Láska kafem ředěná ✔

30.

Svět se zdá najednou takovým báječným místem pro život. A to jen kvůli tomu, že mám po svém boku Nicka. Vzal si kvůli mně dovolenou. Crandell naznal, že si ji zaslouží a tak se teď probouzím, ale i usínám vedle svého milovaného. Vůbec mi nevadí, že jsme dvacet čtyři hodin spolu, naopak si ty chvíle užívám, jak jen můžu. Poznávat jeden druhého je vcelku zábavná činnost. Jsem šťastná. Nechci myslet na nic špatného, ale člověk nikdy neví. O tom bych mohla vyprávět.

„Nicku, už musíme" dávám mu polibek na čelo, přičemž ho moje vlasy šimrají kolem tváře. Jemně mi je odhrne, palcem přejede přes rty a poté hbitě otočí. Musím se smát. Tohle je už několikáté ráno, co se mu nechce z postele. Nakonec to stejně skončí tak, že vstane, udělá nám snídani a poté jde připravit kavárnu. Já si ještě na půl hodinky zdřímnu a jdu za ním.

„Jdu Molly, jinak se odsud nedostanu a budu tě celý den mučit!" Líbá mě od úst přes bradu, prsa až k pupíku. Tam naštvaně zavrčí, zakroutí hlavou a rychle se zvedá.

„Jsi moje droga Molly, víš to?" Zadívá se mi do očí a naposledy políbí na čelo.

„A ty má" odpovídám, když na sebe natahuje oblečení. Párkrát na mě ještě mrkne a mizí ve dveřích.

Sladká rána. Ano, přesně taková já je teď mám. A jsou dost návyková. Připadám si jako feťák, co jednou ochutnal dobrej matroš a už nemůže jinak.

Naposledy se převalím v posteli, než z ní vylezu a jdu do kuchyně. Tam na mě na stole čeká čaj, který už je tak akorát vlažný a tousty s arašídovým máslem. Jak já toho chlapa miluju. Vždycky nějak vytuší, na co mám chuť. Ukousnu první sousto a než se naděju, beru do ruky druhý toust.

O několik minut později, převléknutá do pohodlných džínů a trika scházím dolů do kavárny. Vlasy sepnuté do culíku se pohupují v rytmu mé chůze a já si broukám melodii, co jsem před chvílí slyšela v rádiu. Dneska bude prima den, cítím to v kostech.

„Právě jsem otevřel!" Oznamuje Nick, jen co mně zaregistruje. Je otočený ke kávovaru a dosypává zrnka do násypky. Rychle přejíždím místnost a ujišťuji se, zda je vše tak, jak má být. Ale je to zbytečné, Nick nikdy na nic nezapomene. Je skvělý. Už jenom tím, že tu je, vlastně na dovolené. Jdu k němu, a jelikož tu ještě nikdo není, chytám ho kolem pasu a dávám pusu na lopatku.

„No to jsem si mohl myslet! Jen co vás člověk spustí z dohledu, už se to dopouští neřestí." Ozve se hlasitě s cinknutím zvonku. Hlava mi padá na Nickova ramena a rukama ho ještě víc sevřu v pase. Ten hlas poznávám a musím se smát. Několikrát zakroutím hlavou, než jí otáčím k nově příchozímu.

„To víš Yusi, musíme toho využít. Když kocour není doma, myši mají pré."

Opouštím jednoho chlapa a druhému se vrhám do náruče.

„Vítej zpátky, chyběls mi" dávám mu pusu na každou tvář, stejně jako on mě. Pevně si mě přitiskne k sobě, zakýve zprava do leva a pak usedá na své místo u stolu. Sedám vedle něj a o pár vteřin později se přidává Nick, kdy před Yusiho staví kafe a dort.

„Přivítání na účet podniku."

„Tak to si nechám líbit" mrkne na mě a hned pokládá první zvědavou otázku.

„Jak to tady šlo?"

Pohlédnu na Nicka, zakoulím očima a pak hlasitě vydechnu.

„Co chceš slyšet? Pohádku, kdy ti řeknu, že všechno bylo OK, nebo pravdu, jak jsem padala na hubu."

Yusi nakloní hlavu na stranu, zvedne obočí, takže ani nemusí vyslovovat odpověď. Ta je jasná. Chce slyšet pravdu. Policajt se v něm prostě nezapře. Povzdechnu si, očima vyhledám ty Nickovo, které na mě mrknou a tak se dávám do vyprávění příběhu, který má pro mě hořkou příchuť. Beru to hezky od začátku a nevynechávám vůbec nic. Yusi pozorně poslouchá, Nick obsluhuje přicházející hosty. Trvá mi to docela dlouho, než všechno vypovím, protože se mi při vzpomínce na Win opět nahrnou slzy do očí. Jsou to teprve čtyři dny, co jsme byli s Nickem vyzvednout urnu s popelem. Je to prostě stále moc živé.

„Proč jsi nezavolala?" Využívá Yusi mé malé pauzy, kdy hledám vhodná slova, na pokračování.

„To jsem se ptal taky" naklání se ke mně Nick a dává pusu do vlasů. „A víš, co mi odpověděla?"

„Ne."

„Že mě nechtěla otravovat." Dodá mírně naštvaně. Hodně se zlobil. Tvrdil, že by to Crandell pochopil a uvolnil ho. Že by hned přiletěl a byl by mou oporou. Pomohl by, byl by tady se mnou. Jenže to já nechtěla. Nemohla jsem. Uvědomila jsem si jednu věc. Nemůžu ho hned na začátku našeho vztahu využít kvůli každému problému, co mě potká. Jsou to moje problémy, já je musím vyřešit. Možná se tomu říká hrdost, ale já to tak vnímám.

Je sice pravda, že s penězy za opravu vody jsem tak nějak počítala, ale to se smrtí Win zkomplikovalo. Nejspíš nebudou žádné. Nevím, komu teď dům připadne a zda mi vůbec něco proplatí. A že by se mi nějaké peníze hodily, o tom není pochyb. Nick se ale nesmí nic dovědět. Proto také o své finanční situaci mlčím jako hrob a jsem ráda, že jsem si na vše v bance dala trvalé příkazy. Nemusím se tak o to starat každý měsíc.

„No a co ty, jak bylo v Kansas City? A kde máš vůbec Freda?" Převádím řeč raději jinam. Vypínám své myšlenky a soustředím se jen na to, co začíná vyprávět Yusi. A že mě dokonale odvádí od mých problémů, je jasné ve chvíli, kdy se nemůžu přestat smát. Představa Freda, balícího svojí nadřízenou, je až moc reálná.

Yusi se téměř po dvou hodinách zvedá, loučí se a už téměř na odchodu vytahuje z tašky balíček.

„Tvoje pošta. Ještě máš nějakou ve schránce. Tohle ti schraňoval Kamenski, když viděl, že už se to tam nevejde."

Přebírám si onen balíček a hned si všímám několika obálek s adresou banky. Rychle je porovnám tak, aby adresa nebyla vidět, poděkuji Yusimu, dám mu pusu na tvář a doprovodím ke dveřím. Poté houknu na Nicka, že si to odnesu nahoru a už mizím na schodech.