Steal My Boy

-7-

*Loui* 

Díval jsem se na jeho odcházející postavu a smutně zakňučel. Takže on má opravdu snoubenku a určitě ani není gay. Bože, Louisi! Ty idiote! Jak jsi si jen mohl myslet, že by tě chtěl? Tebe? Takovou trosku? Všechno se mi zase rázem sesypalo, ale moje duše měla najednou pomyslný provaz kolem pasu, aby nemohla spadnout do temnoty. A ten druhý konec provazu držel můj kudrnatý anděl.

Nechtělo se mi spát, a tak jsem se zvedl z postele a kulhavým krokem se podíval po místnosti. Nebyla nikterak velká, ale měla v sobě malou knihovnu s pár zaprášenými knihami a taky s fotkou. Byl na ní on a držel v ruce malé štěně. Byl tak neskutečně nádherný. Zavřel jsem oči a přitiskl si fotku k srdci. V hlavě se mi vynořila písnička, kterou jsem složil - nebyl jsem na ni hrdý. Konec konců jako na nic v mém životě - a začal tančit do jejího rytmu.

Tělo se pohybovalo dosti težce a každý krok mě stál neskutečně moc úsilí. Vzpomněl jsem si na Harryho slova a na tu temnou barvu očí, když se naštve. Nechtěl jsem ho naštvat. Neměl jsem z něj strach, řekl bych, že na něj moje já prostě reagovalo podřízeně, a tak jsem položil fotku zpět na stolek a vzal do ruky knihu od Thomase Hardyho. Nebaví mě romány, ale tahle knihovna nenabízí jinou možnost.

*****

,,Maličký, probuď se. Je čas na večeři." Teplá ruka mě pohladila po obličeji a já pomalu otevřel oči. S težkostí jsem se opřel o lokty a zadíval se na anděla, který se přede mnou tyčil jako bůh. Vypadal nádherně, z mokrých vlasů mu ještě kapaly kapičky vody a tričko s krátkým rukávem odhalovalo jeho ruce plné krásných tetování. Chtěl jsem si na ně sáhnout. Tak strašně moc jsem chtěl prozkoumat každé na jeho těle. „Dokážeš sejít dolů?" Podíval se na mě ustaraně a sevřel rty do úzké linky.

,,A-ano, děkuju... Nemusíte mít strach." Zněl jsem pořád trochu vyplašeně. Bál jsem se, že dole potkám tu křičící paní. Nemám rád, když někdo křičí. Bojím se toho. Pokusil jsem se zvednout, ale přišlo mi, že to dělám příliš pomalu. Byl jsem nervózní, protože jsem cítil, jak se Harryho pohled zabodává do mého těla, jako kdyby mi tam chtěl vypálit cejch. ,,Pane... je mi to-"

„Harry," řekl rychle „říkej mi Harry, prosím." Pak ke mně přišel a jemně mě postavil na nohy. Hodinky na jeho ruce ukazovaly půl sedmé večer. Musel jsem prospat celý den. Přišel jsem si trapně. Byla sobota a já věděl, že tady nemůžu zůstat dlouho. Měl bych jít... domů.

Kudrnáč mě lehce vzal pod koleny a do své náruče. Nebudu lhát. Neměl jsem energii na vzdor a navíc, on tak nádherně voněl. Po oceánu. Nenápadně jsem zabořil hlavu více do jeho hrudi, aby nebylo vidět moje naprosté zčervenání. Musel jsem vypadat trapně. Na sobě stále jen ty samé tapláky a jenom obvazy.

„Chtěl bych si s tebou pak promluvit," zašeptal mi do ucha, ale než jsem mu stihl odpovědět, tak jsme vcházeli do obrovské kuchyně. Anděl mě posadil k velkému sedmimístnému stolu, kde v jeho čele seděl on sám. Já si sedl po jeho pravici a ta ukřičená paní po jeho levici. Byla nádherná a jistě velmi inteligentní, ale nelíbila se mi. Už teď jsem ji neměl rád.

„Ehm, ehm," odkašlala si ta paní a propálila mě svým hadím pohledem. Bál jsem se jí. Přitiskl jsem se více na opěradlo židle a skrčil se. Nechtěl jsem s ní mluvit. Co když zase bude křičet? „Tak snad aspoň pozdravím, ne? Když už takhle využívaš pohostinnosti mého snoubence." Na ten důkaz vzala Harryho ruku a stiskla ji. Harry se na ní jen chladně podíval a ucuknul. Musel jsem se usmát. Tohle bylo docela legrační.

„Omlouvám... se," zašeptal jsem tiše, „dobrý den." Sklopil jsem hlavu a podíval se na polévku, kterou nám přinesla dívka s plavými vlasy. Vzal jsem do ruky lžičku a začal jíst. Nechutnalo to vůbec špatně, ale každý pohyb ruky mě bolel. Snažil jsem se to nedávat moc najevo.

„A jak se jmenuješ?" zeptala se slizkým vysokým hlasem. Zněla tak neskutečně arogantně.

„Louis." Všiml jsem si, jak se Harry usmál a dál se věnoval polévce.

„Tak, Louisi, doufám, že zítra už jdeš domů. Nejsi doufám bezdomovec? I když, jak se koukám na tvá zranění... Nejspíš asi budeš. Nechutné, jak si můžeš domů přivést něco takového?" Ohrnula nade mnou nos a já se ještě více přikrčil.

„Já vůbec nechápu, jak jsem si domů mohl přivést tebe." Ozval se neskutečně ledový hlas a já se musel zarazit. Harryho oči byly temné a plné vzteku. Bál jsem se cokoliv říct. Bál jsem se vůbec nahlas dýchat, a tak jsem se jen snažil být neviditelný a sledoval, jak se Harry napřímil a chladným pohledem vrtal do ukřičené dámy díru. V kuchyni zavládlo hrobové ticho.

„Takže ty mě nemiluješ? Fajn, klidně si můžu vzít svoje věci a říct otci, že-"

,,Ne." Harry zněl najednou tak, jinak. Vystrašeně? ,,Nedělej to." Přitáhl si onu ženu do polibku. ,,Ty víš, že tě miluju," usmál se na ní a pustil se znova do jídla. Žena se taky usmála a s výrazem vraha se podívala na mě. Kdybych mohl, sklopil bych i uši k sobě, abych se stal co nejmenším. Nebylo mi tu dobře. Ne v její přítomnosti.