Láska kafem ředěná ✔

9.

Domů jdu jako mátoha. Prostě jen střídám nohy ve směru kupředu a myšlenkami jsem úplně někde jinde. Nick se nabízel, že mě doprovodí, ale to jsem po něm nemohla chtít. Už takhle mi pomohl dost a dost. Má ubrečená tvář nebyla zrovna to, co chtěli zákazníci vidět a tak mně usadil k mému/jeho stolu a sám začal obsluhovat. Šlo mu to, kupodivu mu to šlo. I kafe zvládnul udělat. A já se za tu dobu, kdy mě na place vystřídal sexy chlap v obleku, který mimochodem nosí neustále, alespoň dala drobet do kupy. Využila jsem toho, že se v mém zázemí nachází i sprchový kout a na pár minut do něj zalezla. Voda mi udělala dobře. Uvolnila jsem se, vyzuřila, vybrečela. Všechno jsem nechala tou vodou odtéct a snažila se cítit tak nějak v pohodě. A ono to šlo. Alespoň do té doby, než jsem vyprovodila posledního zákazníka, rozloučila se s Nickem, který mě ujišťoval, že to bude v dobrý a neocitla se sama na cestě domů. Zase to na mě padlo. Každým krokem víc a víc.

Jdu jako tělo bez duše a možná i taková jsem. Protože co mi zbylo? Nic. Z mého báječného vztahu s Edmondem mi zbyly jen ty oči pro pláč.

Jenže, byl opravdu tak báječný? Nenamlouvám si to?

„Molly, nějaká smutná dneska. Stalo se něco?"

„Co?" Zvedám hlavu od země a hledám původce otázky. Nacházím ho kousek ode mě. Yusup. Stojí tam ve své policejní uniformě a starostlivě si mě prohlíží. Než se naděju, dělá jeden dlouhý krok a je v mé blízkosti.

„Tak co se stalo. Kdo ti ublížil? Povídej." Chytá mě za ruce a jeho oči propalují ty mé. Kdybych ho neznala, řekla bych, že za to může ta zpropadená uniforma, ale ne. Yusup je prostě takovej. Starostlivej, ochranářskej typ.

Nevydržím ten jeho čekající pohled, klopím zrak zpátky k zemi a rozpláču se. Je to tu zase. Další vlna smutku.

„Ach Molly." Slyším hlasité Yusupovo povzdechnutí a následně jsem s jeho rukou kolem ramen odváděna domů. Máme to už jen malý kousek. Nemluvíme. Já proto, že stále pláču a on nejspíš pochopil, že ze mě nic nedostane. Taková malá telepatie mezi námi.

„Kdybys něco potřebovala Molly..." Kamarádsky mě pohladí po rameni, když už stojíme u mého bytu. Kývnu hlavou. Vím to. Kdykoliv se na něj můžu obrátit. Klidně i v noci. Vždycky ochotný pomoci.

Že by ideál?

Lovím v kabelce klíče, které se neúspěšně snažím nasměrovat do zámku. Jen kdybych přes ty slzy něco viděla. Yusup nic dalšího neříká. Jen mi klíče vezme, odemkne a do ruky mi je zase vrátí. V tichosti se otáčí a chystá odejít k sobě. Než mi však zmizí z dohledu, cítím, že mu alespoň něco musím říct.

„Edmond..." Vzlyknu potichu a zastavuji tak jeho kroky.

„Má... má jinou." Vzlyknu podruhé a pomalu vcházím do bytu. Ještě než zavřu dveře, slyším Yusupa nadávat, jakej je Edy hajzl. A v tom má setsakramentskou pravdu. Je to hajzl!

Klíče házím na poličku, kabelku pouštím na zem a já se po zavřených dveřích poroučím za ní. Přitahuji kolena k hrudi, pokládám na ně bradu a nepřítomně hledím před sebe. Vidím sice všechno rozmazaně, ale to je mi fuk. Vím, co tam je. Byt, který jsme zařizovali s Edym. S láskou jsme ho zařizovali a teď mi ho tu bude všechno připomínat. Stůl v kuchyni, na kterém je cedulka abych na něj nezapomněla v den příjezdu, velká manželská postel, i ta odporně futuristická stojací lampa v obýváku, kterou si prosadil. To mě přivádí k myšlence, že si přijde pro věci. Byt je psaný na mě, je po mé babičce, takže on na něj nemá žádné právo. Jenže, přijde si pro věci, odstěhuje se a budu tu sama. Což mi zase tolik nevadí, tak nějak jsem si na samotu zvykla, ovšem teď, kdy jsem se zadlužila a s jeho penězi počítala, to bude docela složité.

