Láska kafem ředěná ✔

6.

Brzy ráno odcházím do kavárny. Konečně to tam taky tak vypadá. Vcházím hlavním vchodem, za kterým se zastavuji a vnímám tu novou atmosféru, která i tak nově voní. Líbí se mi to. Přivírám oči, vidím rozmazaně, ale představuji si lidi, vesele štěbetající a srkající svoji kávu. Jo, přesně takhle to tady doufám bude za pár dní vypadat. Bože, jak já se těším!

Dneska mě ale čeká ještě spousta práce. Takže zamykám a vydávám se dozadu, kde jsem si už vytvořila svoje zázemí. Sice malinké, ale na převléknutí to stačí.
Oblečená do pohodlných džínsů a vytahaného svetru skládám do myčky nové nádobí, zkouším kávovar a s donuty, jenž jsem koupila po cestě, se usazuji na lavici ke stolu. To bude asi moje místečko, když bude málo lidí. Mám to tu všude blízko, zároveň jsem před všemi schovaná. Otevírám laptop, na stránkách místního pekařství dělám svou první objednávku, zcela podle pokynů, které jsem u nich obdržela a cítím se při tom tak nějak vznešeně.

Moje, tohle všechno je moje.

Dokázala jsem to, splnila si svůj sen. Teď jen doufat, že se nerozplyne jako pára nad hrncem. Ale na to nesmím myslet, zakazuji si hned. Otevírám další stránku a tvořím novou objednávku, tentokrát na kávu, čaje a takové ty blbosti, které ale budou stěžejní v mém novém království. Při ochutnávce jsem si poctivě psala vše, co mi chutnalo a tak teď nemám problém to v tom několika stránkovém seznamu najít.

„Uf" oddechuji, jen co jsem jí odeslala. Škrtám na seznamu druhý řádek, když mě ruší klepání na dveře. Vylekaně se tím směrem podívám, ale nic nevidím. Jsem nucena vstát a jít se podívat. A čím blíž jsem, tím víc jsem si jistá, že toho muže znám.

Ano, je to Ben. Onen Ben, který mi včera přivezl spotřebiče a který mi následně pomohl s celým zbytkem. Než odešel, dal mi vizitku s tím, že se mám ozvat. Celou dobu na mě dělal oči, jenže já mám Edyho, tak mi to sice přišlo milé, ale zbytečné. Vizitku jsem položila do zatím prázdného šuplíku v kredenci, kde je mimochodem i teď.

„Ahoj!" Otevírám dveře jen do půlky. Můj překvapený nedůvěřivý pohled, kdy mám obočí scvrklé uprostřed, ho pobaví.

„Molly, ahoj" oslní mě zase svým úsměvem. Je hezčí než včera a já si musím přiznat, že nebýt zadaná, měl by tenhle hezoun šanci.

„Donesl jsem ti na ochutnávku kafe. Určitě ti bude chutnat. Je to to nejlepší, co můžeš nabízet. Věř mi, Molly." Vychrlí na mě, že nestačím nic říct. Jen otevřu dveře víc a pozvu ho tím dál.

Vstoupí, rozhlédne se a pokýve hlavou.

„Máš to tady fakt hezký. Sem budu chodit. Teda, jestli mi to dovolíš." Zase se na mě zářivě usměje a rozejde se ke stolu, kde jsem ještě před chvílí seděla. Odloží tašku, vytáhne z ní velké balení, s nímž jde ke kávovaru.

„Pojď, naučím tě dělat to nejlepší kafe" mrkne na mě a já se konečně odlepuji ode dveří, kde stále ještě stojím.

Když o několik minut později sedíme u stolu, každý na jedné straně, musím naznat, že kafe je opravdu výtečné. Můj první hrnek stojí na kraji stolu téměř netknutý, zatímco tento druhý zeje po chvilce prázdnotou. Tohle musím objednat. Za takovou lahodu mi budou lidi trhat ruce.

„Jsem schopný ti kafe dodávat, dokonce se slevou, ale něco za něco." Zazubí se na mě, a když já pozvednu mírně obočí, upřesňuje co tím myslí. I když jsem mu řekla, že jsem zasnoubená, nevzdává se.

„Kino."

„Jsem zasnoubená, copak jsi mě před chvílí neposlouchal?"

„Poslouchal, ale nikde ho tady nevidím. Prstýnek sice máš, ale to přeci ještě nic neznamená. Dneska ho má každá druhá." Pokrčí rameny. „A navíc, jde jen o kino, Molly." Trvá si na svém. A mě se jeho tvrdohlavost začíná líbit. Už si ani nepamatuji, kdy o mě usiloval nějaký chlap. Teda kromě Yusupa, kterému ještě dlužím kafe. A Ben má pravdu, jde jen o kino. Takže nakonec kývnu.

„Dobře, ale jen kino."

„Jasně."

Ben se zdržel o dost víc, než by jako nový známý měl. Jenže zase mi pomohl v kavárně. Takže když odcházíme, kavárna vypadá, jako při normální zavíračce. Vše je na svých místech. Malinké svíčky na stolech, čisté nádobí vyrovnané v kredenci, lžičky a příbory v šuplíku, z kterého jsem na poslední chvíli vzala Benovu vizitku a uložila si jí do peněženky. Na poličkách rozmístěné knihy a dekorace, na pultu vše připravené na prvního zákazníka.

Cestou domů povídáme. O všem možném. Takže se dokonce dozvídám, že Ben není dopravce, nebo prodavač, jak jsem si původně myslela, ale sám majitel. A musím přiznat, že mě to ani nepřekvapuje.

Před domem se zastavuji, v kabelce lovím klíče a odpovídám na Benovu otázku. Jenže v nestřeženém okamžiku mi přistává na tváři, jen kousek od koutku rtů pusa. Okamžitě dělám krok vzad. Zmateně se dívám do Benovo očí, jež potemněly, přesto působí zcela klidně a hezky. Na rozdíl od těch mých, v kterých se odráží panika. Bez jediného slova se otáčím a zbaběle mizím za dveřmi domu.

Ještě v posteli jsem celá zmatená, a když zavřu víčka, vidím Benovo oči. Takže když mi zvoní telefon a na obrazovce bliká Edmondovo jméno, váhám, zda hovor přijmout, či ne. Nakonec mačkám zelené tlačítko a snažím se o veselé zvolání: „ahoj Edy?"

Jenže moje radost netrvá dlouho. Nějak se stává tradicí, že má Edy špatnou náladu, kterou okamžitě po prvním slově přenáší i na mě. Chvíli poslouchám jeho problémy a stesky a váhám, zda se mu svěřit, co jsem tady za posledních pár dní stihla napáchat. Nikdy se na můj sen netvářil moc nadšeně, ale ani nikdy neřekl nic proti. Už otevírám pusu, že se svěřím, když se jedním slovem rozloučí a z telefonu se ozývá jen protivné tůtání. Nevěřícně hledím na telefon, zda to opravdu ukončil a úvodní obrazovka mi dává za pravdu. On mi to normálně položil, aniž bych měla šanci promluvit. S povzdechem telefon odkládám na noční stolek a raději se vracím k dnešnímu dni, jenž by se dal v klidu označit za zmateně příjemný.