Láska kafem ředěná ✔

10.

Kdybych řekla, že se z rozchodu a zrady Edmonda vzpamatovávám rychle, nebyla by to pravda. Semlelo mě to hodně. Snažím se pátrat v minulých měsících a najít nějaké znamení, že nebylo všechno v pořádku, ale na nic nepřicházím. Jen na jeho špatné nálady, ale to je tak všechno.

Vždyť mě chvíli před odjezdem požádal o ruku!

To bylo jako co? Nějaký maskovací manévr, nebo totální doraz, abych to měla se vším všudy?

Nedá mi to klid, stále jsem ztracená, a i když si říkám, že nemá cenu se v tom babrat, stejně se každý den alespoň na chviličku zastavím a myšlenky se tím směrem rozběhnou. Prostě si nemůžu pomoct. Tři roky a žádost o ruku, ať už to bylo jakkoli, jsou prostě tři roky a žádost o ruku.

A ta skříň je najednou tak prázdná...

„Slečno! Dvě kávy, dva donuty a minerálku. Prosím."

„Ano, ano, hned to bude." Provinile se usměju a mizím k pultu. Zase jsem se zapomněla ve vzpomínkách a svých pocitech. Poslední dobou se mi to stává dost často. Nick už se mi kvůli tomu několikrát smál, ale ono to opravdu není jednoduchý. Myslela jsem si, že v práci prostě zapomenu, že budu mít tolik starostí, který mi nedovolí přemýšlet nad tím, co se stalo, ale opak je pravdou. Ta moje hlava si prostě dělá, co chce a nechce se uklidnit. Neustále se vrací k Edymu a neustále mi ho připomíná. I to, co je potom.

Zakroutím hlavou, v rychlosti prokřupnu krční páteř a než objednávku narovnám na tác, zahledím se na Yusupa, který právě vchází. Zvoneček nade dveřmi mi to prozradil. Tedy ne přímo, že jde Yusup, ale že vůbec někdo vešel. Fakt šikovná věcička.

„Hned jsem u tebe." Mrknu na něj, když se míjíme uprostřed kavárny. Odnesu objednávku a s úsměvem se vracím k pultu, kde odkládám tác. Poté si sedám ke svému stolu, kam se usadil i Yusup. Zase mu to v té uniformě tak sluší. Jenže než se stačím zeptat, co si dá, zvoneček znovu cinkne a řítí se k nám jeho parťák Frederick. Namakaný vysoký černoch, jehož druhým domovem je posilovna. Protože jak rád říká, na svaly a uniformu letí ženský nejvíc. Celý on.

„Dík, že jsi počkal Yusi." Na oko nazuřeně po něm prskne a usedá vedle Nicka. Ten se pobaveně uculí, přeskládá pár složek, aby bylo na stole víc místa, a pro jistotu zavírá laptop. Už několikrát se přesvědčil, že když tu jsou tihle dva, na práci se prostě soustředit nedá.

„Jak se má moje kráska?" Zaměří Fred svoje čokoládové oči přímo na mě. A já mám zase pocit, jakoby mě vyslýchal, když se na mě takhle dívá.

Protože ty oči, které mu perfektně ladí s kůží...

Přiznala bych se ke všemu, co by chtěl. Takovou mají moc.

„Tvoje?" Nahrnuje se mi horkost do tváří. Flirtuje se mnou, zase se mnou flirtuje, i když ví, že já jeho nikdy nebudu. Ale to mu nevadí. On je prostě lovec, kterého ten lov neskutečně baví. A tomu také podřizuje svůj život. Pochází z chudých poměrů a musel se sakra snažit a dřít, aby z něj něco bylo. Teď tvoří s Yusim dvojku, která je ozdobou policejního sboru. Nejen, že jsou vskutku výborní policisté, ale ještě je na ně radost pohledět. Dát jim křídla, tak můžou jít rovnou fotit takové ty padlé anděly. Zrovna takové, jakého mám na obrazu na druhé straně kavárny.

„Dones nám prosím pití, kafe a něco na zub, než ti tady zase Fredy vyzná lásku, Molly. Jo?" Ozývá se Yusup a Nick už se zase směje. Když přijdou tihle dva, dalo by se říct, že s nimi přijde, nejen zákon, ale i pohoda a dobrá nálada. Oni prostě nikdy nezklamou.

Vstávám, jdu jim udělat vodu, kafe, přesně tak, jak ho mají rádi, a na talířky dávám tři druhy dortů. Vím, jací jsou žrouti. Oba milují sladké.

„Tak, zlatíčka moje." Mrknu na oba dva. „Tady to máte."

„A já nedostanu?" Pozvedává obočí ten třetí v rohu, které doprovází nevěřícné kroucení hlavou.

„Ty sis nic neobjednal Nicku, ale stačí říct, co chceš, a tvé přání je mi rozkazem." Mrknu i na něj, aby mi to později nevyčetl, a otáčím se, abych i jemu nandala na talířek kus dortu. Kafe ještě má.

Když mu ho podávám, mají to ti dva skoro snědený. Jenže nemám moc času si přisednout, noví zákazníci jsou přednější. Takže jdu obsluhovat a nechávám kluky, ať si povídají sami. Padli si do oka hned, co jsem je seznámila. Od té doby si taky Yusi i Fred k Nickovi nadrzo přisedávají, když přijdou. A když tady Nick je. Tráví tu sice svou pracovní dobu, ta je ale od té mé zcela odlišná. Do dneška vlastně nevím, co dělá za práci. Nezeptala jsem se ho hned na začátku a teď už je mi to blbé. Navíc je do toho vždycky tak zabraný a ráno na stůl vyndává čím dál tím víc papírů a složek, že ho raději nechávám v klidu pracovat a na pokec jdu jen když mě očima vyzve. Jo očima, ty jsou jeho zbraní. A ještě když tím jedním mrkne a u druhého pozvedne obočí, jsem rozložená na milion kousků. Působí to tak mile a zároveň šibalsky. Nikdy nevím, jestli danou věc, o které se právě bavíme myslí vážně, nebo si ze mě střílí.

Už několikrát mě napadlo, že bych možná někdy v budoucnu byla schopná mu dát šanci. Jenže on se jen dívá, když si myslí, že ho nevidím. Nijak se nevyjádřil. Na rozdíl od Bena a částečně i Yusiho. Ben do toho šel naplno. On všechno viděl a tak jako první věděl, že je konec. K jeho šlechetnosti se ten den o nic nepokusil. To mě prakticky zachránil, neb jsem byla opět jako slzavé údolí. Ale pár dnů nato začínal nahazovat udičku. A moc dobře věděl, jak na mě. Slíbené kino bylo jako první věc, kterou zařadil na svůj plán. Takže sobotní večer, který je už zítra, bude patřit mě, Benovi a kinu. Ne že bych měla strach, takových kin jsem v mládí zažila několik, ale jisté rozpaky tu jsou. Ben se mi líbí, je sympatický, hezký, příjemně se s ním povídá, umí přiložit ruku k dílu, nad ničím se neupejpá, přesto je na něm něco, co mi nesedí. Jenže nevím co. A to je to nejhorší.