Steal My Boy

-5-

*Loui*

„Já, asi... ano?" řekl jsem přidušeně a pořád se snažil nějak zvednout. Všechno mě bolelo. Všechny moje rány, staré i nové, jakoby mě chtěly zničit.

„Najíš se sám, nebo..."

„Ne!" Zvýšil jsem hlas, možná až trochu moc. Omluvně jsem se na něj podíval. Nechtěl jsem, aby mě... krmil. To by bylo moc trapné. S vypětím všech sil jsem se opřel o lokty a odšoupnul se tak, abych se zády opíral o čelo postele. Zasyčel jsem, když jsem se pokoušel dýchat. Každý sval protestoval. Onen anděl mi dal na klín tác s polévkou a s pobaveným úsměvem mě pozoroval. Přišel jsem si neskutečně trapně, a to ani nemluvím o tom, že moje pravačka odmítala spolupracovat, a tak jsem nedokázal ani zvednout lžíci. Anděl povytáhl obočí a opřel se pohodlně o zeď. Zčervenal jsem. „Ehm," odkašlal jsem si, „já... asi nemám hlad." Kudrnáč se na mě podíval takovým stylem... Děláš si srandu? Hlasitě jsem polknul, když s ladností kočky došel až k posteli.

„Dáš mi tu lžíci?" zeptal se mile a sedl si ke mně. Opatrně jsem ji položil. Jeho konečky prstů se dotkly mé dlaně a jemně si převzaly lžíci. Nabral polévku a pofoukal jí, aby nebyla tak horká. „Tak," usmál se, „teď udělej aaaaaa"

„Aaaa." Byl jsem celý červený, ale nechal jsem se nakrmit.

*****

„Děkuju..." zašeptal jsem a chtěl se zvednout. Jeho ruka na mé hrudi mě však zastavila. Najednou byl jeho obličej plný vzteku? Zmatku? Netušil jsem, co se děje. Podíval jsem se na místo, kam se díval i on. Podlitiny na mé paži a řezné rány. Okamžitě jsem ruku strčil pod peřinu a podíval se na druhou stranu. Jen ať mu nekoukám do očí.

„Nehneš se odtud, dokud se nebudeš moct normálně hýbat," zavrčel a já z něj dostal strach. Naštvaně odešel z pokoje a nechal mě tam samotného. Nechápal jsem, co se stalo. Udělal jsem něco špatně? Bylo něco špatně? Řekl jsem snad, nebo choval jsem se... nevhodně?

Znova jsem se podíval na svoje tělo, které bylo z velké míry obvázané, ale některé podlitiny přeci jen byly vidět. Určitě ho to muselo znechutit. Jsem k ničemu. Jsem odporný. Proč vůbec existuju? Jsem neschopný. Odradil jsem od sebe někoho, kdo se o mě po dlouhé době postaral. Nenávidím se. Chci umřít, UMŘÍT! Začal jsem nekontrolovatelně brečet. Nemohl jsem se přestat třást a všechno kolem se mi hnusilo. Já sám sobě jsem se hnusil.

Snažil jsem se postavit. Pořádně jsem se zapřel o ruce a nějak sesunul nohy z postele. Tak joo, Lou, to zvládneš. Hlavně pomalu. Uklidňoval jsem sám sebe a vší silou se vyhrabal na nohy. Marně, moje nohy mě neudržely a já okamžitě spadl na kolena. ,,Kss!" zasyčel jsem a opět jsem se zapřel o ruce a zkoušel se postavit. Nakonec se mi to povedlo. Pomaličku jsem odcupital až ke dveřím, které jsem otevřel. Ocitl jsem se v dlouhé místnosti lemované černým dřevem. Na podlaze byl nádherný rudý koberec, po němž jsem se pomalými kroky vydal až k obrovskému, tmavému, točitému schodišti.

„Cože jsi udělal?!" Slyšel jsem obrovský ženský křik. Zněla dost hystericky a taky docela - hodně - naštvaně.

„Srazil jsem ho." Ozval se snad ten nejklidnější tón. To je snad poprvé, co slyším nějakého člověka mluvit tak klidně po tom, co porazil někoho jiného autem.

„A teď je jako kde?!" Ať přestane tak nahlas křičet, prosím. Bolí mě z toho hlava.

„V pokoji pro hosty." Ledový hlas. Až moc ledový. Zdál se bez absolutního zájmu o cokoliv, co mu ta paní říkala.

„On je v mém domě?!"

„Né, drahá. On je v MÉM domě. To si, prosím, ujasni." Jeho tón byl čím dál více ledovější a to jsem si říkal, že už to nemůže být mrazivější.

Snažil jsem se nějak nenápadně proklouznout. Zahlédl jsem svoje boty u věšáku. Nenápadně jsem plánoval sejít schody. Operace: Zmizet, co možná nejrychleji. Se mi zatím skvěle dařila. Tak, ještě pár kroků. Sešel jsem schody a nenápadně došel ke dveřím. Anděl se zatím hádal s fúrií. Teda, ona se hádala.

Vzal jsem svoje boty, nazul si je a moje ruka se dotkla kliky, když v tu někdo ty dveře otevřel dříve než já. Dostal jsem dveřmi do čela a se zaúpěním skončil na zemi.

„Co to jako bylo?! On nás tu chce vykrást?!" zakřičela opět ta žena.

„Můžeš už konečně držet hubu?" zasyčel na ni anděl a vyšel z pokoje, který nebyl ani oddělen dveřmi jenom nějakým závěsem.

„Pane bože, žiješ?" ozvalo se ze dveří a já se s námahou podíval na zdroj mé nové moule na čele. Stál tam člověk se snědší pletí. Byl vysoký a jeho hnědé oči mě s úděsem pozorovali. „Pro boha, Harry! Co tomu chudákovi děláš?" Takže se jmenuje Harry? Kouzelné... Jeho jméno jsem si pořádně zaryl do paměti.

Oba dva teď nade mnou stáli a já si chtěl přijít co nejmenší. „Nic, to tys ho srazil dveřmi." zazněl Harry se stále ledovým hlasem.

„A vy mě zase autem." zašeptal jsem potichu a snažil se o to se postavit. Klučina s krátkými hnědými vlasy ještě vytřeštil oči.

„Počkej, počkej..." začal se smát „doufám, že si děláš jen prdel?"

Harry natočil hlavu na stranu a usmál se. ,,Ne." Nezněl už tak chladně jako před tím, a tak jsem si oddechl. Pořád jsem se snažil se postavit, ale to už jsem ani nemusel. Harry mě vzal pod koleny a nadzvedl si mě do náruče.

„Počkat, počkat..." začal jsem panikařit. Tohle nemůže, tohle nejde, tohle ne!

„Harolde! Jak to se mnou mluvíš, jsem tvoje snoubenka!" Harry se i se mnou v náručí prudce otočil na tu ženu. Pohled mu okamžitě zchladl. Barva v očích se změnila na něco tak temného, že to snad ani nejde slovy popsat.

„Ještě jednou mi tak řekneš, Eleanoro, a přísahám, že si budeš balit kufry," zavrčel.

,,To nesmíš udělat, a ty to víš." Stáhla rty do úzké linky a šibalsky se usmála.

„O co se chceš vsadit?" Chraplavým hlasem jí odpověděl. Pak se i se mnou vydal nahoru. Chudák klučina u dveří. Nezbývalo mu nic jiného, než tam tiše zůstat s tou harpií. Ale jedno slovo mnou projelo jako horký nůž máslem... Snoubenka?