Láska kafem ředěná ✔

29.

„Nemůžu se ti dovolat Molly" hlásí hned u dveří Adam, co mi vozí zákusky. Pohlédnu na něj, scvrknu obočí k sobě a přemýšlím, kde vůbec telefon mám. Nějak si nemůžu vzpomenout.

„A vyzvání?"

„Právě že ne. Jsi nedostupná."

Znova se zamračím a jdu do zázemí, kde se na židli válí kabelka. Ta jediná mě napadla. Adam zatím rovná zákusky do vitríny, aby si hned mohl odvést přepravní bedýnky. Nemusel by, ale já mu za to vždy udělám dvojité kafe a chvilku poklábosíme. Je už to takový rituál.

Prohrabávám kabelku a telefon nikde. Nakonec celý její obsah vysypávám na stůl a až tam mezi všemožným nepořádkem ho nacházím. Vypnutý. Zapínám ho, a zatímco nabíhá, házím věci ze stolu zpět do kabelky.

„Sis zapnula vibrátor?" Stojí smějící se Adam mezi dveřmi. A má skoro pravdu. Můj telefon se může zbláznit, jak vibruje a vydává zvuky všech možných upozornění, co v telefonu mám. Po pár minutách se konečně uklidní a já si můžu prohlídnout, kdo co chtěl. V rychlosti přelítávám zprávy, které hned mažu. Nechávám jen ty, co se zdají být důležité. Potom se vrhám na výpisy volání. Podle něj to vypadá, že se mi snažila dovolat celá Amerika. Nejvíc Nick. Až při pohledu na jeho číslo mi dochází, že jsem mu řekla, že ho miluju a telefon vypnula. Ani se nedivím, že se mi tolikrát snažil dovolat. A věřím tomu, že kdyby jen trochu mohl, je už tady teď se mnou. Odepisuji mu krátkou zprávu, aby věděl, že žiju a v hlavě ukládám poznámku s velkým vykřičníkem, že mu musím večer zavolat.

„Ksakru, úplně jsem na něj zapomněla" pokrčím rameny a při otočení k odchodu se střetávám s Adamovým nechápavým výrazem. Odbývám ho mávnutím ruky a dlouhým: „ále."

Nechce se mi to vysvětlovat. Raději se kolem něj provléknu za pult a chystám na kávu.

Den utíká kupodivu rychle a klidně. Stíhám vyřídit i pár telefonátů, z nichž převažují ty příjemnější. Až na ten prozatím poslední. Urna s popelem Win je připravena k vyzvednutí. Opět mi zmínka o ní vhání slzy do očí. Pár jich uteče až ke rtům, kde mi dokazují svou slanost. Utírám je a obličej oplachuji studenou vodou, než se vracím k hostům. Telefon beru s sebou. Ještě dvě hodiny do konce.

Zrovna ve chvíli, kdy kontroluju odchozí zprávu Nickovi, která se nedoručila, dveře do kavárny se rozletí a zvonek cinkne tak silně, že mám pocit, že se každou chvilku utrhne a spadne na zem.

„Molly?" Následuje hlasité zvolání. Zvedám hlavu od telefonu.

To už stojí Nick u mě. Chytá tvář do svých velkých dlaní, líbá na ústa, na čelo a přitahuje si mě do obětí.

„Molly, tolik jsem se o tebe bál. Jsi v pořádku?" Trošku si mě oddálí a prohlíží mou vizáž. Stydím se za sebe. Vím, jak jsem pohubla, vím o kolech pod očima, které jsou možná trošku rozmazané od nedávných slz, vím o spoustě nových vrásek, co přibyli na mé kůži. Vím, že vypadám jako čarodějnice, ale i tak mě těší jeho starost.

„Pojď za mnou, zlato." Znovu mě tiskne na svou hruď. Cítím se v bezpečí. Zavírám oči a modlím se, aby nepřišel nikdo nový a já tak nemusela tohle teplo opouštět. Jenže asi se modlím málo. Zvoneček, který přežil Nickův nálet zvoní, aby ohlásil další zákazníky. Povzdechnu si, a než poslední vzduch opustí mé plíce, přistává mi ve vlasech pusa.

„Sedni si, já to vyřídím."

Jako zbavená smyslů sedám ke svému stolu, hlavu opírám do dlaně a sleduji Nicka. Jak si bere zpoza dveří zástěru, jak svým elegantním krokem jde ke trojce, i jak se poté vrací s objednávkou. Stíhá se na mě usmívat a zase dělat ten trik s obočím a očima. Snažím se mu úsměv oplatit, ale moc mi to nejde. Jsem unavená a cítím na sobě, že ještě chvilku budu sedět a nic nedělat, oči se mi zavřou a já usnu hlubokým spánkem, jako šípková Růženka. Jenže i tohle je mi jedno. Svého prince tu mám, tak o co jde. O nic.

„Molly, zlatíčko, vstávej" doléhá ke mně hodně vzdálený hlas. Zní jako z toho palmového háje, co je za mnou, ale šum mořských vln, které se tříští o malý výstupek skály ten směr zkreslují. Stojím už po kotníky ve vodě, která je v pravidelných přívalech omývá, přesto se otáčím. Hledám majitele hlasu, ale nikoho nevidím. A volání se ozývá znovu.

„Molly, pojď si lehnout domů."

Kroutím hlavou, proč bych měla vstávat a hned si jít zase lehnout. Jsem vzhůru, na pláži a do očí mi svítí zlatavé sluníčko, kvůli kterému je musím mhouřit. Pálí, cítím jeho paprsky na své odhalené kůži. Je mi tak nádherně, usmívám se. Jen pořád nevím, kdo to volá.

„Molly."

Velké dlaně mě chytají za ramena. Nelekám se, přijde mi to naprosto přirozené, bezpečné. Prsty jemně odhrnují mé vlasy a horké rty líbají na tvář. Nick, Nick, Nick.

„Molly, no tak, probuď se."

Až hlazení po tváři a víc a víc polibků mě konečně vytrhává z mého tak krásného snu. Proloupnu jedno oko, druhé a nevěřícně koukám na Nicka, který je ke mně skloněný. Chvíli mi trvá, než se srovnám a vrátím zpět do své kavárny a ještě další chvíli, než si uvědomím, že už je zavřeno, uklizeno. A to všechno Nick. Přesně jako ten princ. Ne tedy ten úklid, ale alespoň to probuzení tomu bylo hodně podobné.

Když jsem zcela při smyslech, vysvětluji Nickovi, že teď nebydlím u sebe, nýbrž nad kavárnou. Zdá se mu to báječné a hned jde pro svou batožinu. Poté se pomalu přesouváme do mého pokojíku. A i když vidím na Nickovo očích, že od dnešní noci čekal něco víc, neřekne ani slovo. Uloží mě do postele, přikryje, dá pusu na čelo a lehá si za mě. Zase končím v jeho náruči, kde se o několik pár minut zase nořím do říše snů.