Láska kafem ředěná ✔

22.

Silvestrovská noc se přehoupla do nového roku tak rychle, že nic nestíhám. Kavárnu, návštěvy u Win v nemocnici, jejíž zdravotní stav se vůbec nelepší, i péči o dům. Jsem v jednom kole a usínám za pochodu. Myslela jsem, že bych konečně mohla někoho přijmout na výpomoc, ale po propočtech aktuální situace, si to ještě nemůžu dovolit. Další volba tedy padla na kluky. Jenže Ben s Morrisem odjeli na dovolenou, vrátí se až za měsíc a já je svou situací nechtěla zatěžovat. Takže jsem je jen poškádlila tím, ať nezlobí. Taky bych jela na dovolenou a ani by to nemuselo být na pobřeží. Stačila by mi vlastně jen postel a hodně dlouhý spánek. Vím, že bych si to zasloužila, vždyť už několik měsíců si jako mezek plním svůj sen. Jenže smůla. Já si můžu nechat o dovolené tak maximálně zdát. Ale klukům jí přeju, zaslouží si být spolu.

Povzdechnu si a přes veškerou mou únavu se snažím soustředit na přípravu kávy. Kavárna zase praská ve švech a já mám co dělat, abych vše zvládla. Musela jsem upravit i otevírací dobu, abych stíhala jezdit na druhou stranu Wichity do nemocnice. Win nikoho nemá a já cítím jakousi potřebu být s ní. Nikdy se ke mně nechovala špatně a já jí teď prostě nemůžu nechat na holičkách. A návštěva mě nic nestojí, když se to tak vezme. Ještě štěstí, že mě Win, hned zkraje, když jí bylo o trošku líp, uvedla jako kontaktní osobu. Jinak bych se nedověděla vůbec nic. Odnáším připravenou kávu se zákusky ke čtyřce, když se mi rozezvučí telefon. Rychle se vracím zpět, ale číslo, které bliká na displeji, mi nic neříká.

„Haló?"

„Slečna Blackwood?"

„Ano, kdo volá?" Hlas si nedokážu k nikomu přiřadit, takže vůbec nevím, kdo by to mohl být.

„Petrinski. Alec Petrinski, doktor paní Winony. Slíbil jsem vám, že zavolám, jakmile bude nějaká změna."

Nasucho polknu, rukou se zapřu o pult a téměř nedýchám. Obávám se nejhoršího. Ale opak je pravdou. Dnes je prý Win o dost líp a už se těší, až odpoledne přijdu. Potěší mě to. V jejím stavu se divím, že se tak rychle vzpamatovala. Když mi doktor jmenoval, co všechno zjistili, druhýmu už by vystavovali úmrtní list. Tolik toho bylo. Ale jak vidno, Win má nejspíš tuhý kořínek.

Ujistím ho, že se určitě zastavím, poděkuji za zavolání a běžím obsloužit nové zákazníky. Mezi nimi je i Nick, kterého jsem si vůbec nevšimla. Přicházím k němu s jistými rozpaky. Po tom, co se stalo nevím, jak se chovat. Ale jen co se postavím ke kraji stolu, Nick se zvedá a líbá na tvář. Ten jeho pohled, úsměv, zase je ve mně malá dušička a srdce tak divoce bušící, že mám strach, že vyskočí z hrudě. Ještě když při sedání zpátky sjíždí po mé paži, na které nechává žhavou cestičku a na konci si prsty proplete s těmi mými. Usmívám se, vnitřně uklidňuju a už už otevírám pusu, že se zeptám, když mě Nick předbíhá.

„Molly, potřebuju s tebou mluvit."

A tím to celé zabíjí. Jak mou radost, že přišel, tak i ten nádherný pocit z polibku a doteku. Rychle se snažím vymotat prsty, jenže on je stiskne a nepustí. Dech se mi zase zrychluje, ale tentokrát ze zcela jiného důvodu. Zuřím. Jestli si jen hrál a... a...

Nemám slov. Nevím, co mi chce, ale už teď si připadám využitá.

„Molly" mírně se usměje. „Molly, jen ti chci něco říct, abys pak nebyla překvapená." Snaží se zmírnit situaci, jenže já už si udělala svůj scénář. A to ten nejhorší, který mě napadl.

„Musím obsluhovat. Nevím, kdy budu mít čas." Vykoktám, pokrčím rameny a s už volnou rukou odcházím za pult. Automaticky zapínám kávovar a připravuji mu kávu. Přesně tak, jak jí má rád. Na talířek naskládám sladké, a jak mám vše hotovo, odnáším to před něj. Nadějně se na mě podívá těma jeho krásnýma očima, ale já se otáčím a mizím pryč.

Jo, jo, to znám, mazat mi med kolem huby. Sladké řečičky, úsměvy, doteky a pak, když se člověk zamiluje a myslí si, že to bude jiný - bác, a je tam, odkud vstával. Zase na dně. Kdepak, může na mě ty svý nádherný kukadla koulet jak chce, ale já se nedám.

Bože, když on je má ale tak krásný...

Čas a hlavně odvahu nacházím až téměř po hodině. Nick poslušně čeká, takže to musí být něco fakt důležitého. Vařím si svoje kafe, obhlížím kavárnu, jestli ještě někdo něco nepotřebuje a pak si sedám naproti Nickovi. Ozbrojená svou velkou neviditelnou neprůstřelnou bublinou, kterou se chci chránit. Jenže ta praská téměř okamžitě, když se Nick zvedá a sedá vedle mě. Nevím, jestli mám být nadšená, naštvaná, nebo se jen posunout o kousek dál.

„No tak, Molly" chytá mě za pas a přitahuje co nejblíž k němu.

Tak odhodlaná nepoddat se jsem byla a teď to všechno taje jak kus ledu. Jak to krucinál ti chlapi dělají, že nás mají tak rychle v hrsti?

„Tak povídej."

„Musím na tři měsíce odjet. Pracovně. Je to nutný, nemůžu to odmítnout a popravdě se mi to teď moc nehodí. Víš, chtěl jsem... já... Molly, prostě bych byl rád s tebou, ale fakt to nemůžu odmítnout."

„Práce?" Natáčím k němu hlavu a čekám na jeho potvrzení. Tohle mění situaci. Alespoň tu mojí. A to dost hodně. Uvědomuju si hned několik věcí. Nechtěl mě využít, myslel to vážně a chce mě. To je super!

Jsem naivní, že mi stačí tak málo? Asi jo, ale je to prostě Nick, to vysvětluje vše.

„Jo, práce. Musím do New Yorku, ale slibuju, že..."

„Ne, nic neslibuj Nicku. Podívej, jak to tady teď vypadá, stejně bych asi na tebe neměla moc času, ještě když je Win v nemocnici. Uvidíme, až se vrátíš jo?" Odhodlávám se a dávám mu malou pusu. Hned se odtahuji, ale to se Nickovi moc nelíbí. Přitahuje si mě zpět a pořádně políbí. Poté se přesune k mému uchu, do kterého potichoučku zašeptá, že na mě počká do zavíračky. Po tváři se mi rozline úsměv a po těle horkost. Počká na mě, půjde pak taky se mnou domů? Myslí na to, na co myslím já?