Láska kafem ředěná ✔

14.

Měsíc s měsícem se sešel a já sedíc u stolu dělám objednávky na následující týden. Je sobota večer, před chvilkou odešel poslední zákazník a já nikam nespěchám. Doma mě stejně nikdo nečeká, tak co.

Klikám na červený obdelníček odeslat a beru do ruky kousek papírku, na kterém mám napsanou adresu cukrářství, co mi doporučila Rexy. Prý mají úžasnou vánoční kolekci. Než se stránka načte, jdu si pro zbytek koláče, co mi zbyl ve vitríně. Poté už jen zírám na všemožné vánoční pitomosti. Těžké to rozhodování. Ceny přijatelné, ale takových možností, že nevím, co vybrat. Když už nad tím sedím několik minut, koláč dávno dojedený, klikám na jednu z možností a odesílám. Spěšně ještě projíždím internet, než laptop zavírám a poklízím do tašky. Uklidit, zajít na skok k Win a konečně domů.

V tuhle pozdní hodinu si beru taxíka. Když odemykám svůj byt, začíná neděle. Svlékám teplý kabát, svetr a po rychlé sprše ulehám do postele. Tam mě přepadají ponuré myšlenky, ohledně Yusiho a Bena. Poslední dobou jsou u mě jak pravidelný návštěvník.

S Yusim už je vše v pohodě. I když jsme se pár dnů po vysvětlení jeden druhému vyhýbali. Ale Ben se mi nějak vzdaluje. A to si vyčítám. Vyčítám si, že jsem mu dvakrát odřekla schůzku. A ani nevím proč. Čas jsem měla, jenže něco ve mně se bránilo. A co udělal on? To co bylo samozřejmé. Stáhnul se. Sice mi dál nosí kafe, teď dokonce jakousi vánoční edici se skořicí, ale už to není takový, jako dřív.

A tak mě už po několikáté mučí myšlenky, že zůstanu sama. Že se nenajde nikdo, kdo mě bude chtít, kdo mě bude milovat, nosit na rukou... Že mi zůstane jen ta kavárna a možná časem rybičky. Ty jediný by totiž se mnou přežili.

Přetáčím se na druhý bok a snažím se na nic nemyslet. Nedaří se. Otočka na záda, na břicho, na bok. Mít u sebe velký plátno, jsem už zabalená jako mumie. Nakonec vstávám, otevírám okno dokořán a jdu se napít. V lednici toho moc není, ale krabice džusu je taková moje jistota. Ta tam bude vždycky. Nalévám si skleničku, a i když mi od studeného vzduchu, co sem proudí, začíná být zima, vypiju jí na ex. Po zavření okna ještě chvilku sleduji protější blikající neon a poté znovu ulehám.

Neděle se zdá být klidná. Doma v teple procházím veškeré věci kolem kavárny a hlavně půjčky. Uklízím, sleduji televizi a nakonec se nudím. Místo abych odpočívala a nabírala síly na následující týden, vymýšlím si, co ještě dělat. Zrovna, když přestavuji nábytek, už po několikáté, rozezvučí se telefon.

„Ahoj Bene" ozývám se s nejistotou v hlase. Nevím, jestli mám čekat špatnou, nebo dobrou zprávu.

„Molly, co děláš? Sem si říkal, že bych tě někam vytáhnul. Co ty na to?"

Chvíli jsem potichu, jak nad tou otázkou přemýšlím. Až se musí Ben ozvat znovu. Zasměji se, nadechnu a už odpovídám.

„Co dělám? To je dobrá otázka Bene. Nudím se, tak přestavuju nábytek. Zrovna jsem posouvala komodu."

„No, to se teda hodně nudíš. A nechceš se nudit se mnou? V Hutchinsonu je přehlídka baristů. Začíná za hodinu."

Tak tím mě dostal. Kafe je droga, která mi učarovala už dávno, ale ještě nikdy jsem na podobné akci nebyla. A tak se v rychlosti rozhoduji a domlouvám s Benem, kde mě vyzvedne. Tohle si prostě nemůžu nechat ujít.

Cesta od nás z Wichity do Hutchinsonu je kolem padesáti mil. To znamená hodina cesty, která utíká vcelku v pohodě. Jsem natěšená a hlavně zvědavá, jak to celé bude probíhat. Kdysi už jsem měla příležitost vidět baristu, jednoho, a za moc to teda nestálo. Byl to mladý hošan, který se víc předváděl sám, než aby předváděl umění udělat dobrou kávu. Navíc to bylo v obchodním centru, kde to nemělo tu správnou atmosféru. Lidé chodili sem a tam a bylo to prostě celé takové nedomyšlené.

Zastavujeme před barem, kde se celá akce koná a už z plakátů je patrné, že to bude velké. Hlavní hvězdou je jistý Morris Brewer.

Než stihnu přečíst vše, co se tam píše, jsem vtažena dovnitř. Hned za dveřmi jsme přivítáni a na jednu ruku nám jsou nasazeny kávově hnědé náramky, zatímco do té druhé vloženy letáčky, prospekty, kuponky a nevím co ještě. Začíná se mi tu líbit. Oči mi šmejdí všude okolo, takže jsem ani nezaregistrovala, jestli Ben platil nějaké vstupné, nebo ne.

Jeden hlavní bar a další tři postavené do čtverce k tomu prvnímu. A za všemi se pohybují baristi. Lidí jako much a já nevím, čím začít. Jsem unesena jejich prací a možná by mi i stačilo, pozorovat je při práci. Oni totiž nevaří kafe. Oni se s tím kafem mazlí, hýčkají ho a poté s láskou a velkým očekáváním podávají zákazníkovi. Odměnou je jim uznalé pokývání hlavou, a pokud by to nebylo neslušné, tak snad i mlasknutí.

Ne, dívání mi stačit rozhodně nebude.

„Molly, ty jsi nějak oněměla" drká do mě Ben a na tváři mu hraje úsměv. Tímhle výletem mě prostě dostal.

„Já? Já... Nevím co dřív" přiznávám. „Jestli se dívat, nebo něco ochutnat."

„Tak pojď, s někým tě seznámím." Chytá mou ruku, abych se v tom mumraji neztratila, a během chvilky sedím na barové stoličce, s Benem vedle sebe a už se k nám blíží pohledný muž s ostře řezanými rysy.

„Bene!" Huláká z metru a poté následuje několik chlapských plácnutí, kterým jsem nikdy neporozuměla.

„Rád tě vidím, jak je?" Nespouští oči z Bena, který už se nadechuje k odpovědi. Jenže muž na druhé straně baru ho předbíhá.

„A koho jsi mi to přivezl ukázat? To je ta tvoje Rachel? Těší mě Morris" natahuje ke mně ruku a vlastně se i celý naklání přes bar.

Než se stačím představit a uvést na pravou míru, že nejsem žádná Rachel, a docela by mě i zajímalo, kdo to ksakru je, přistávají mi na obou tvářích polibky. Jsem zaskočená a tak to zachraňuje Ben. Vysvětluje, opravuje. A Morris jen poslouchá a stále očima hypnotizuje Bena. Docela mi to vadí. Až po nějaké době se odtrhává a konečně se ptá, co vyzkoušíme. Nedokážeme se rozhodnout. Proto to necháváme na něm.