Steal My Boy

-22-

*Harry*

Okamžitě jsem svých slov litoval. Nechtěl jsem ho vyhodit, ale zároveň jsem ho nedokázal nechat tady. Eleanor... by mu nejspíš ublížila. A pak by její otec ublížil mně. Cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě. Vešel jsem do ložnice a všechno ze sebe sundal. Jako tělo bez duše jsem si lehl do postele a zavřel oči.

*****

Čekal jsem na Louiho před školou. Pořád jsem si vyčítal, že jsem ho vyhodil uprostřed noci, ale nakonec jsem se rozhodl to nechat být. Slyšel mě v tom autě - bohužel - musí mě pochopit. A pokud ne, tak prostě nemá v mém životě místo.

Usmál jsem se, když jsem toho malého chlapce viděl, jak miří zmateně k mému auto s Niallem po boku. Vystoupil jsem a věnoval mu léty cvičený úsměv. „Pojď, pojedeme k tomu bytu, jak jsem ti večer říkal."

Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížel. Viděl jsem na něm, jak se opět snaží zadržovat slzy. Kousl jsem se do jazyka a doufal, že ho k tomu nebudu muset donutit skrz naši smlouvu. Ze srdce mi spadl ohromný kámen, když přikývl a nastoupil si. Mávl jsem na Nialla a posadil se na sedadlo řidiče. Rozjel jsem se přímo do centra.

„Já... Chci se ti jen omluvit, že jsem tě tak vyhodil. Vím, že to ode mě nebylo hezké, ale nemůžu si dovolit si to u El pokazit. Už takhle to mám neuvěřitelně nahnutý a její otec si na mě dává větší pozor," vysvětlil jsem a opravdu se modlil v to, aby mi odpustil.

„Vždyť v pohodě, chápu to," věnoval mi úsměv, ale nějak jsem mu viděl na očích, že to nemyslí úplně vážně. Takže to není v pořádku a nechápe to. Povzdechl jsem si.

„Slyšel jsi, co jsem říkal... Jestli se El rozhodne, že mě opustí, přijdu o všechno. Promiň." Podíval jsem se na něj a čekal nějakou normální odpověď, ale dostalo se mi jen přikývnutí. Protočil jsem nad tím očima a pokračoval v řízení.

„Co škola?" zeptal jsem se, abych změnil téma po chvíli. To ticho se mi totiž nelíbilo a pokračovat v tom rozhovoru zrovna tak.

„Dobrý. Už je konec roku, takže jsme prakticky bez práce." Tentokrát už se na mě usmál mnohem pravěji, což vykouzlilo spokojený úsměv i mně. Přikývl jsem, než jsem odpověděl: „To rád slyším... Kdy že vlastně končíš? Zayna už mám na plný úvazek, rád bych věděl, kdy i tebe." Zvědavě jsem na něj pohlédl.

„V pátek." Potěšeně jsem se usmál a přikývl. To bude už za chvilku.

„Dobře, takže potom pochopíš, co obnáší tvoje práce a povinnost být mi k dispozici dvacet čtyři sedm... Páni, pan Stan si dneska vzal modrou košili místo kostkované," podivil jsem se, když jsme projížděli kolem postaršího pána. Vlastně jsem vůbec netušil, jak se jmenuje, ale byl to takový muž, který nikdy neměnil své zvyky a já to každé ráno po cestě do práce potkával... Harry the Stalker is back.

„Můžeš být konkrétní už teď?" zeptal se zvědavě, ale poznámku o Stanovi ignoroval. Barbar. Budu ho muset naučit trpět tyhle moje stavy.

„Jistě. Takže například velmi rád utíkám od El, takže bys měl být schopen se mnou třeba ve dvě v noci zajít do baru. Já většinou nepiju, akorát pak rozvážím opilé. Ale to nevadí. Důležité je, abych dokázal vypnout," vysvětlil jsem a trochu si povzdechl. Harry the Otrokář.

„Jasný chápu. Ale jinak nic?" zajímal se dál. Přitakal jsem a dodal: „Vlastně ti vůbec nejde o mou práci, ale o mé duševní pohodlí," mrkl jsem na něj a pousmál se, aby mu došel ten dvojsmysl. A když zčervenal, rozesmál jsem se. „Ale samozřejmě tak, že oba dva budeme oblečení."

