Láska kafem ředěná ✔

34.

Myslela jsem, že po mě bude chtít Nick nějaké vysvětlení celé situace, když ho včera večer nechtěl, ale marně šmátrám po jeho půlce postele. Není tam a nejspíš už hodně dlouho, jelikož je jeho místo chladné. Nespokojeně se otáčím k nočnímu stolku, kde na malém displeji blikají číslice, ukazující čas. Měla bych vylézt a jít do kavárny. Jenže tak jak jsem tam chodila celou dobu s radostí, dneska se mi nechce. Zaspat. Nejraději bych dnešní den zaspala a poté si myslela, že to všechno byl jen špatný sen. Bohužel, tenhle sen se jmenuje realita.

Když budík v telefonu zvoní potřetí, lezu líně z postele. Všechnu ranní rutinu dělám bez většího zájmu a tak automaticky, až mě děsí představa, jak to bude zítra.

V kuchyni nalézám snídani od Nicka, stejně jako každý den. Překvapuje mě to. Myslela jsem, že je na mě naštvaný, ale poslední dobou je úplně jedno, co si myslím. Nějak se neustále mýlím. Poklízím prázdný talíř do myčky a z hrnečku srkám další doušek kafe.

Scházím po schodech k zadnímu vchodu, beru bednu s pečivem a mířím dopředu. Než začínám vykládat jednotlivé kousky na tácy, zhluboka si vydechnu. Dělala jsem objednávku tak, jako na každý den. V papíru nebylo psáno, jestli budou chtít kavárnu komplet prázdnou. Jen datum a čas, kdy přijdou. Nemám s tím žádné zkušenosti, ale jak nad tím tak uvažuju, možná ano, měla jsem ji připravit. Jsem hloupá. Mohlo mi to dojít dřív. Je tu totiž několik věcí, které si chci ponechat.

Než si umyji ruce, slízávám z prstů cukr, který mi na nich ulpěl. Nestačím si je ještě ani utřít a už se ke mně dobývá Adam se zákusky. Takže zatímco já kontroluji kavárnu a poklízím nedostatky, které jsem včera opomněla, Adam rovná zákusky do vitríny. Kafe a tradiční pokec se dnes vede ve zcela jiném duchu, než obvykle. Nedokážu mu lhát a tak se jen okrajově zmiňuji, že se už asi takto neuvidíme. Je mu to líto a jako útěchu mi nabízí místo u nich v cukrárně. Pohladím ho po ruce a se slzami v očích poděkuju. Je to od něj milé.

„Už musím jet Molly, ale pamatuj na mojí nabídku. Platí stále. Drž se holka!" Obejme mě kolem ramen, vezme z podlahy bedýnky, které hodí do auta a odjíždí pryč.

Zavřu zadní vchod a ten přední otevřu. Cedulku na dveřích přetáčím na otevřeno a na dobu, než přijde poslední první zákazník, usedám ke svému stolu. Opírám hlavu o zeď, zavírám oči a vzpomínám na Win. Moc velkou radost by ze mě neměla. Důvěřovala mi a já takhle zklamala.

„Dobré ráno."

„Dobré" odpovídám a jdu obsluhovat.

Než stačím donést první objednávku, jsou tu další hosté. Dveře se netrhnou a jako bonus se tady střídají snad všichni známí. Po Yusim s Fredem, který dnes obzvlášť hýřil vtipem, se tu ukázali i Ben s Morrisem.

Chtěla jsem, opravdu jsem jim to chtěla říct, ale nešlo to. Všichni byli tak veselí, šťastní, bezstarostní, že jsem se přemáhala a smála s nimi. Vevnitř jsem však ronila jednu slzu za druhou. Nemohla jsem před nimi plakat. Teď ale můžu. V zázemí, kde jsem, mě nikdo nevidí. Po tvářích mi stékají teplé slzy, v rukou žmoulám kapesník. Cítím se bezmocná. Ještě dvě hodiny.

Cinknutí.

Trhnu sebou, rychle utřu oči a jdu se na sebe podívat do zrcadla. Zvoneček cinkne ještě dvakrát, než se už upravená vydávám zpátky do kavárny. Úsměv mi sice dělá problémy, ale i tak se mi daří nějaký vykouzlit. Obsloužím nové stoly a zakazuji si, dívat se na hodiny. Čas se totiž neúprosně blíží. Tik, tak, tik, tak...

