Steal My Boy

-11-

*Loui*

Seděl jsem tiše na židli a čekal, až sem přijde Harryho asistent. Doufám, že si sedneme a že všechno bude v pohodě. Usmál jsem se na Harryho a zhluboka se nadechl, když jsem slyšel otevření dveří.

„Čau, čau, tak co potřebuješ tak důležitýho, že mi ta ženská málem urvala ušní bubínky, když na mě zařvala ?" Počkat. Počkat. Ne. Celý jsem zamrzl jako kostka ledu. Byl ze mě malý ledovec Lou.

„Představit ti nového spolupracovníka. Budete ode dneška kolegové." Harryho neskutečně klidný hlas mě snad děsil ještě víc. Cožpak neví, co je tohle za kreténa? Ne, tohle musí být jenom zlý sen. Noční můra. Zvedl jsem se ze židle a pomalu se otočil. Moje oči se setkaly se zeleno-hnědým rájem. Zaynův úsměv se ještě více roztáhl a s nadšením mi podal ruku.

„Těší mě, jsem Zayn a doufám, že spolu budeme velice dobře vycházet a bude to velice dlouhé pracovní přátelství." Tak neskutečně slizký hlas. Všechno se motalo. Ne, proboha, ne. Podal jsem mu svoji ruku a on ji stiskl více, než bylo potřeba. Věděl jsem, že je v tom varování. Lehce jsem sykl při jeho stisku a přivřel oči. Chtělo se mi brečet.

„J-jsem Louis..." řekl jsem tiše a sklopil zrak. Prober se, prosím! Najednou se dveře rozrazily a v nich stála Harryho sekretářka. Funěla jako býk a myslím, že právě vyběhla všech 48 poschodí.

„Je tady pan White. Nutně si vás žádá a je dost naštvaný, že prý jste nevyplnil nějakou korespondenci." Vytřeštila obrovské oči a snažila se nabrat do plic trochu vzduchu. Na Harrym jsem viděl to zmatení, pak následné podívání se na papíry a hluboký povzdech.

„Tak, jsem rád, že jste se seznámili. Lou, já teď musím něco dodělat, tak deska zůstaneš se Zaynem a já si tě vyzvednu okolo sedmé. Moc se ti omlouvám," usmál se na mě Harry a sklonil hlavu k papírům. Zayn mě chytil za ruku a táhl pryč z kanceláře. Poslední prosebný pohled, než se zavřely dveře a já byl odtáhnut chodbou až ke kanceláři Zayna. Vešli jsme do malé místnosti se dvěma okny, ale jinak byla docela tmavá. Šedý koberec, černý nábytek a všechno bylo na sebe namačkané. Hodně bílých papírů a velký počítač. Stoupl jsem si doprostřed místnosti a sklopil hlavu. Slyšel jsem zabouchnout dveře.

„Loui, Loui, Loui..." Přibližoval se. Hluboký hlas byl čím dál blíž, až jsem ho slyšel u svého ucha. Horký dech mě šimral na zátylku a já se snažil nehýbat. „Co tady děláš?" zeptal se až příliš sladce.

„Já-" nestihl jsem doříct větu a byly mi podkopnuty nohy, a tak celé mé tělo skončilo na zemi. „Zayne, teď ne. Prosím, nech mě," zašeptal jsem a snažil se dostat do kleku. Všechno mě bolelo. Zase. Zayn vnořil ruku do mých vlasů a zatahal za ně, čímž mě chtě nechtě donutil k tomu, abych si klekl.

„Ty mě asi nechápeš, můj drahý Lou..." čupnul si přede mě, ale ruku nechával stále v mých vlasech „Já se ptám, a ty odpovíš. Nikdo ti neřekl, abys prosil, ne?" Jazykem si projel vrchní řadu zubů a jeho panenky se rozšířily. Zesílil stisk a já musel syknout. „NE?!" pomalu až zakřičel. Bál jsem se ho. Strašně moc jsem se ho bál. Harry... pomoc.

„Ne." Zašeptal jsem a snažil se narovnat co nejvíce mi to šlo, jen abych utekl té bolesti.

„Tak já se tě zeptám ještě jednou, Lou. Co tady děláš?"

„Harry mi nabídnul místo u něj v práci a já ho přijal," řekl jsem skoro na jeden nádech. Udělal bych cokoliv, jen abych mohl utéct.

„A očividně ti nabídl i tykání." Zamračil se a za vlasy mě dotáhl k jeho stolu. „Teď mě dobře poslouchej, Lou," nadechl se a palcem mi setřel slzy, které se kutálely z tváře, „zůstaneš tady na tý zemi vedle toho stolu. Budeš držet hubu a ani se nehneš, jinak se rozluč se svým životem.Rozumíš?" Nahlas jsem polkl a pomalu se odstrčil až ke zdi, kde jsem se opřel a stočil do klubíčka. „Tak rozumíš?!"

„A-ano..." Pustil jsem se do tichého pláče a začal se pomalu houpat. Já nechci, nechci tady být.

„Poslyš," zazněl jeho hrubý hlas a donutil mě zvednou hlavu „není to Harryho bunda?"

„A-ano, je." Přikrčil jsem se a natiskl se na zeď, která - bohužel - nebyla z želé, a tak jsem se do ní nemohl vtisknout.

„A není ti v ní teplo? Harry sice nosí kabáty, i když je venku horko, nikdo neví proč... Ale ty?" usmál se na mě, schválně dodal informaci o našem šéfovi na konec, asi abych viděl, že je lepší, a já se zatřásl.

„N-ne..." Co po mně chce? Proč se ptá?

„Tak jinak. Určitě je ti horko, Lou... Sundej si tu bundu." Panenky se mu najednou zúžily jako hadovi.

„A-ale já pod ní-"

„Lewisi! Takže to byl odpor?" Povytáhl obočí.

„Ne..." Roztřesenými prsty jsem sáhl pro zip a pomalu za něj tahal dolů. Najednou mě popadla neskutečná zima a moje tělo se stále tou zimou napínalo a tím se ozvaly všechny moje rány. Když jsem si sundal i druhý rukáv a bunda spadla na zem, čímž odhalila můj trup, Zayn naklonil hlavu na stranu.

„Ale, ale, ale, copak to tady máme Lou... copak si nám dělal?" Přešel ke mně a já strnul. Prsty mi přejel po obvazech.

„Zayne... já, prosím, zima." Na těle se mi objevila husí kůže a obličej se zkřivil, když Zayn na jednu ránu přitlačil. ,,Ne..." Najednou se ozvalo klepání. Oba jsme se podívali ke dveřím. Já s prosbou, on s neskrývaným vztekem. Hodil po mě bundu. Rychle jsem si jí nasadil, ale bál jsem se postavit.

„Ah, Cam... No jasně, kdo jiný," povzdechl si. ,,Pověz, drahá, co máš tak velkého na srdci, že klepeš na dveře, jako kdybys je chtěla vymlátit?"

„Harry tě nutně potřebuje v kanceláři. A spěchá to více, než obvykle." Vyhrkla ze sebe ta paní a já už jen viděl, jak Zayn zvýšil stisk na klice.

„Jistě, dáš mi chvíli? Já si jenom něco vyřeším a hned budu tam." Zabouchl dveře a otočil se ke mně. „Lou, jestli se odtud jenom o milimetr hneš, tak ti slibuji, že tvoje tělo bude hrát všemi barvami." Usmál se na mě mile a pohladil mě po vlasech. Pak se zvedl a odešel. Já se jen sesunul do klubíčka a nepřestával brečet.