And Peggy! | Hamilton One shots

Žehlička

*John*

Byl krásný slunečný den a všechno prostě bylo skvělé. Byl pátek, skoro konec školního roku, většina lidí z internátu už odjížděla na víkendy domů, učitelé nám nechávali volnější ruku. Prostě bezva den.

Spokojeně jsem vešel na naše ubytování, které sdílím se svými skvělými přateli Lafayettem, Hrecem a Alexem, a zavřel za sebou dveře. Chtěl jsem pokračovat ve své rozpracované kresbě želvy, kterou jsem kvůli nudě začal kreslit během zeměpisu, ale něco mě zdrželo. Kluci by už na mě pokřikovali, nebo by Alex zavrčel ať už konečně zavřu dveře.

Vzhlédl jsem a spatřil Gilberta s žehličkou na vlasy v ruce. Splašeně jsem upustil skicák a pokoušel se dostat z pokoje. Jestli rozhodl experimentovat s cizími vlasy, necgci u toho být.

„Hej, hej, hej!" čapl mě Herc, čímž mi bránil v odchodu. Naštvaně jsem se na něj a pokusil se vytrhnout z jeho sevření.

„Odsud už není cesty zpět," zakmital obočím Alex a chytl mě z druhé strany. Tohle nemůže  dopadnout dobře.

*Time skip*

„Hm... Vypadá trochu jak holka," poznamenal Herc.

„Ne, tenhle účes ne. Nesedí to k tvojí osobnosti," hodnotil to Alex.

„Mon ami, musím sehnat kulmu," prohlížel si své dílo zkázy Laf.

Zděšeně jsem se díval na svoje vlasy. Na svoje úplně rovné vlasy. V životě jsem neměl rovné vlasy... Ani když jsou mokré, tak nejsou stoprocentně rovné!

„Já vás zabiju," prohlásil jsem naprosto vážně a začal hledat něco, čím bych onu několikanásobnou vraždu kohl spáchat.

*Peggy*

Procházela jsem kolem pokoje kluků, když mě zaujal zvláštní šramot a hluk. Jasně hluk tam je vždycky, ale obvykle po sobě nehází věci. Takhle daleko nezachází ani Alex, když nemá klid na učení, nebo psaní, nebo nějaké jiné hovadiny, které ve svém volném čase.

Měla jsem sice sraz s Marthou, Theou a Elizou, ale tohle znělo podezřele. Až moc. Jsou to moji nejlepší přátelé, jestli je tam vrah, tak se jim chci ještě naposledy vysmát. A pak asi i dojít pro pomoc, ale hlavně se jim vysmát.

„Já vás zabiju... zohavit... velká želva si vás najde... kudrliny..." ozývalo se zpoza dveří. Vzhledem k tomu, že bylo odemčeno, tak jsem se rozhodla vstoupit.

Spatřila jsem někoho s rovnými vlasy, jak se zlostně tyčí nad Alexem, Hercem a Lafem. Když se osoba otočila, aby zjistila, kdo přišel, šokovaně jsem zalapala po dechu.

„Pane bože, Johne, kdo ti to udělal?!"

Jen tak pro info: Když jsem tuhle kapitolu tak měla 243 slov. Teď (nepočítám tyhle moje kecy) ma 385... Myslím, že bych ty kapitoly měla přestat pořád přepisovat 😅... Jo a omlouvám se, že je tahle jednodílovka tak kraťoučká. Ale snad se líbí 🤗

Em🧷