Steal My Boy

-9-

*Loui*

Než jsem mu vůbec stihl odpovědět, tak zmizel. On mi nabídl práci... Práci s ním. Musel jsem se usmát a zavrtal jsem se do peřiny, která voněla po něm. Po nádherném, rozbouřeném a divokém oceánu. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

„Lou, jsi to," jeho hlas byl tak tvrdý a pohled jako brána do pekel „nejhorší, co mě v životě mohlo potkat." Rána do srdce. Duše mi byla odebrána a srdce roztrháno na milion malých kousků. Všechno se mi motalo. Já jsem se motal. Neustále jsem couval, až moje noha škobrtla a nahmatala prázdno. Neskutečný vítr odnášel mé slzy někam do dálky a pode mnou bylo už jen rozbouřené moře.

„Harry, ne, prosím. Budu lepší. Slibuju. Nedělej to." Klekl jsem si před ním na kolena „já budu pracovat více. Přísahám. Nebudu se ti už více plést do cesty:" Klepal jsem se, jako by venku bylo mínus dvacet a chladné slzy dál smáčely mou tvář zkřivenou strachem. „Harry, omlouvám se, že jsem se to tebe zamiloval. Nebudu ti ničit rodinu!" Přišel ke mně pomalu a horkými prsty mi nadzvedl bradu. Olízl si rty a temným pohledem do mě vrtal hlubokou díru.

„Nenávidím tě, Louisi Tomlinsone. Z celého svého srdce," zašeptal mi do ucha a dlaní mi strčil do hrudi.

„Ne, Ne, NE!"

„Miluju tě!" Okamžitě jsem se posadil na postel a zmateně jsem koukal kolem sebe. Slané kapičky potu mi stékaly po obličeji a celé moje tělo se třáslo, jako bych právě uběhl maraton. Bál jsem se zavřít oči, bál jsem se si zase lehnout. Pohled z okna mi dal najevo, že je kolem páté ráno, protože slunce se pomalu škrábalo ze spánku. Vypadalo stejně rozespale jako já.

Na nic jsem nečekal a pomalu se zvedl na nohy. Na nočním stolku ležel hrneček s čajem s nápisem: Vypij mě a balíček čokoládových sušenek s popiskem: Sněz mě. Vedle toho ležel ještě malinký papír, kde bylo krasopisem napsáno: Tohle jsou maličkosti, kdybys měl hlad. Jinak mě, prosím, vzbuď. Harry. Musel jsem se nad tím vzkazem usmát.

Otevřel jsem dveře a docupital až do kuchyně. Nikdo nikde nebyl a hodiny ukazovali 5:35. Po včerejší hádce jsem se bál, že rozhádám Harryho a tu jeho snoubenku. To bych si nikdy nevzal na triko. A tak jsem přešel k šatníku. Našel tam svoje boty a vypůjčil si jednu z Harryho bund. Doufám, že mu to nebude vadit. Nenápadně jsem došel ke dveřím, a ačkoli moje tělo už bylo relativně v pohodě, tak se stejně bránilo každému kroku.

Prsty, které byly jako led - vždy jsem byl jako led, a často mi byla zima, i když bylo teplo - se dotkly zlaté kliky. Překvapivě bylo odemčeno. Otevřel jsem dveře a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Studený vánek s příměsí ranní rosy mi udělal takovou radost, že jsem se zasmál. Ale musel jsem být potichu, nerad bych vzbudil Harryho.

„Kam máš namířeno?" chraplavý hlas mě zastavil v pohybu. Teplá dlaň mě zatáhla zpátky, přivřela dveře a než jsem se stihl pořádně vzpamatovat, byl jsem natlačen na dveře. Harry se rukou opíral o dveře těsně nad mojí hlavou. Byl oblečený do sportovního oblečení a ačkoli vypadal dost zpoceně, stále voněl, ale tentokrát tam byla příměs čerstvě posekané trávy a citrusových plodů. Kudrnaté vlasy měl stažené do culíku a jeho obličej byl tak neskutečně blízko toho mého.

Díval jsem se mu do tváře a on mě svým temným pohledem vybízel k odpovědi. Cítil jsem jeho horký dech na své tváři. Volnou rukou mi vjel do vlasů a lehce za ně zatahal. „Neposlouchal si mě, když jsem říkal, že se odsud nehneš?" zavrčel. Zněl naštvaně. Vypadal jako šelma. Sjel mi z vlasů a ukazováčkem mi zvedl hlavu, tak, abych neklopil oči, ale mohl se pořádně podívat, jak mění barvu z nádherně zelené, na tu nejtemnější, jakou jsem snad kdy viděl. Palce mi přejel po spodním rtu a já chtě nechtě rty pootevřel.

„Omlouvám se, chtěl jsem se jen... projít," pípnul jsem tiše. Nemohl jsem odtrhnout pohled a on měl stále palec na mém rtu. Nakonec se oddálil zvedl hlavu, nakrčil obočí a založil si ruce na hrudi. Zakňučel jsem, když se oddálil. On se jen překvapeně usmál.

„A tohle ti mám jako sežrat, nebo... ?" Dával mi prostor se z toho vymluvit. Zhluboka jsem se nadechl a rukávy jeho bundy jsem si stáhnul ještě níže.

„Uhm, já, no..." nevěděl jsem, co mám říct. Začal jsem neskutečně moc panikařit, ale pak se mi rozsvítila žárovka nad hlavou. „Chtěl jsem si dojít pro věci..." sklopil jsem pohled a zavrtal se do Harryho bundy ještě víc. Za prvé mě uklidňovala jeho vůně a za druhé byl větší než já, takže mi bunda poskytovala dobrý úkryt, neb mi sahala pomalu až ke kolenům.

„O půl šesté ráno? Lou, přestaň mi lhát," zavrčel „jestli je něco, co doopravdy nesnáším, tak to jsou lži." Zamračil se a přivřel víčka na důkaz, že to opravdu myslí vážně. „Pojď se mnou do kuchyně. Udělám ti snídani a pak pojedeš se mnou do práce. Aspoň ti ukážu co a jak chodí, seznámíš se s ostatními a nakonec tě hodím domů pro věci. Jo, a taky si s tebou ještě potřebuju promluvit o... No, o těch zraněních." Rozešel se do kuchyně, ale když zjistil, že já pořád stojím u dveří, otočil se na mě a zamračil se. „Lou? Hned!" Na tohle jsem nemohl neposlechnout, a tak jsem se odkulhal do kuchyně a sedl si na barovou stoličku.

„Dáš si vajíčka, jogurt nebo něco jiného?" zeptal se mě s úsměvem.

„Já nemám.... hlad." Zašeptal jsem tiše.

„Tak ti to tedy řeknu jinak. Chceš vajíčka, nebo jogurt?" On se zlobí?

„J-jogurt." Nechtěl jsem, aby se zlobil. Chtěl jsem jeho úsměv. Jeho nádherný a slunečný úsměv. Harry přede mě položil lžičku a hned na to i jogurt s lesním ovocem. Netrvalo dlouho a udělal si vajíčka a sedl si naproti mě.

„Tak jo, Lou, musíme si promluvit o těch tvým zraněních." Proč je tak vážný? Já o tom nechci mluvit, nechci ho znechutit. Nechci, aby si myslel, že jsem troska. Ale ty jsi... Ne! Ne, ne, ne...

„Nechci, nemůžu..." zašeptal jsem a chtěl zmizet. Potřebuju zmizet. Hodně rychle zmizet. Potichu jsem zakňučel a odvrátil pohled.