Steal My Boy

-16-

*Harry*

Nakonec jsme s Liamem přeci jen do baru zašli. A poprvé od svých osmnácti jsem se skutečně opil tak, že má hlava třeštila, jako kdybych v ní měl bubenickou kapelu. A možná to byl důvod, proč jsem narozdíl od Liama, který přespal u mě, probudil s výbornou náladou. A když jsem pak seděl u sebe v pracovně, s kamarádem stále rozvaleným na gauči a domluveným obědem s tím sladkým stvořením, měl jsem pocit, že dnešní den už nemůže nic zkazit.

Pustil jsem se do práce, ale každou chvíli kontroloval čas, jestli už není čas vyrazit. Dokonce jsem si pomalu ani nevšiml chvíle, kdy mě Liam opustil. A jakmile jsem viděl, že můžu vyrazit, vyskočil jsem na nohy a ve svém úžasném růžovém obleku, který bych si za žádných jiných okolností neodvážil obléct, se jako velká vlna vyvalil před dům. Můj elán ale téměř okamžitě opadl, když jsem si všiml, kdo přijel. Nechval den před večerem.

„Ahoj otče," usmál jsem se na něj škrobeně a nenápadně jsem se snažil dostat k autu a odjet co nejdřív to jen půjde. Ale jak už je zvykem, ne vždy jde vše podle plánu.

„Harry, kam jdeš? Pokud vím, máme plány." Založil si ruce na hrudi a já ztuhl v pohybu. V hlavě mi to šrotovalo, než jsem se napjal a zavřel oči, než jsem si povzdechl a přikývl. Jo... „máme" plány.

„Ale nejde to odložit? Mám teď docela dost důležitou schůzku a nerad bych ho nechal čekat." Díval jsem se mu do očí a prosil, aby mě z toho dneska uvolnil. Nechtěl jsem tam být!

„Ne. Ať už je to kdokoliv, tak ON počká," změřil si mě pohledem, než ukázal na svoje auto. Povzdechl jsem si, nasadil si ledovou masku a nastoupil. Posadil jsem se vedle své snoubenky na zadní sedačky a byl připraven na rodinn čaj. Nenávidím to pomalu stejně jako svoji snoubenku.

„Mimochodem, Harolde, co to máš na sobě?" Zamračil se můj otec do zpětného zrcátka.

„Neříkej mi Harolde. A mám oblek, nevidíš? Zapomněl jsem na tohle, takže jsem se oblékl na mou chtěnou společnost," protočil jsem očima a vytáhl mobil, abych mohl napsat Louimu, že bohužel nemůžu dorazit. El měla ale úplně jiné plány a mobil mi vzala.

„Žádná práce! A my jako nejsme chtěná společnost?" vystrčila uraženě spodní ret a zadívala se na mi do očí. Já se podíval s nenávistným pohledem na otce, než jsem vrátil pozornost Eleanor.

„El, zlato, musím zrušit tu schůzku. Navíc jsem si určitě dělal jen legraci. Samozřejmě že bych s nikým jiným netrávil čas raději než s mou milovanou rodinou." Ironie z mých slov doslova odkapávala. Ale ani jeden si zřejmě nestěžoval a dokonce mi byl vrácen i mobil. Hned jsem napsal Louimu esemesku:
Nepříjdu, promiň. Pošlu pro tebe Zeeho, přijeďte do kavárny Di Stefano Coffe. Zee ví.
- Harry, <3

A následně napsal i Zaynovi:
Vyzvedni Louise u školy a přijeď do kavárny D. S. C.

- Harry

Jakmile bylo vyřízeno, opět jsem si schoval mobil a podíval se dopředu na svého otce. Alespoň trochu příjemná společnost bude.

„Přijde i Zayn s mým novým asistentem. Jako obvykle," usmál jsem se a pohodlněji se usadil do sedačky.

„Ty jsi vážně toho bezdomovce zabydlel u nás..." nevěřícně se na mě Eleanor zadívala. Pořád nejspíš myslela, že je to jen nějak můj vtip. Ale kdepak. Své dokonalé knock knock vtipy si schovávám jen pro speciální lidi. Což ona rozhodně není.

„Není to bezdomovec. Sama jsi to řekla, bydlí u nás," mrkl jsem na ni pobaveně a zadíval se z okýnka od auta.

„A co je to za kluka, Harry?" otázal se a opět si přeměřil můj outfit.

„Je to malý kotě, nic speciálního. Prostě mi ho bylo líto, tak jsem ho vzal pod svá křídla," odpověděl jsem ledově klidným hlasem a podíval se na muže, který se nazývá mým rodičem. Občas jsem si přál, aby mě místo tohohle všeho raději rodiče mlátili... I když co jsem viděl Louiho, nejspíš svá slova přehodnotím.

„Nic speciálního? Koukáš na něj jako na svatý obrázek!" vykřikla přeafektovaně a rozhodila dramaticky rukama, načež já se jen usmál. Všiml jsem si, jak otec pevněji sevřel volant, až mu zbělely klouby.

„Hloupost, Eleanor. Víš, že tak se dívám jen na tebe," zalichotil jsem jí a chytil ji za ruku, abych ji uklidnil. A hlavně uklidnil otce, jinak by byl schopen mě snad hned odvézt na radnici a tam nás dva oddat.

„Dobře... Těším se, až ho poznám. Snad bude lepší než ten přistěhovalec." Napjal jsem se v zádech, když s ohromnou dávkou jedu promluvil o Zaynovi.

„Jsme na místě a oni za chvíli jistě taky přijedou." Vystoupil jsem bez dalších slov z auta a hned vstoupil do útulné kavárny. Bylo tady teplo a vůně kávy a dortů se nesla vzduchem. Měl jsem to tady většinou rád. Pokud jsem šel s někým jiným než s kým dnes.

„Nemám rád pozdní příchody," pronesl ledový hlas otce Eleanor. Zářivě jsem se usmál a posadil se naproti němu. V očích jsem měl jasnou výzvu, a kdyby mi matka, která tady už taky byla, nepoložila ruku na rameno, jistě bychom se už pustili do hádky. Začíná to skvěle! Třeba se výjimečně budu i bavit.

„To víte, zácpa," zamrkal jsem a mávl na servírku, aby k nám přišla. Mezitím si můj otec i Eleanor sedli, což mně bylo upřímně jedno. V tuto chvíli jsem řešil svou objednávku, a aby přinesli ještě dvě židle. Následně jsem se otočil na matku. „Kde je Gemma?"

„Tvá sestra se odmítla podílet na tom, cituji, jak mému malému bráškovi ničíte život," trochu smutně se pousmála. Na mé tváři se ovšem objevil poprvé opět pravý úsměv. Moje sestra byla jediný člen biologické rodiny, který mě měl rád a chápal mě.

„Alespoň někdo má rozum, že, El?" nevinně jsem se na ni usmál a netrpělivě vyčkával, až přijdou ti dva. V jejich přítomnosti jsem totiž přehnaně nervózní, díky čemuž kolikrát až přehrávám. Zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl.

Harry, uklidni se! Nádech, výdech. Hezky jako kdykoliv jindy. Nepropouštěj emoce a buď spokojený.

Když jsem se na ně poté opět podíval, byl jsem opět ledově klidný.