Steal My Boy

-3-

*Loui*

Netuším kolik bylo hodin. Pamatuju si jen, co přesně mě vzbudilo. Obrovská rána dveří a naštvané zvolání mého jména: ,,Louisi Williame Tomilsone, koukej přijít sem. Máš na to pět vteřin, jinak si mě vážně nepřej!" Bolest. Ne. Ne... Zvedl jsem se z postele a i přes vzdor mého zničeného těla jsem otevřel dveře. Z mého otce šel strach... Strach? Musel jsem se zasmát nad tím bizarním slovem. Strach to nebyl, to bylo něco daleko horšího. Řekl bych, že jsem byl rozespalý, ale moje tělo už samo navodilo stav: zdrhej, dokud můžeš.

Táhl z něho chlast, jako vždy. Hodiny mi prozradily, že je něco okolo třetí ráno. Byl zase v hospodě, jak jinak. Začal jsem se třást. Šel jsem dál, dokud jsem ho neviděl, jak se opírá o zeď. Pomaličku jsem zvedl pohled a spojil ho s tím jeho. Byl opilý, hodně. Všiml jsem si, jak pevně svírá kožený pásek a jak se jeho tělo pomalu přibližuje k tomu mému. Vedle něj jsem vypadal jako malé prosté nic. „T-tati, já... nic, nic jsem neudělal." Couval jsem ke zdi, ale dál už nebylo úniku.

„Pověz mi, Lou," zavrněl ,,co měl tvůj bratr francouzštiny?" Jeho tělo bylo čím dál tím blíž a z mých očí se začaly řinout drobné diamanty slz.

„Á- áčko..." zašeptal jsem a snažil se vtisknout do zdi. Kéž by to šlo. Kéž bych mohl zmizet, zemřít... nebýt.

„Správně, zlato. A co máš ty?" Ohnul opasek na půl a zazněl tak nepříjemný zvuk, který se rozezněl prázdným domem. Tenhle zvuk se za chvíli ocitne na mojí kůži a já nechci... NECHCI! Všechno jsem viděl rozostřeně, všechno se třáslo a já nevěděl, jestli dnešek vůbec přežiju.

„Cé..." Hlas se mi zlomil. Nestihl jsem se ani pořádně nadechnout a po mém těle se rozlila první štiplavá bolest. Sesunul jsem se k zemi a snažil se nějak vyhnout ranám, ale to mi bylo znemožněno. Otec mě chytil za vlasy a já byl nucen se mu podívat do očí. Mami, maminko... zachraň mě. Další rána přes paži, žebra, břicho. Nenávidím to tady. Chci umřít! UMŘÍT! „Dost... prosím, prosím..." Zbytek energie na poslední slova.

„Ven." Hrubý hlas mě vrátil zpátky do reality. „VEN!" Uslzenýma očima jsem se podíval do těch jeho. Ven? Mám... odejít? Zvedl jsem se tak nejrychleji, jak jen mi to moje vlastní tělo umožňovalo. Vzal jsem na sebe jenom růžovou mikinu a tenisky. Podíval jsem se naposledy na otce, který v ruce držel zbraň. Okamžitě jsem zavřel dveře.

Ignoroval jsem krev, která mi tekla z natrženého rtu a rozešel se nocí. Byla mi neskutečná kosa a to byla půlka Června. Klepaly se mi zuby a moje tělo už odmítalo jakýkoliv pohyb. Všechno mě tak neskutečně moc boleo a z mých očí nepřestávaly téct slzy proudem. Zastavil jsem se u přechodu, který odděloval mojí čtvrť od té Niallovy. Chtěl jsem jít za ním a zeptat se ho, zda by mě u sebe pár dní nenechal. Připadal jsem si jako mrtvý, když jsem vstoupil na přechod. Pak si pamatuju už jen troubení, světla a ten nádherný hlas.

*****

„Hey, probuď se... Hey." Proč to znělo tak andělsky? Jsem snad v nebi? Umřel jsem? Prosím, prosím, že jsem umřel. Nechci otevírat oči. „Hey... " zase ten hlas. Hlas, který jsem už jednou slyšel. Hlas, který patřil muži s nádherným úsměvem. S dokonalýma očima. Tak počkat. Pomalu jsem otevřel oči a s obrovskou námahou se podíval na zdroj onoho hlasu.

Vedle mě seděl on. On v celé své kráse. On, i se svými kudrnatými vlasy tentokrát bez culíku. Vypadal ještě líp, než když jsem ho viděl minule. Snažil jsem se opřít o lokty, ale bolest, která se jako vlna rozlila tělem mě shodila zpátky na postel. „Jak... co..." nemohl jsem. Hlasivky odmítaly spolupracovat a všechno, co jsem mu chtěl říct odeznělo.

„Lež. Vypadáš naprosto otřesně," usmál se na mě a zvedl se. Rukou jsem pohnul ke své hrudi a zjistil , že mám na sobě jenom obvazy. Celý jsem zrudl a podíval se i na své nohy. Cizí šedivé tepláky. On mě... On... My jsme... „Vy jste mě... ? My jsme spolu... ?" V tu chvíli ze mě bylo rajče. Všechny myšlenky v mé hlavě vířily jako tornádo.

„Co prosím? Ne! Ne. Bože, ne. Ještě nejsem nekrofil. Zatím," usmál se na mě a odešel z pokoje.

„Zatím...?" zašeptal jsem si sám pro sebe a musel se usmát. Vonělo to tady po oceánu a čerstvě posekané trávě. Bylo to... elektrizující. Zavřel jsem oči. Byl jsem unavený. Moc unavený. Chtěl jsem odejít do říše snů, ale něco mě zde drželo. Otočil jsem hlavu - s neskutečným zasyčením - a všiml si, jak mě onen muž pozoruje s horkou miskou v ruce. „Proč tady..." Nemohl jsem mluvit nahlas. Nešlo to. A tak jsem jen zaujatě sledoval jeho tělo. Černé triko s dlouhým rukávem a tmavě šedivé tepláky. Všechno to na něm vypadalo tak dokonale. On vypadal tak dokonale... Moje oči se setkaly s těmi jeho a přišlo mi, jako by se naše barvy slily do jedné. Následuj své srdce, i když ho budeš mít zlomené.

„Dáš si polévku?"