And Peggy! | Hamilton One shots

Přípitek

Angelica se podívala na Laurense. Neměla s ním jako s družbou problém, jenom spolu nikdy netrávili čas a teď už spolu přes hodinu trénují své přípitky. Angelicu to nebavilo a kdykoliv říkala, že si přeje, aby spolu byli spokojení, tak ji bodlo u srdce. Byla na svou sestru hrdá, ale i tak k Alexanderovi cítila jisté city. A pořád se proklínala za to, že se přes něj nemůže přenést a jednou pro vždy na něj zapomenout. A nejhorší bylo, že přesně to říkala ve svém přípitku. Že 

Oproti tomu Laurens už ke kartičce se svým textem cítil jen čirý odpor a nechuť. Matně si vzpomínal na svou svatbu. Za moc nestála, k Marthě nic necítil a všechno co se toho manželství týkalo mu bylo vcelku ukradené. Takže mu nynější stav vztahu vyhovoval. Bohužel teď byl tady, na svatbě své životní lásky, ze které, byť se opravdu snažil, nadšený nebyl. Věděl, že jejich vztah neměl budoucnost a brzy by skončil smrtí obou z nich, ale stále nějak doufal, že se jednou něco stane a oni spolu budou žít šťastně až do smrti. 

„Zkuste do toho dát trochu víc nadšení, vypadáte, jako byste uvnitř umírali," povzbudila je Peggy. Oba dva po ní hodili naprosto všeříkající pohled a nenáviděli sami sebe za to, že má vlastně pravdu.

„Rychlý dotaz - proč jim vlastně organizuješ svatbu ty? Nedělává to matka nevěsty, nebo někdo takový?" zajímal se John, který by raději snědl kalhoty generála Washingtona, než aby ještě jednou musel opakovat svůj přípitek. Teď se sám sebe začal ptát, jak něco podobného mohl za střízliva napsat.

„Matka se poslední dobou necítila dobře a vzhledem k tomu, že mě Alex s Elizou připravili o místo holky rozhazující květiny, tak jsem se ochotně ujala tohohle. Tak a teď znova," zatleskala dívka v žlutém a poposedla si na židli. 

„Připíjím na ženicha! Připíjím na nevěstu! A připíjím vám jako tvá sestra a doufám, že se vám vždy povede dobře. Ať jste vždy-"

„Dal bych si skleničku," přerušil Angelicu Laurens. Dívky se na něj naštvaně podívaly. Angelica ovšem musela uznat, že by se taky něčeho napila

„Co? Johne, to nemyslíš vážně-" začala Peggy protestovat, ale byla přerušna.

„Taky bych si dala," přiznala Angelica a následovala Johna k baru se spoustou alkoholu. 

„Co? Angie! Nemůžeš se přece-"

„Proč ne? Už to stejně umíme nazpaměť, tak to oslavíme," převzala si nejstarší ze sester od Johna skleničku a upila. 

„Jo. Měli bychom to oslavit," přidal se k Angelice voják. Jeho srdce se láme vejpůl, má právo na to se opít. 

„Ne! Zítra je svatba! Nemůžete-"

„Peggy probuď se! Nikdo nepozná, že jsme se den předem napili, protože se budou soustředit na Alexandra a Elizu," přihnula si opět dívka. Peggy se zamračila. Tohle není fér. Jsem tu snad jediná zodpovědná?!  Peggy se zavrtěním hlavy opustila místnost a nechala dvojici o samotě.

*O několik hodi- skleniček později*

„Víš, co je na tobě fajn? Že děláš věci, které bys měla. Nevím proč, ale nikdy mi to nešlo. Dokonce ani teď mi to nejde!" škytnul Laurens a podíval se na svou skleničku. Budu si muset zase dolít.

„Jsem nejstarší! Je to moje práce! Dělám věci, kteří bych měla, protože to pomůže mým sestrám... A dost často i mě samotné, i když z toho obvykle nebývám nadšená..." zmumlala Angelica.

„Co tím myslíš?" zachichotal se John.

„Řeknu ti tajemství," zašeptala dívka a  Laurens se naklonil blíže, aby jí slyšel. „Alex se mi líbí. Ale jako hodně. Ale pšššt! Eliza se to nikdy nesmí dozvědět! Bylo by jí mě líto a Alexandera by se vzdala, ale to já nechci, protože by byla nešťastná a byť bych já měla být šťastná, tak budu nešťastná, protože ona nebude šťastná. A navíc! Musím se provdat dobře. Aby naše rodinná linie pokračovala... Chápeš?" vysvětlovala Anegelica. Lauerns přikývl. 

„Já ti taky řeknu tajemství, jo?" zašeptal voják. Nejstarší ze sester přikývla. 

„Taky se mi Alex líbí... Ale to nesmíš nikomu říct, zkazilo by mu to kariéru! A už vůbec nikomu nesmíš říct, že mám manželku... Poslal by mě za ní zpátky do Anglie a to já nechci! Musím tu bojovat. Je to má povinnost. Teda asi..." podrbal se na hlavě Laurens. 

„Jo... Naše milostný život stojí za starou belu, co?" zasmála se Angelica. 

„Ani ne. Navíc ty si určitě najdeš skvělýho milujícího manžela! Divil bych se kdyby ne," přikývl vážně John. Angelica se zasmála. Zajímalo by jí, zda s tím manželem bude někdy spokojená.

Následující den oba pronesli své přípitky. A oba věděli, že oba dva lžou. Kdyby páru řekli, co cítí nemuseli by lhát. Ale teď se musí zachovat jako přátelé.

They silently resigned. They said "They are fine."

They were lying...