Láska kafem ředěná ✔

3.

Sedím v kuchyni u snídaně a natahuju ruku, abych v kalendáři škrtla další den, který zbývá do Edmondova návratu. Už jenom třicet tři dní přesně.

„Edmond!" Vyletím ze židle a lovím z kabelky telefon. „No jasně!" zaskučím, jelikož je můj telefonní miláček vybitý a tak se ten můj živý miláček nemohl dovolat. Rychle ho připojuji k nabíječce a téměř okamžitě na mě skáče několik upozornění o zmeškaných hovorech a pár zpráv. Všechny jsou od Edmonda. Píšu zprávu, jelikož teď přes den se stejně nepodívá a večer bude určitě volat znova. Tak jen aby věděl, co se stalo a že žiju.

Sedám zpátky ke snídani, na kterou už ani nemám moc chuť, natož hlad. Odstrkávám jí kousek od sebe, vstávám a jdu se vysprchovat. Neznám lepší začátek dne, než si pořádně namočit tělo. Za necelou hodinku už vycházím do slunečného dne a musím říct, že to usměvavé sluníčko mi kouzlí blažený výraz na tváři. Tak nějak se hned cítím líp a plná energie, kterou budu dozajista potřebovat, jelikož mě čeká vyřizování několika věcí.

Jako první jdu na úřad, kde chci žádat o povolení podnikat. Vycházím do druhého patra a dlouhou chodbou, naštěstí označenou všemožnými cedulemi, zapadám do malé čekárny. Než přijdu na řadu, pročítám volně položené informační letáky, jenže v duchu si stejně sumíruju, zda mám vše potřebné. Dvě věci za jeden čas. Na konci jednoho z těch barevných papírků mě zarazí věta, že čekací doba na vyřízení je jeden pracovní den až čtyři týdny. Bezva, to určitě chytnu ten nejdelší termín. Odkládám leták zpátky na stůl, když velký monitor na protější stěně cinkne a jako v loterii ohlašuje moje číslo. Jdu do kanceláře, sedám na židli a sleduji postarší sympatickou černošku, která se ke mně otáčí s papírem v ruce.

„Dobrý den" usmívá se a pokládá papír přede mě. „Tohle prosím vyplňte, a pokud si nebudete něčím jistá, stačí říct, ráda vám pomůžu."

Beru tužku do ruky a vyplňuji jednu kolonku za druhou. Ona to zkontroluje, orazítkuje a položí na už dost vysokou hromádku stejných žádostí.

„Vaše žádost bude vyřízena v co nejkratším termínu. Budeme vás informovat formou zprávy na číslo, které jste uvedla v žádosti. To je vše, děkuji a nashledanou." Nasadí stejný úsměv jako na začátku. Slušně poděkuju a mizím. Doufám, že ten nejkratší termín nebude trvat ony čtyři týdny. To by mi mé plány otevřít co nejdřív tak trošku posunulo. Jenže, co bych udělala? Nic, vůbec nic.

Moje následující cesta vede na další úřad a pak ještě na jeden. Všude se tvářit mile a vážně přemýšlím o tom, že se cestou k Win stavím v tetovacím salonu a nechám si úsměv vytetovat. Byla by to sice neobvyklá zakázka, ale jestli jsou profíci, neměli by mrknout ani brvou.

Jako poslední zastávku volím banku, kde ač nerada, musím si vzít menší půjčku. A také vybrat peníze z šeku i svou železnou zásobu. Jo, člověk pro sen podstupuje nemalé oběti. Banka je na stejné ulici, jako bude moje kavárna, zrovna naproti onomu tetovacímu salonu, jež mi zase kouzlí úsměv na tváři. Nebo za to může to sluníčko? Nevím. Přecházím na druhou stranu ulice, a když kráčím podél domu, kde jsem se byla včera podívat, všímám si, že cedule s nabídkou je pryč. Celou tu dobu, než projdu okolo, sleduji svůj odraz ve špinavé vitríně a vidím to, co bych tam za několik dní chtěla mít. Nádhernou domácí kavárnu, kam bude každý chodit rád.

„Budete si přát hotovost?" Táže se mladá žena za přepážkou, když máme vyřízenou půjčku i veškeré starší doplatky a konečně se dostáváme k výběru toho, co zbylo.

„Ano, každou zvlášť prosím" odpovím a své rozhodnutí podporuji kývnutím hlavy.

„Chviličku vyčkejte, půjdu ji připravit."

