Láska kafem ředěná ✔

26.

Win ani po týdnu, kdy jí probudili z umělého spánku, nereaguje. Je na ní žalostný pohled, kdy vypadá, jako loutka. Vždycky je mi do pláče a málo kdy slzičky udržím. Tak jako teď. Sedím v křesle, na nohách laptop, to abych tu mohla být o něco déle, a snažím se udělat objednávku. Jenže to neustálé pípání přístrojů mě rozrušuje. Vím, už jsem si na ně mohla zvyknout, ale nejde to. Pořád mi připomínají, jak je na tom Win špatně. Lékaři jí moc nadějí nedávají. A tak se snažím alespoň já. Když mi vyjde chvilka, tak jí čtu, pouštím staré songy, nebo jen tak hladím její nádherně vrásčité ruce a vyprávím, co je nového. Nevím, jestli to přijde jenom mě, lékaři prý nic nevidí, ale když mluvím o Nickovi a o jeho telefonátech, to, jak mi říká, jak mu chybím a jak už se na mě těší, přijde mi, že Win tak nějak obživne. Její ruka mi přijde teplejší, rty usměvavější, ale podle jedné milé sestřičky je to jen má představa a touha to tak vnímat. Nevím, já věřím tomu, že to je znamení. Kéž bych se mohla Win zeptat.

Objednávku jedním klikem odešlu, slzy utřu do rukávu a pouštím písničku, kterou Win miluje. Netrvá dlouho, tak to ještě stíhám. Je něco málo po desáté večerní, nejvyšší čas vydat se domů. Od té doby, co bydlím nad kavárnou, neztrácím čas zbytečným přejížděním sem a tam. Ono, jezdit každý den trojúhelník domov, kavárna, nemocnice není zrovna časově výhodné.

Balím laptop do tašky, loučím se s Win, sloužící sestřičkou, kterou potkávám na chodbě a výtahem sjíždím do přízemí. Nasedám do svého autíčka, které od doby, kdy mi ho Yusup opravil šlape jako hodinky, a odjíždím do noční Wichity. Beru to zadem a tak jsem doma coby dup. Parkuji za domem, beru kabelku, tašku s laptopem, zamykám a mizím v domě. Ani nerozsvěcím, cestu už znám nazpaměť. V pokojíčku hodím vše na postel, z pod polštáře vytahuji noční košilku a jdu směr koupelna. Jsem víc než rychlá. Zítra bude další z náročných dnů a já se potřebuji vyspat. Proto ani neodpovídám Nickovi na textovku. Chtěla bych, moc bych chtěla, jenže jak se tak znám, u jedné zprávy by to neskončilo. Zase bychom si psali celou noc a já ráno vypadala, jak po opici. A to si nemůžu dovolit. Proto se na displej jen usměju, tam někam východním směrem pošlu pusu na dobrou noc a usínám.

Znám příjemnější rána. Daleko příjemnější rána, třeba jako to, kdy jsem se probudila v Nickově náruči. Nebo by bohatě stačilo, jen se dobře vyspat a probudit se odpočatá, duševně i fyzicky. A ono to dnes vlastně vypadá taky docela dobře, jen mám nějaký divný pocit. Nevím, co to má znamenat, ale něco se děje. Moje první myšlenky míří k Nickovi. Přetáčím se v posteli, beru telefon a hledám něco podezřelého. Ale kromě nových fotek Bena s Morrisem se nic neděje. Oddechnu si. Třeba jen plaším. Protírám si oči, vylézám z postele a moje první cesta vede do koupelny. Tam jsem hotová jedna dvě. Připravím si věci dolů do kavárny, a pohledem na čas se rozhoduji, že se nasnídám tady nahoře. Win má moc hezkou starou kuchyni, která má stále své kouzlo. Vycházím z pokoje na druhou stranu chodby, kde na konci zahýbám doprava.

