And Peggy! | Hamilton One shots

Po smrti

„Un, deux, trois, quatre, cinq, six, sept, huit, neuf..." Poslední nádech. A konec.

„Hej... Philipe..." zatřásl mnou někdo. Otevřel jsem oči. Kolem bylo bílo. A tím myslím oslepující bylo.

„Já žiju?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Poslední co si pamatuji je má brečící matka, jak se mnou počítá. Nemůžu být mrtvý. Matka by to nepřežila...

„Ne, zemřel jsi," oznámil mi tentýž hlas jako předtím. Sevřelo se mi hrdlo a nahmatal jsem si tep. Skutečně žádný nemám. Vzhlédl jsem k neznámému. Někoho mi připomíná.

„John Laurens?" zeptal jsem se opatrně.

„Je mi ctí," usmál se na mě muž.

„Otec mi o vás vyprávěl. A někdy se mi o vás-"

„Zdálo," dokončil za mě a podíval se do dálky. Přísahal bych, že to tady dělá už pár let, ale rozhodl jsem se pomlčet.

„Philipe je mi to lí-"

„Líto," povzdechl jsem si. Všem je to vždycky líto... Ale mění to snad něco na tom, že jsem mrtvý? „Vy jste tam byl, že?"

„Jsem s tebou od doby, co jsem zemřel. Slíbil jsem si, že musím ohlídat tvého otce... A jeho dědictví. A ani jedno se mi nepovedlo," zavrtěl nešťastně hlavou a rozešel se po cestě. Až teď jsem si uvědomil, že jsme v parku.

„Mohl bych je vidět?" napadlo mě. Něco mi říkalo, že to není zrovna nejlepší nápad, ale... Potřeboval jsem si být svou smrtí jistý.

„Ovšem," usmál se smutně Laurens a společně jsme vyrazili k nedalekému jezírku. V polovině cesty se svět zhoupl a my stáli vedle mé matky a otce. Seděli vedle sebe na lavičce a dívali se do zahrady. Vypadali tak zničeně.

„Je to moje chyba," začaly se mi do očí hrnout slzy, které jsem se ani nepokoušel zadržet. Hrdlo se mi opět sevřelo a uvnitř mě začal klíčit nepopsatelný zármutek. Moje chyba.

„Ne, není. Nikdy nebyla," dal mi muž ruku na rameno. Věděl jsem, že mi chce pomoct, ale strašně mě najednou začalo všechno uklidňování rozčilovat.

„Ale je! Kdybych počítal správně, nikdy by se to nestalo! Měl jsem počítat správně!" sesunul jsem se na zem. Za normálních okolností bych tohle považoval za konec mé důstojnosti, ale teď mi to bylo jedno. Všechno bylo jedno. Laurens si klekl vedle mě.

„Hej, Philipe, není-"

„Pipe!" zakřičel někdo z dálky. Někdo, jehož hlas, mi zněl velmi povědomě.

„Teta Peggy?" rozhlédl jsen se zmateně, ale to už žena seděla vedle mě a starostlivě si mě prohlížela. Teta Peggy zemřela na jaře tohoto roku. Jako by už tak nebylo dost špatných zpráv.

„Co tu děláš? Máš být naživu," usmála se a pohladila mě po tváři. Vždycky to dělala, když jsem byl smutný.

„Špatně jsem počítal..." popotáhl jsem.

„Ale jdi ty," setřela mou slzu. Kolikrát jsem počítal i se Stephenem u nich doma. Tedy dříve než Peg

„Un, deux, trois, quatre, cinq, six, sept, huit, neuf," začala počítat. Když jsem dlouho nereagoval, spustil i John.

„Un, deux, trois, quatre, cinq, six, sept, huit, neuf."

„Un, deux, trois, quatre, cinq, six, sept, huit, neuf," přidal jsem se roztřeseným hlasem.

„Správně," kývla Peggy.

„Un, deux, trois, quatre, cinq, six, sept, huit, neuf," spustili jsme znova. Na tvář se mi začínal vkrádat nepatrný úsměv. Jako kdyby se nic nezměnilo...

„Sept, huit, neuf," zopakovali jsme poslední tři číslice.

Budu počítat. Budu počítat dokud se opět nedočkáme svých rodin. A do té doby... Mám Johna a Peggy. Nikdy nebudu sám. Nikdy.

***

Pardon pořád mi nejde psát vážné věci 😓... A taky se omlouvám, že jsou kapitoly tak krátké, zkusím se polepšit!

A chci vám všem poděkovat za podporu a za všechno, jste úžasní lidi! *le virtuální objetí a sušenka*

C u then!

Emilly