Láska kafem ředěná ✔

31.

Netrpělivě probírám poštu, co mi přinesl Yusi. Nějaké reklamní nabídky na kávu, jiné zboží, blbosti, ale hlavně tři obálky z banky. Ty srovnám podle datumu a rozklepanýma rukama otevírám.

Upomínka.

První, druhá, třetí. Dávám ruku před pusu a snažím se utlumit výkřik. Slzy mi hrkají do očí a přes prsty prskám první nadávku.

„Do prkvančic!"

To nevypadá vůbec dobře. Pro jistotu jdu do koupelny, kde se zamykám, sedám na vanu, utírám slzy. Kontroluju datum na poslední upomínce s tím dnešním. Čtrnáct dnů. Čtrnáct dnů, kdy přišla poslední upomínka s poslední možností uhradit nezaplacené splátky. Do týdne.

Začínám si nadávat. Já za to můžu, je to moje vina. Částečně ano. Protože jsem to byla já, kdo si šel půjčit do banky na kavárnu a já, která akceptovala tyhle podmínky. I když jsem o nich původně měla jinou představu. A teď v celém tom zmatku, přestěhování do domu Win, její smrti, blázince v kavárně, jsem úplně zapomněla, že veškerá pošta mi chodí domů. Ke mně domů. Přemýšlím, jak dlouho jsem tam vlastně nebyla. Měsíc? Dva? Víc?

Jenže mě ruší Nick.

„Zlato, stalo se něco?"

„Ne, všechno v pohodě, hned jdu dolů." Odpovídám na jeden nádech.

Nemůžu mu to říct, i když dělá v bance, kde jsem si tu půjčku brala, nemůžu po něm chtít, aby mi zachraňoval kůži. Tohle si budu muset vyřešit sama. A to znamená, jít do banky a snažit se to ještě zvrátit. Jít tam, sypat si popel na hlavu a slíbit všechno na světě, když mi dají ještě jednu šanci. Nevím sice, kde bych sehnala peníze, ale to by se nějak vyřešilo. Teď potřebuji tu šanci. To malý světýlko na konci tunelu. Tyhle upomínky a jejich nezaplacení totiž znamená, jedno jediné. Konec kavárny. Prostě mi jí zavřou a bude to.

Vstávám z vany, upravím rozmazané oči a jdu do ložnice, kde na sebe házím nějaké lepší oblečení. Halenku s výstřihem, nebo raději bez? Probírám se ramínky. Chvíli váhám, nakonec volím bez výstřihu. Nebudu riskovat, že tam bude nějaký chlap, puritán a ještě po mě kvůli výstřihu bude šlapat. Nebo závistivá baba, další možnost. Troška parfému, upomínky do kabelky a jdu.

„Nicku, na něco jsem zapomněla, hned přijdu jo?" Dávám mu pusu na tvář a ani nečekám na souhlas. Stačí mi jeho úsměv.

Vylétnu celá netrpělivá na ulici, nadechnu se čerstvého vzduchu a poté jdu schválně na druhou stranu. Co kdyby mě Nick sledoval, byť jen přes okno. Nechci nic riskovat. Dojdu na náměstí, zahnu doleva a vydávám se druhou stranou souběžnou ulicí k bance.

„Tak" vydechnu, když konečně stojím před hlavním vchodem. Připadám si ještě hůř, než když jsem šla o tu půjčku žádat. Tenkrát nešlo skoro o nic. Kdyby to nevyšlo, hledala bych něco jiného. Ale teď? Když to nevyjde, přijdu o všechno. Mám v kavárně nejenom hodně peněz, ale i spoustu zážitků, vzpomínek. Miluju to tam. Jsem tam prostě doma.

„Dobrý den, můžete mi poradit, kam jít kvůli půjčce?" Ptám se u prvního okénka.

„Dveře číslo čtyřicet pět, první patro."

No, mohla jsem si vybrat jiné okénko a asi bych udělala líp. Tahle protivná baba mě rozhodila jen tím jejím odporným ksichtem. Slušně poděkuji a vydávám se po schodech nahoru. V hlavě si přemítám všechny věty, které mě napadají, ale stejně vím, že řeknu něco úplně jiného. Tak to prostě mám. Něco si připravím, opakuji si to snad stokrát a pak, když přijde na věc, nevím ani, jak znělo první slovo.

Celá nervózní přešlapuji před dveřmi číslo čtyřicet pět a v duchu počítám do desíti. Až poté se odhodlávám zaklepat.

„Dále." Ozve se protivně ostrý mužský hlas.

Prima, tohle jsem potřebovala. Nějakýho protivu, kterého rozčiluje už jen zaklepání. Vydechuji, nasazuji uvolněný obličej, i když ve skutečnosti ho mám v křeči a zuby pomalu skřípou o sebe a vstupuji dovnitř. A už při prvním pohledu na muže za stolem lituji, že jsem si své závazky neplnila včas. Poté bych nemusela jednat s takovým... s takovým individuem. Cestou k jeho stolu pozdravím, podávám mu veškerou dokumentaci a koktám svůj problém. Zase jsem si nevzpomněla na to, co jsem si připravovala a taky mě vykolejila jeho velikost. Stěží se vejde do židle a raději si nechci představovat, jak z ní vstává. Podle těch převisů na boku mu musí zůstat viset na pr...

„Tak slečno Blackwood, to nevypadá vůbec dobře." Probírá mě ten jeho hlas. Takhle na živo je ještě horší, než za dveřmi. Zatímco čučí do počítače, nejspíš na mojí smlouvu, rukou mávne ke křeslu před stolem a řekne, ať si sednu. Mlčky tak učiním a čekám. A čekám a čekám. Prsty už mám celé zpocené a užmoulané a on stále hledí do počítače, sem tam něco naťuká na kalkulačce, než hlavu konečně zvedá a prohodí jen šest slov.

„Nemůžu vám pomoct, je mi líto."

Nevím, jak na to reagovat. Slova mi zní v hlavě jako ozvěna zvonu a panika narůstá víc a víc. Čekala jsem, že budeme hledat nějaké řešení, třeba splátkový kalendář, odložení splátek, cokoliv. Ale nic. Je mi jako při úmrtí Win. Cítím neskutečnou prázdnotu. Všude kolem sebe.

„Slečno? Tady máte papíry a tady informace, co bude dál. Splňte všechno, co je tam napsané a v daný den buďte připravená k předání. Těšilo mě, nashledanou."

Jak ve snu přebírám svazek papírů a se slzami mizím za dveřmi. Opírám se o zeď hned vedle, po které pomalu sjíždím dolů. Vím, že bych neměla, ale nemůžu si pomoct. Sebralo mě to. Jsem nahraná, bez peněz, bez svého snu, o který brzy přijdu.

„Molly? Jste to vy?"

„Omlouvám se, už jdu." Utírám slzy, vstávám a jen letmo se podívám na muže, který stále stojí nade mnou. Ani jsem ho neslyšela přicházet.

Crandell. Ten mi tu chyběl. Spěchám ke schodišti, nevnímaje otázky, které na mě Crandell volá. Mizím. Nemám na něj náladu, vlastně nemám náladu vůbec na nic. Proto dole bankou jen prolétnu a venku mířím do baru kousek odtud.

Tam sedám na bar, poroučím první skleničku a jsem odhodlaná opít se do němoty. Potřebuji to. Potřebuji na všechno zapomenout, na nic nemyslet a na to je alkohol ten pravý společník.