„Doprčic!" Zastavuji se ve dveřích a hledím na spoušť přede mnou. Teď už vím, co byl ten zvláštní pocit před několika málo minutama. Všude samá voda. Matně si vzpomínám, že hlavní uzávěr vody je dole u zadního vchodu. Otáčím se, a i když beru schody po dvou, jsem si jistá, že teď už svou rychlostí nic nezachráním. Možná, kdybych si včera večer rozsvítila, kdybych se šla třeba jen podívat do ledničky, třeba bych...

‚Cvak' povoluji pojistku a otáčím téměř zrezivělým kolem. Je to fuška, ale po chvilce se mi daří celou vodu zavřít. Utřu si pot z čela a rozhlédnu se kolem sebe. Přesně nade mnou je kuchyně a tak je celý strop mokrý, voda kape dolu a na zemi jsou už dobré tři centimetry.

„Ksakru" bouchám pěstí do zdi. „Tohle se může stát jenom mě." Nejraději bych se po té zdi sesunula na zem a plakala, ale sedla bych si do vody, což je první věc a nemůžu teď brečet. Musím být silná a hlavně zavolat vodaře. Než to bude ještě horší.

Než stíhá vodař přijít, mám vytřeno. Záda mě bolí a hlava se točí z toho neustálého sklánění a zvedání se. Sedím v kuchyni na židli, nervozitou si téměř koušu nehty a čekám, až bude vynesen ortel, co se vlastně stalo.

„Praskla trubka, paninko. Ale vono se není co divit, v takovým starým baráku. Starý rozvody, nejspíš ještě původní. To se bude muset celý předělat. Jinak voda nepoteče." Sedá naproti mně a vytahuje z brašny složku papírů. A zatímco on něco hledá, já skláním hlavu do dlaní a marně přemýšlím, kde na to vzít peníze. Win je v nemocnici, a pokud já chci provozovat kavárnu, musím s tím něco udělat. Jinak nebude nic.

„Kolik?" Zamumlám, ale on mi moc dobře rozumí. Chvilku listuje papíry, potom něco horečnatě ťuká do kalkulačky, kterou následně otáčí směrem ke mně. Pozvedám trošku hlavu, kouknu na tu neuvěřitelnou cifru a hlava mi zase sama padne do dlaní.

„To je plus mínus paninko. Nevím, co na mě může ještě bafnout. Tak co, jdete do toho?"

Paninko, paninko, já mu dám paninku! Zlobím se nad jeho oslovením i nad celou tou sumou, kterou budu muset někde sehnat. Musím to opravit, takže nakonec jen slabě přikývnu a on začne plánovat, co, kdy a jak. Nelíbí se mi, ale byl mi v té krátké chvilce, co jsem měla na sehnání někoho zkušeného, doporučen jako nejlepší. Tak uvidím.

„A nešlo by zatím nějak provizorně, abych mohla otevřít kavárnu..." Blekotám cestou dolů. Hlavou se mi totiž honí čísla. Když budu mít zavřeno, nevydělám, a když nevydělám, nebudu mít peníze a když nebudu mít peníze, nezaplatím vůbec nic. Začarovaný kruh se uzavře a já budu tam, kam ani slunce nesvítí.

Docházíme dolů k hlavnímu uzávěru, který jsem tak pracně zavírala a on se rozhlíží kolem sebe. Potom kousek popojde, otevře skříňku ve zdi a se zdvyženými koutky úst mi oznámí, že můžu.

„Co můžu?" Ptám se zmateně. Moje původní otázka se jaksi vytratila do minulosti.

„Otevřít tu vaši kavárnu paninko. Jak tak koukám, spodek je napojený na druhou větev. Máte štěstí. I když, ona by taky potřebovala vyměnit." Popojde zase ke mně, brašnu hodí přes rameno a otáčí se směrem ke kavárně. „Ale to asi až jindy, jak na vás tak koukám. Tak byste mi mohla aspoň udělat nějaký to kafe ne?"