Láska kafem ředěná ✔

27.

Včera jsem doprala poslední várku špinavých věcí, odvezla vypůjčené vysoušeče a ten patlal se už celý týden moří s horou trubek a kolínek na vodu. Všude se práší, smrdí plastem a neustále na mě řve to jeho ‚paninko'. Dělá takový bordel, že ho musím každý den po šichtě uklízet. Mám toho plný brejle, ale co se dá dělat. Dala jsem se na boj, tak musím bojovat. Do svého bytu se už ani nedostanu, jak jsem vytížená. A dnes jsem si dokonce všimla, že mám malé kruhy pod očima. Ráno jsem se je snažila zamaskovat, ale ony stejně zase vylezly. Potvory.

„Tak, co si dáte?" Docházím k nově příchozím a snažím se o co nejmilejší úsměv. Potřebovala bych pauzu. Hodně velkou pauzu, ale není nikdo, kdo by mě mohl alespoň na jeden den vystřídat. Kluci jsou stále na dovolený, Yusup na stáži a Nick v New Yorku. Věřím, že kdybych se mu zmínila jen o trošku víc, nelenil by a i přes protest pana Crandella by přijel. Jenže to mu nemůžu udělat. Je tam pracovně, na to nesmím zapomínat.

„Omlouvám se, ale můžete mi to zopakovat, prosím." Házím co nejvíc omluvný pohled na muže přede mnou. Zase jsem mimo, a on si to nejspíš vysvětluje po svém. Rty roztahuje do maxi úsměvu, vybělené zuby mi ukazuje téměř všechny i se stoličkami a oči zapichuje do těch mých. Jako kdyby mě balil.

Bože! On to snad myslí vážně! Zhrozím se a ihned se napomínám, abych se soustředila na to, co mi říká. Nemůžu po něm chtít, aby mi to zopakoval do třetice. To už by bylo hodně špatné a jeho kámoši by    popadali smíchy pod stůl.

Celou cestu k pultu si tu jeho objednávku opakuji, i když to není nic zvláštního. Automaticky dělám kafe, rovnám dorty a hned vše odnáším k jejich stolu. Stejně je mi divný, že zrovna tihle tři sem jdou na kafe. Tipla bych je spíš na pivo, nebo skotskou, ale asi mám blbý odhad na lidi.

Jen co se od nich vrátím zase zpět, mizím v zázemí. Musím si opláchnout obličej studenou vodou, abych se probrala. Podívám se na sebe do zrcadla nad umyvadlem a poupravím linky na očích, které mi voda trošku rozmázla.

„Jen co se to uklidní, dáš si volno Molly." Ujišťuji sama sebe polohlasem. Prohrábnu vlasy, hlasitě si oddechnu, nasadím úsměv a jdu zase na plac. Mezi dveřmi mi stačí jen jeden pohled na kavárnu, abych zjistila, že u tří stolů je nové osazenstvo a na osmičce chtějí platit. „Fíha" tiše brouknu a na zbytek směny v sobě zapínám automatického pilota.

***

„Tak paninko, bylo by to hotový. Chcete si to zkontrolovat?" Hází do kufru s nářadím kombinačky, zatímco druhou rukou přitahuje káblík od svářečky. Za tu dobu, co tu byl, jsem stačila pochytit, k čemu jaké nářadí je.

Čekám, až se zvedne a pak přikývnu. Jasně že si to zkontroluju, už jen za to oslovení. Vydáváme se tedy po trubkách od spodu až nahoru. Vysvětluje, ukazuje, ale stejnak si myslí své. Já to přeci nemůžu nikdy pochopit. To je jasný už jen z toho pohledu, jaký po mě hází. Když dojdeme zase dolů, k hlavnímu uzávěru, nastává chvíle pravdy. Čekám na sdělení, co mě tahle sranda bude stát.

„Kde si můžu sednout, vypíšu vám papíry, paninko." Protáčím oči, tak aby mě neviděl, a směřuji ho do kavárny, která zeje prázdnotou. Dneska otevírám až odpoledne.

„Dáte si kávu?" Ptám se, jen co dosedne.

„Jasně a taky támhleten dort, co na mě tak mrká." Vystrčí bradu k vitríně.

„A kterej na vás mrká, ten čokoládovej, nebo ten ořechovej..."

„Já bych řekl, že oba." Uchechtne se a už vytahuje z tašky složku s papírama. Jdu za pult a dál si ho nevšímám. Udělám kafe, na talířek vyskládám oba kousky dortů a vše položím dost daleko od papírů, které vypisuje. Ani si je moc neprohlížím. Nechci vidět ty sumy, které se mu kulatí na konci stránky. Raději beru hadr do ruky a vydávám se utřít stoly. Možná se mi na chvilku podaří přijít na jiné myšlenky.

Jenže ta chvilka ani nestála ani za to, abych nad něčím začala uvažovat. Kafe snad vypil na jeden lok a dorty si nejspíš schoval někam do kapsy.

„Ták, mám to sepsaný, paninko." Rozléhá se celým prostorem. Oddechnu si, narovnám se nad právě utíraným stolem a odkráčím k němu.

„Tak ukažte" beru do ruky nabízené papíry. Nerozumím všem těm odborným výrazům, kde je dopodrobna vypsané každé kolínko, každá trubka, každá záslepka. Soustředím se na cifry na koncích a poté na tu jednu celkovou na samém konci lejstra. A ta mě dostává do kolen. Je to mnohem víc, než s čím jsem počítala. Srdce se mi zastavuje, dech také. Mozkové závity v rychlosti přepočítávají moje finance, které nejsou bezedné.

„Všechno v pořádku pa..."

„Jo" odpovídám rychle, než zase vysloví to protivné oslovení. Celá omámená se zvedám, jdu do zázemí a vracím se s šekovou knížkou. Z pultu beru propisku a velmi nerada, ale opravdu velmi nerada vypisuji tu příšernou sumu na jeden ze šeků. Když mu ho mám předat, připadám si jak Oda Mae, která ve filmu Duch taky nechtěla dát svůj šek jeptiškám. Ale nakonec dala, tak jako já.

S úsměvem se zvedá, šek strká do náprsní kapsy svých montérek a odchází dozadu. Vstávám a jdu s ním. Ze země sebere všechny kufry i velkou tašku a s hlasitým „sbohem paninko" odchází pryč.

Rozechvělýma rukama si přejedu po obličeji. Vycházím schody do patra, kde v kuchyni lovím flašku whisky, kterou jsem si donesla z bytu. Už ani nevím, od koho jsem jí dostala, ale teď se náramně hodí. Otevírám jí, sedám ke stolu a pořádně si loknu. Do očí se mi hrnou slzy a hrdlo pálí. Blbej to nápad, ale neodolám se napít znova. Ještě tři loky než flašku zavírám a ukládám tam, kde doposud byla.

Večer ale končí zase v mých rukách. Přetáčím jí sem a tam, zatímco mi po tvářích stékají slzy. Nemůžu se rozhodnout, zda jet, nebo pít. Nakonec volím druhou možnost, protože ta první by už k ničemu nebyla. Nepustili by mě tam, nepomohla bych jí. Už nikdy jí nepomůžu, už nikdy...
Win zemřela.