Opírám své tělo o opěrátko židle a netrpělivě vyčkávám, jak moc velký paklík peněz to bude. Ucho od kabelky mám celé ožmoulané, když se konečně vrací moje zlaté prasátko. Teda paní Lewitek, dle vizitky přede mnou, pracovnice banky, která ale tím zlatým prasátkem pro mě právě teď je. A já jsem při pohledu do jejích rukou zklamaná. Moc zklamaná. Představovala jsem si pořádný pakl peněz, ale tohle? Paní Lewitek usedá zpátky do svého křesla, bankovky, uložené ve dvou papírových pytlících, vytahuje ven a nechává projet přes počítadlo. Po mém odsouhlasení jedné i druhé sumy je vrátí do pytlíků, vršek přehne, scvakne a orazítkuje.

„Tak poprosím vás o podpis" podstrkuje mi papír o převzetí, a když ho podepíši, podává mi mé peníze. „Tady je vaše hotovost."

„Děkuji" přijímám je téměř jako svátost, rychle strčím do kabelky, rozloučím se a odcházím. Ještě nejsem ani u dveří banky, když do mě naráží jistý mladý muž v obleku. Automaticky pokládám ruku na kabelku, tisknu si jí k sobě a očekávám to nejhorší, co si pamatuju z filmů. Jako vytažení pistole, mě jako rukojmí, výstřel, spoustu krve a...

„Omlouvám se, moc se vám omlouvám, jste v pořádku?" Vyvádí mě z omylu jeho medový hlas.

Pořádně se na něj podívám a musím naznat, že tenhle jako lupič nevypadá. Jenže kdo ano, že? A hlavně, jak se to pozná?

„Jste v pořádku?" Ptá se znova a tentokrát mi pokládá svou velkou dlaň na mé drobné rameno. Zajímavý kontrast. Medový hlas, teplo, které se od ramene rozbíhá do celého těla a já jsem jaksi mimo. Přesto si kabelku tlačím k tělu víc a víc.

„Ne, jsem v pořádku. Teda ano, jsem v pořádku." Opravím se.

Mile se na mě usměje, mrkne svýma uhrančivýma očima a mizí pryč. Ještě chvíli nevěřícně sleduji jeho široká ramena v dokonalém obleku, než se otáčím i já a rychlostí blesku vyletím z banky na rušnou ulici. Ruku z kabelky už ale nesundávám a co mi nohy stačí, jdu k domu Winony.

„Molly!" Vítá mě Win a hned otevírá dveře víc, abych mohla projít. „To už sis to rozmyslela?"

„Ano, nevadí, že tak brzy?" na chvilku se zarazím.

„Vůbec ne, čím dřív tu něco smysluplného bude, tím líp. Už se nemůžu dočkat, až mi uvaříš první kávu!" Popostrkává mě dovnitř, aby za mnou mohla zavřít.

Procházíme mým budoucím královstvím do prvního patra, kde se usazuji u velkého stolu. Ještě než se pustíme do smlouvy a všech těch papírů okolo, jde Winona nalít minerálku, ať to prý máme čím zapít. Je kouzelná a také pečlivá. U každého bodu smlouvy se pozastavuje a chce znát můj názor, připomínky. Prostě stará škola, která nehledí jen na sebe, ale také na toho druhého. Na samotný konec vysekne svůj uhlazený podpis a veškeré papíry mi podává, abych také stvrdila to, co jsme právě spáchaly. Můj podpis je na rozdíl od Win trošku víc rozlítaný, ale já nikdy nebyla krasopisec. Spíš hrabopisec, za což jsem byla celé dětství peskovaná od rodičů.

Tak, jednu smlouvu podávám zpátky, jedno vyhotovení si ponechávám. Z kabelky vytahuji pytlík s penězi, které pro jistotu přepočítávám a když suma souhlasí, předávám je Win. Hotovo, obchod uzavřen. Teď se konečně můžeme chopit skleniček a s trošku jiným bublajícím nápojem si připít na bezproblémovou spolupráci. A já pevně věřím, že bude naprosto v pohodě.

Ještě chvíli si povídáme, já Win seznamuji s plány, co mám a poté se loučím. Ne na dlouho. Již dnes tu chci uklidit a celý prostor změřit, abych doma mohla naplánovat, kde co bude.

„Nezapomněla jsi na něco Molly?" Zastavuje mě Win, když už jsem jednou nohou na ulici. Zmateně se otáčím, rukou plácnu do boku, zda mám kabelku a marně vzpomínám, co bych tak mohla zapomenout.

„Všechno mám, kabelku, smlouvu, telefon jsem nevytahovala..." Vypočítávám nahlas. To už se na mě Winona směje, jak mě doběhla. Jenže přesto je jedna věc, na kterou jsem opravdu nepomyslela. Klíče. Klíče, od mé kavárny, které se teď houpají přímo před mýma očima.

„Klíče, jasně." S úsměvem si je vezmu a pádím domů.