Dnes zavíráme ve 2pm. Několikrát si tu cedulku, kterou jsem napsala čtu. Ale hodně dlouho nemám odvahu jí na dveře pověsit. Odhodlávám se až kolen čtvrt na dvě. A je to sakra těžké.

Tik, tak, tik, tak...

S odchodem posledního zákazníka se začínám třást. Zamykám dveře, slzy nechávám volně téct po tvářích a rychle vybíhám nahoru. V kuchyni beru flašku whisky, co už se mnou zažila dost smutného a několikrát si loknu.

„Fuj, to je hnus" oklepu se, flašku zase poklidím, a aby to nebylo tolik znát, napiju se ještě džusu.

Úžasná kombinace, pomyslím si a modlím se, aby mi nebylo blbě. Teď by se to nehodilo. V koupelně obličej opláchnu ledovou vodou, upravím se, a co nejklidněji jdu zpátky dolů. Snažím se myslet positivně. Něco prostě končí a já věřím tomu, že něco nového, úžasného se pro mě zase otevře.

Pohledem přejedu kavárnu, poklidím vše, co by tu být nemělo a jdu odemknout. Poté z pod pultu beru veškerou dokumentaci ke kavárně a sedám si ke svému stolu.

Naposled.

Úderem druhé se zvonek nade dveřmi rozezvučí. Vím, co to znamená a jsem smířená se svým osudem. Zavřu oči, napočítám do deseti, vydechnu a teprve poté se zvedám a otáčím k příchozím.

A jsem překvapena. Kousek za dveřmi stojí Crandell, Nick a dva muži, jenž neznám.

„Dobrý den" pozdravím rozklepaným hlasem, ač se snažím nebýt nervózní. Ze stolu beru dokumenty a vydávám se k mužům.

„Molly, pana Crandella znáš a tohle jsou pánové Brewster, notář a pan Goldstein právník." Představuje Nick celé osazenstvo.

Jsem zmatená a musí to na mě být znát, protože pan Crandell hned vysvětluje.

„Molly, došlo k několika změnám a já myslím, že bude lepší, když si na to sedneme. Nejdřív ale zamkněte a udělejte nám to vaše skvělé kafe. Myslím, že pánové si také dají." Pohlédne na ně. A já jsem zmatená ještě víc, než před chvílí. Pan Crandell jde s oběma muži k mému stolu, kde usedají, a mě bere kolem pasu Nick. Dá pusu do vlasů a mírně postrčí dopředu.

Dělám kafe, na talířky rovnám zákusky, kterých tu je ještě dost a když je vše hotové, postupně to rovnám na stůl. Sobě jsem nalila jen džus. Usedám vedle Nicka a čekám, co se bude dít. Slova se ujímá zase pan Crandell.

„Molly, určitě víte, proč jsme tady." Přikývnu, sklopím hlavu a na noze cítím příjemné teplo z Nickovi dlaně.

„Ale můžu vás ujistit, že všechno je jinak. Nebudu vás dlouho napínat Molly. Tady je závěť paní Winony Knigh. A vy jste uvedena jako jediná dědička. Paní Knigh vám odkázala nejen dům, ale i dost velkou sumu peněz."

Nasucho polykám, v uších mi hučí a jeho hlas zní tak vzdáleně. Míchá se ve mně několik emocí, které se ne a ne domluvit, která vyhraje. Pan Crandell ještě něco povídá o závěti, o tom, jak mě viděl na chodbě v bance a současně s tím mě nechává podepsat několik papírů. Brewster i Goldstein je kontrolují, přidávají své podpisy, razítka, pak veškeré dokumenty rozdělí na tři hromádky a ty své schovávají do desek, jež ukládají stranou a za družného hovoru se dávají do zákusků.

Jen horko těžko se dávám do kupy a ještě hůř vstřebávám, co se právě stalo. Nepřijdu o kavárnu a jako bonus mám najednou dům a peníze. Je to možné? Srdce bije oslavnou fanfáru, zatímco Nickova ruka se dává do pohybu a hladí mé stehno. Jsem mimo.

„Tak Molly," zvedá se pan Crandell a s ním i oni dva muži.

„Jsem rád, že to dobře dopadlo, téhle kavárny by byla škoda." Poplácá mě po rameni, rozloučí a všichni jdou pryč. Stojím u stolu a sleduji, jak odcházejí dveřmi ven na ulici. Ne však Nick. Zamkne dveře, usměje se na mě a vrací se zpět.

„Když jsme tady tak sami... a když máš dneska ten šťastný den..." Už je skoro u mě. Mrkne, poklekne a...

„Molly, vezmeš si mě?"