Steal My Boy

-13-

*Loui*

„Já tě taky miluju, El, měj se," položil telefon a schoval ho. Přesně v tuhle chvíli se mi rozpadlo úplně všechno. Veškeré své naděje. Rozsypalo se to jako domeček z karet. Z ničeho nic se mi po tváři svezla jedna slza následovaná další a další. Bylo toho na mě moc a strašně to bolelo. Více, než všechny rány na mém těle. Více, než mi kdo kdy udělal. Harry vzal střep a rozřezal moje srdce na kousky. Uvnitř jsem křičel, neskutečně moc. Nikdy nebudeme spolu. Miluje ji. Je s ní zasnoubený. Mami, bolí to, tak strašně moc to bolí. Chci umřít, prosím... PROSÍM!

„Lou, jsi v pořádku?" Položil na mě ruku, ale já ucuknul. Ať na mě nesahá. Nechci cítit jeho dotek, nechci cítit jeho vůni. Ať odejde stejně rychle, jako přišel. Protože to tak nehorázně bolí!

„Ne. Ne, nic. Já jen... nemůžeme už jet? Je mi zima," řekl jsem tiše a otočil se k němu zády. Mířil jsem zpátky k autu. Chci pryč. Chci být od něj co možná nejdál. Postavil jsem se před auto a čekal, až ho otevře. Netrvalo to moc dlouho a ucítil jsem teplo auta.

„Lou, jestli jsem něco udělal, tak-"

„Všechno je v pohodě," usmál jsem se na něj. Nechtěl jsem si s ním povídat. Harry jenom přikývl, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak zesílil stisk na volantu a prudce sešlápl plyn. Klouby na ruce mu zbělaly a já se opřel o okýnko auta. Potřeboval jsem zmizet.

„Loui, musíme k tobě domů pro tvé věci." Další rána pod pás. Ne, dneska ne! ,,Loui!" zakřičel na mě a já se na něj rychle podíval. Vystrašeně jsem se přikrčil.

„A-ano?"

„Už 2x jsem se tě ptal na adresu!" Zařadil a soustředěně sledoval silnici.

„Omlouvám se, Long street 28." Pípl jsem tiše a schoval se do Harryho bundy. Bohužel jsme od mé adresy nebyli daleko, a tak netrvalo dlouho a auto zastavilo u malého domu se psí boudou bez psa. „Počkej... počkáš, tady?" Zvedl jsem pohled a setkal se s jeho milým úsměvem. S povzdechem jsem se zvedl a otevřel dveře od auta. Moje kroky byly pomalé a nejisté, ale nakonec jsem se stejně objevil před dveřmi. Zaťukal jsem a čekal. Dveře se otevřely poněkud rychle a v nich se objevil chlap jako hora. Se zamračením mě chytl za loket. Jeho stisk byl pevný a bolel. Sykl jsem, ale než jsem se stihl nadechnout, tak jsem byl vtažen dovnitř.

„Můžeš mi vysvětlit, kde si jako byl?" zakřičel a já se okamžitě sesunul k zemi pod náporem obrovské bolesti na tváři. Ublíženě jsem se na něj podíval.

„Já, já jdu pryč," zašeptal jsem.

„Ha, vtipné. Tak to teda nejdeš. A čí je to bunda? To je nějakého kluka? Ty máš kluka?! Je to ten, který tě přivezl? Takže můj syn je buzerant? Tak to ne... Tohle ne." Přišel ke mně a já se sunul ke zdi.

„Tati, tati né, né!" Neposlouchal, nikdy neposlouchal. Chytil mě za vlasy a vytáhl na nohy.

„Tak se půjdeme podívat na toho tvého "přítele". Myslím, že mu musím něco vysvětlit." Vzal ze zdi baseballovou pálku. Jeho ruka se ocitla na mém krku. Začal mě škrtit a já ztratil možnost kyslíku. „Opovaž se něco říct..." Varoval mě a rozešel se ven i se mnou. Dlaň přesunul na mou paži a já sykl bolestí. Rozrazil dveře a vyšel ven. Když tohle Harry viděl, okamžitě vyšel z auta a s klidným výrazem se o něj opřel. Otec přišel až k němu. Harry byl jako obří černý panter a otec jako obrovský grizzly. Už od pohledu bylo všem jasné, že ani jeden není zvyklí ustupovat.

„Mohl byste mi vysvětlit to zacházení s vaším synem?" řekl Harry ledovým hlasem a z jeho pohledu se dalo vyčíst ledacos, ale jedno tam bylo určitě. Vztek. Neskutečně velký vztek.

„Abys věděl, ty hajzle," zasyčel otec a narovnal se „můj syn není žádný bozerant a já si s ním můžu dělat co chci." Silou mě odhodil a já tak spadl na dřevěnou boudu.

„Ah, tak. Takže vy si opravdu myslíte, že-" otec se napřáhl a jeho ruka nad jeho hlavou byla jasný signál, že Harry za chvilku bude ležet s dírou v hlavě, pokud neuhne. Chtělo se mi brečet. Věděl jsem, že Harry nemá šanci proti mému otci.

„Harry!" křičel jsem, ale bylo příliš pozdě. Otec švihnul rukou dolů, ale Harry se vyhnul pálce s lehkostí kočky. Pálka dopadla na kapotu auta a udělala se tam promáčklina.

„Takže vás mám zažalovat za napadení a - ačkoliv marný - pokus o vraždu? Nebo snad za očividné týrání svého syna?" Jak mohl být tak nehorázně klidný? Jak se mohl vyhnout tomu... Jak? Nechápal jsem to. Snažil jsem se zvednout, ale moje tělo mě neposlouchalo. Všechno mě bolelo.

„Ten smrad to stejně nepřizná. Tak jaký máte důkaz?" odpověděl otec pohrdavě a znova se po Harrym ohnal. Ten na to jen mlaskl a znova uhnul.

„Abyste věděl, vedu právnickou firmu. Nemusíte se vůbec bát, že bych nenašel důkazy." Bylo vidět, jak je naštvaný. Jak chce něco rozbít, zničit. A to právě člověka před ním. Znova jsem se pokusil zvednout. Tentokrát to šlo lépe. Doběhl jsem k otci, který se chtěl znova ohnat po Harrym, ale já mu tam vlezl. Harry mě okamžitě stáhl do objetí a stočil se tak, aby ho pálka švihla do ruky. Zasyčel a stáhl si mě za sebe. „Tak teď už důkaz mám a dokonce i ustrašené sousedy jako svědky," zavrčel a obešel naprosto zkamenělého otce.

„Jen si běž, ty buzerante. Matka tě měla tehdy spolknout! Jsi ostuda naší rodiny! Domů už se nevracej." Harry mě strčil do auta a okamžitě nastartoval. Rozjel se co největší rychlostí. V autě bylo ticho. Nepříjemné ticho. Z Harryho byla cítit neskutečná zuřivost a já na něj nechtěl mluvit. Bál jsem se...

„Proč si mi neřekl, že tě tvůj otec mlátí?" pronesl skrze zaťaté zuby. Zastavil na křižovatce a otočil se na mě.

„Já, nechtěl. Já se bál, že-"

„Čeho si sakra bál?! Kdybys mi to řekl rovnou, tak jsem ho mohl dostat za mříže! Proč si mi to kurva neřekl?" Zuřil. Hodně. Já se přikrčil pohledem těkal všude jinde, jen ne na něj.