Georges věděl, že by nejspíš neměl být někde sám ve tmě, tiše sedět v koutě a čekat. Ale nějak se nemohl přinutit k tomu, aby něco skutečně udělal. Tak jenom dál tiše seděl a přemítal, proč pro nikoho není dost dobrý.
Není to tak, že by mu někdy někdo něco takového řekl do obličeje, ale činy občas říkají více než slova. Připadalo mu zvláštní, že z toho nikdy nikoho nevinil. Přeci jen, jak řekl Philip, jak může očekávat, že ho budou brát v potaz, když sám sebe nebere v potaz.
Tiskl k sobě víčka a čekal. Jako vždy. A jako vždy se nic nestalo, ta bolest a frustrace nezmizela. Nezmizely ani všechny jeho marné pokusy to změnit. Sebe změnit. A jako obvykle na něj zíraly a jejich hladové oči mu vypalovaly díry v kůži. Unaveně zaklonil hlavu.
Proč?
Při vzpomínce na všechna jeho vítězství, která byla zignorována v prospěch druhého v pořadí. Možná kdyby něco řekl, kdyby se ozval, lidé by ho taky poplácali po zádech a řekli mu, že odvedl skvělou práci.
Nebo by se mu vysmáli do obličeje, nazvali by ho žárlícím lhářem, co nic nedokázal. Shodili by jeho úspěch, aby se cítili lépe. Aby se jeho kamarád na druhém místě cítil lépe.
A nejspíš proto nikdy nic neřekl. Protože ten druhý bylo jeho kamarád. A na své kamarády by neměl žárlit. Měl by mít s nimi radost z úspěchu a podporovat je za každou cenu... že?
Z chlapcových úst vyšel unavený povzdech, když se pokoušel rozmrkat nový příval slz a vzpomínek na jeho neúspěšné úspěchy.
Na všechny rozhovory pro školní časopisy, které kdy poskytl a všechny otázky, které se netýkaly ani jeho, ani věcí, které měl rád, nebo které dělal. Vždycky se to nějak zvrtlo v rozhovor o jeho sestře, nejlepší kamarádce, Francii, trenérovi... A nikdy to nikomu nepřišlo špatně.
Často nad tím přemýšlel a přicházel s novými kdyby. A dohánělo ho k šílenství, že ani ta nekončila šťastně. Ne pro něj.
Po tvářích mu stekly další slzy. Naštvaně je setřel, jenom aby jejich místo za okamžik zaplnily další.
Když byl mladší hledal útěchu v tom, že byl v něčem nejlepší. Nejrychleji běhal, nejvýš skákal, mluvil plyně francouzsky... Problémem je, že po čase vás všichni stejně začnou ignorovat.
Vaši spolužáci nad vámi protáčí oči a šeptají si o vás za vašimi zády nazývají vás podržtaškou a šplhounem. A to je po nějaké době přestane bavit a už o vás nemluví, nedívají se na vás, nebaví se s vámi... Vlastně pro ně přestanete existovat.
Učitelé naopak bývají vašimi znalostmi ohoromeni a jsou rádi, ne-li nadšeni, že mají ve třídě tak nadaného a zapáleného žáka. Bohužel ve třídě nemají jenom onoho jednoho žáka, a i přesto že by s vámi rádi konverzovali po zbytek hodiny, musí se věnovat i ostatním. A pokud nejste člověk, co velmi rád vykřikuje, učitel na vás zapomene. A Georges nikdy nepatřil mezi ty, kteří by chtěli ostatní obrat o možnost odpovědět.
Občas toho vážně bylo moc. A občas se to všechno nahromadilo a našlo si to cestu na povrch. Jako kdysi jednoho večera nad jednou večeří.
Chlapec obě své sestry skutečně miloval, a byť byly občas na zabití, nikdy by nedovolil, aby jim někdo ublížil. Pořád s sebou za to, co tenkrát udělal, nesl vinu. Nikdy nezapomene na překvapené výrazy všech zúčastněných, když se slzami na krajíčku praštil rukama o stůl.
Do jeho mysli se vlily všechny ty dny, kdy ho nikdo nemohl odvézt z tréninku, kdy nikdo z jeho rodiny nepřišel na jeho závody. Když ho nikdo neposlouchal, když se nikdo nedíval, když byl sám. Byl tohle všechno ochotný vyměnit za jeden okamžik, kdy mu všichni budou věnovat pozornost a on jim řekne jaký měl den a co se mu podařilo.
Ale tento okamžik nenastal. Ana a Adrienne se nepřestaly bavit o baletu, Gilbert dál dělal na Virginii hloupé obličeje, aby jí rozesmál, protože měla špatný den.
Takže si ho násilím vzal. A i přesto že mu všichni řekli, že chápou, co ho motivovalo, a že se mu omlouvají a rozhodně ho nikdo nevinní, něco ten den zůstalo nevyřčeno. Ona nevyřčená věc zůstala viset ve vzduchu a odstrčila chlapec ještě o kousek dál. Nejspíš proto se z toho pořád vinil.
Tiché místo naplnil vzlyk následovaný zoufalým praštěním hlavy o zeď.
Co? Co mám udělat, abych alespoň pro jednoho člověka byl číslo jedna? Aby si na mě při něčem vzpomněl, aby mě přišel navštívit do nemocnice...
Ve skutečnosti znal jednoho člověka, pro kterého byl číslo jedna. Ale ten byl teď daleko. Strašně daleko. A chystal se ještě vzdálit. Pravděpodobně už se nikdy nevrátí.
Chlapcův jediný pevný bod se proměnil v prach a nechal ho na pochybách.
A tyto pochyby ho dovedli sem. Na zvláštní, tiché místo kde přemítal nad tím, jestli je skutečně v právu, když chce pro sebe něco víc. Když chce být číslo jedna v něčím seznamu, když už tam je někdo z jeho blízkých.
Faktem bylo, že přemýšlet o tomhle všem bylo únavné. Tak únavné, že už neměl sílu se postavit a bojovat. A když nemohl ani jedno z toho, rozhodl se jednoduše zůstat na zemi, nechat slzy dál téct a doufat, že si někdo všimne.
Ale proč by si měl někdo všimnout?
Oh no... Anyways-
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jenom vám chci říct, že jste všichni skvělí a nejste sami ♡
Jste číslo jedna, bez ohledu na to, co ostatní říkají a nikdy si to nenechte od nikoho vymluvit.
Welp, teď asi půjdu spát, protože je jedna ráno 😅
Also kdyby někoho z vás zajímalo, jakou písničku bych s tímhle spojila, tak nejspíšSomeone to you odBANNERS.
A taky pokud někoho z vás zajímá, co se, sakra, děje v Georgesově životě feel free to ask, ráda vysvětlím ať už v DMs nebo v komentářích