Otírám uslzené oči, vstávám a přecházím do kuchyně. Otevírám lednici, vytahuji mléko, abych si mohla udělat pořádný hrnek kakaa. To mi určitě pomůže. Tím právě řešila všechny moje dětské problémy babička. Byla to zlatý člověk, i když se s ní život nikdy nemazlil. A ona to na sobě nedala ani trošku znát. Pamatuji si jí jen jako usměvavou, vždy dobře naladěnou ženu. Jo, kdyby tu tak mohla být se mnou. Ona by mě rozptýlila a určitě řekla nějaké to moudro. Vzala za ruku, povzbudila. Už jen ten dotek by mě uklidňoval.

Beru hrnek do dlaní a na tváři se mi loudí mírný úsměv. Jo, na babičku se nedá vzpomínat smutně. I po smrti člověka přinutí k úsměvu.

Ani nevím, kdy jsem hrnek dopila, ale je prázdný a já klimbám na pohovce. Odkládám ho tedy na stolek, přetahuji přes sebe deku a ukládám se ke spánku. Přejít do postele už nezvládám.

Protivný budík na telefonu mě opakovaným zvoněním vyhání ze sladkého spánku. Čekala jsem, že se mi budou zdát nějaké ponuré sny, ale já celou noc prožila na pouti s cukrovou vatou. Podivné, mít doma snář, podívám se, co to znamená. Jenže nemám moc času na pitvání mého snu. Protože jsem nevstala hned na první zvonění, mám mírné zpoždění. Snídani odbývám pomerančovým džusem s rychlým toustem a už jsem na cestě do kavárny. A jelikož jsem vykročila levou nohou a dávám si záležet, abych i levou vstoupila, věřím, že dnešek bude v pohodě. Konec konců jsem si to i nařídila.

V rychlosti kontroluji sociálky, na které jsem včera večer zapomněla, stoly, vracím několik knížek zpátky na police a jako poslední se vydávám dozadu pro čerstvé pečivo. Vždycky mě ta vůně dostane. Pohled na hodiny a je mi jasné, že zbytek budu muset vyskládat za pochodu. Natahuji se do zázemí pro zástěru, kterou po cestě zavazuji a odemykám. Nestačím ani dojít zpět za pult, když se dveře otevírají a vchází první zákazník. Zatím to identifikuji jen z bouchnutí dveří, ale už se těším, až mi tam někdo namontuje nově koupený zvoneček, abych byla více v obraze. A že bych to zvonečkový upozornění beze zbytku využila, mi dochází ve chvíli, kdy tomu prvnímu zákazníkovi vzhlédnu do obličeje.

„Co tu chceš?" Prsknu otráveně. Průtok krve nabírá na rychlosti, nervy se šponují a moje pomyslná poklička začíná nadskakovat pod náporem páry. Tak jsem chtěla být positivně naladěná a pak přijde on a celé mi to zničí. Během pár vteřin. A to ještě ani nepromluvil.

„Taky tě rád vidím Molly."

„Ale já tebe ne. Jestli jsi mi přišel zpříjemnit den Edy, tak se můžeš zase otočit a vypochodovat ven. Myslím, že my dva už si nemáme co říct." Zatínám pěsti pod pultem, a kdybych mohla, tak s nimi o tu desku bouchnu. Několikrát. Co ho to vůbec napadlo, chodit za mnou do práce? Co tady ksakru ještě chce?

„No, chtěl jsem ti to vysvětlit, ale jak tě tak pozoruju, ty jsi mi taky lhala, takže jsme si kvit." Samolibě se usmívá v momentě, kdy rukou rozhazuje po kavárně.

Aha, takže to, že jsem mu neřekla o kavárně, se vyrovná tomu, že on mě podváděl. Skvělý! Nějakej novej vzoreček jeho algebry? Nevěřícně na něj koukám a nevím, jestli proti tomu něco namítat, nebo to nechat plavat. A tak než stačím otevřít pusu, abych se alespoň trochu obhájila, Edmond pokračuje dál.

„Stavím se v bytě pro věci a klíče pak hodím do schránky. Měj se."

„Byls vůbec na tý plošině?" Nedá mi to při pohledu na jeho klidně se vzdalující záda.

„Jo" zastavuje kousek ode dveří. „Tři týdny."

Do očí mi hrkají slzy, tak tohle už je i na mě dost. V rychlosti strhávám z prstu zásnubní prstýnek a vší silou ho po něm házím.

„Ty hajzle!"

A zatímco on ho s povytaženými koutky úst chytá, vchází do kavárny další dnešní zákazník. Ben. V náručí několik balení kávy a v očích vepsanou otázku - co se to tu ksakru děje?