastně i tělo křičí ANO! Rozum je sice opačného názoru, ale ten teď nikdo neposlouchá. Jeho slabý hlásek v té vřavě zaniká. A tak přestávám myslet a oddávám se kouzlu okamžiku.