„Jistě." Prohlížel si svoje ruce, které měl položené v klíně a všemožně se snažil vyhnout mému pohledu. Sám pro sebe jsem se usmál. Zastavil jsem před trochu větším domem, kde byly celkem luxusní byty.

„Vítej ve svém novém domově, Lou." Vystoupil jsem z auta a vedl ho až do nejvyššího bytu, který měl přístup na terasu.

„Doufám, že ti to bude vyhovovat," usmál jsem se a otevřel mu dveře.

Byt to byl zařízený poměrně nóbl, i když šlo poznat, že jsem na tom měl největší podíl já a tak, minimálně pro mě, vypadal mnohem lépe. Domácky. Laděn byl hlavně do černé a bílé a všech krásných barev. Takže třeba koupelna byla již ve zmíněné sněhové a noční, ložnice zase ve žluté, koupelna v červené, obývák zelená a vlastně když se na to člověk podíval z dálky, vypadalo to jako duha. Můj nenápadný vzkaz rodině.

„Vypadá to tady úžasně," vydechl a na mé vyzvání si začal procházet prostory. Já se mezitím stáhnul na terasu a sledoval ruch velkoměsta pod sebou.

Když se ke mně připojil Loui, uličnicky jsem se na něj usmál, až jsem ukázal ďolíčky. „Myslíš, že když dolů plivnu, tak někoho trefím?"
Chvíli se na mě nevěřícně díval, než se rozesmál. „Můžeš to zkusit, Harry."

Naklonil jsem se přes zábradlí, rozhlédl se kolem sebe a plivnul jsem pod sebe. Pozoroval jsem, jak mé sliny padají dolů a nakonec se mi ztratily z dohledu. A nakonec nějakého těžko identifikovatelného člověka, jak se podíval nahoru. Okamžitě jsem se schoval a rozesmál se jak blázen. Modrooké kotě vedle mě zrovna tak.

„Tys na něj fakt plivl! Harry! Takhle se chová šéf jedné z největších firem v Království?" smál se vedle mě a já ho chvíli okouzleně pozoroval, než jsem pokrčil rameny.

„Drahý Louisi, ještě mi není ani pětadvacet. Nech mě si užívat a nepřipomínej mi těžkosti mého života," poučil jsem ho stejným tónem, jako když mi matka vysvětluje, že nemám zase tak špatný život.

„Tobě je tak málo?!" Překvapeně na mě vykulil oči a nevěřícně otevřel pusu. Pokrčil jsem rameny a přikývl.

„Je mi dvacet tři, ale bacha! Naučil jsem se vyprávět ty nejlepší vtipy pod sluncem," mrkl jsem na něj a snažil se odvést téma našeho věku. Ještě by mě začal víc litovat, že mám zničený život už teď, což jsem rozhodně nechtěl.

„Jsi si jistý?" Posadil se na zem vedle zábradlí a podíval se na mě pochybovačně. Já samozřejmě přikývl.

„Naprosto. Ale mé vtipy si zaslouží slyšet jen výjimeční lidé... Jsi dostatečně výjimečný?" zeptal jsem se ho důležitě, i když já jsem odpověď už dávno znal. Samozřejmě že byl. On byl ten nejvýjimečnější.

„No to nevím, to musíš posoudit ty." Posadil jsem se vedle něj, přemýšlejíc, co říct.

„Takže... Určitě znáš knock knock jokes, že?" Počkal jsem, než přikývne. Potěšeně jsem se usmál.

„Knock knock?" začal jsem.

„Who's there?" Narovnal jsem se v zádech a sotva zadržoval smích.

„Cow goes..."

„Cow goes who?"

„No! Cow goes moo!" rozesmál jsem se jako idiot, až jsem málem spadl na záda.

„Nebo tenhle! Knock knock?"

„Harry... Mám strach pokračovat. Who's there?"

„Lil old lady."

„Lil old lady who?"

„I didn't know you could yodel!" dobře, teď už jsem se válel jak želva na zádech a brečel smíchy. Tohle bylo tak dokonalý!

„Počkej, ještě tenhle. Knock knock?"

„Harry, tohle jsou strašný vtipy," namítl a už se mu nechtělo pokračovat. Zamračil jsem se na něj.

„Loui, poslední! Knock knock?"

„It's open." Díval se na mě naprosto vážným pohledem. Ovšem když jsem se na něj zamračil, byl to on, kdo se začal válet smíchy po zemi.