And Peggy! | Hamilton One shots

Slunečnice

Ahoj!

Guess what I have? Jeggy one shot!

Ne! Nezabíjejte mě!

Já mám Jeggy ráda... takže se s tím asi budete muset smířit. Ano, na tomhle shipu je z historického hlediska všechno špatně, ale...

Let it go...

***

„Jak to jde?" zajímala se Peggy.

„Špatně."

„Nepovídej," dívka došla k chlapci a objala ho kolem krku. "A jak to jde teď?"

„Cítím se líp, ale pořád špatně," pokrčil rameny John a zíral na svůj blok.

„Nechceš si to znova přehrát?"

„Peggy, tu nahrávku jsem slyšel už stokrát, a byť jsi se překonala, tak mě nic nenapadá," povzdechl si chlapec a  začal po okrajích kreslit další obrazce.

Peggy se zašklebila a konečně si normálně sedla vedle Johna. „A co třeba zrecyklovat starý text?"

„Moc dobře víš, co si o tom myslím."

Dívka sebou plácla na postel a pozorovala strop. Tyhle chvíle byly nejhorší. Vždycky, když měl John autorský blok, tak byl mrzutý a sám se sebou nespokojený.

„Mám to! Balada o nešťastný lásce dvou růží!" usmál se John nadchnutě a podíval se na dívku.

„A to jako není recyklování starých textů? Takovouhle písničku už máme, akorát o lidech. A navíc tahle písnička není smutná. Nemá trny jako růže a není tak osamocená..." zavrtěla hlavou Peggy a skenovala Johnův obličej z profilu.

„A jaká ti tedy připadá?" lehl si John vedle ní.

„Spíš jako... Slunečnice. Jedna uprostřed pole, ale přece naprosto odlišná a vyjímečná. Je prosluněná a veselá a... žlutá," usmála se dívka a pole se slunečnicemi si představovala.

„Řekni to ještě jednou," zvedl se chlapec s trhnutím.

„Je jako slunečnice. Prosluněná, veselá a žlutá," zopakovala to trpělivě dívka.

„Peggy jsi génius!" objal ji a začal hledat svůj blok, který někam odložil, když se chystal frustrovaně skoncovat se skládáním a občasným vystupováním a začal by studovat mořské želvy.

„Jasně, že jsem! Proto skládáme my dva dohromady a ne ty a Alex. Oba umíte skvěle psát, ale řekněme, že vaše texty byly... necitlivé?"

„Co ti přijde na písničce o vyplňování finančího přiznání... Fajn, když to teď říkám, tak to zní strašně, ale zkus to říct Alexovi," zavrtěl hlavou John a dál zuřivě zapisoval slova. Peggy ho chvilku jenom sledovala, ale pak si na něco vzpomněla.

„Nemaj dneska přijít ostatní na oslavu Eliziných narozenin?"

„Asi... A vůbec proč je u nás?" zabrblal  John.

„Tuším, že když jsme byli úplně na mol tak jsme jim to slíbili," pokrčila rameny Peg.

„Aha, ok," pokrčil rameny a dál psal.

„Aha, ok? Johne Laurensi, přeskočilo ti? Absolutně nic nemáme a je pět večer!" vyprskla dívka.

„A co předstírat, že nejsme doma?" navrhl John. Nebylo by to poprvé, kdy by se tak vyhli návštěvě, na kterou nebyli plně připraveni.

„Zapomeň! Já jdu koupit něco na večer a ty tu pokliď," rozkázala Peggy a vydala se ke dveřím.

„Jo jasně," odsouhlasil nepřítomně chlapec a dívka opustila byt.

*Time skip*

„Jsem tu!" zvolala dívka ode dveří.

„Super..."

„Johne, co-" Peggy větu nedokončila, protože jejich byt vypadal úplně stejně jako před jejím odchodem. Naštvaně se podívala na svého přítele, který seděl uprostřed místnosti a ve vlasech měl slunečnici.

„Johne Laurensi! Okamžitě mi vysvětlil, co si tady tu celou hodinu dělal a kde jsi vzal tu slunečnici?! Jestli mi řekneš, že jsi ji šel utrhnout do zahrady, tak tě fakt zabiju!" vřeštěla nepříčetně dívka.

„Padesát minut jsem psal, pět minut jsem uklízel a pět minut hledal tužku. Tu slunečnici jsem našel, když jsem hledal tu tužku. Tou tužkou jsem bubnoval o stůl, abych měl správný rytmus a jak jsem tak bubnoval, tak mi tužka vylítla a spadla za skříň. No a jak jsem se snažil tu tužku vylovit, tak jsem vytáhl i tu slunečnici. Ale sluší mi, ne?" usmál se John.

„Já tě... Argh! Ukaž, co máš," odložila Peggy nákup a sedla si vedle chlapce.

„Neměli bychom to tu připravit?" uculil. Dívka ho naštvaně praštila do ramene, ale šla alespoň uklidit nákup.

*Time skip do doby, kdy mají uklizeno, protože jsem líná*

„Teď mi už ukážeš, co máš?" usmála se Peg a John jí ukázal blok. Peggy chvilku luštila písmo.

„Měl bys to začít psát na počítači," utrousila poznámku o jeho škrabopisu, ale dál se zaměřila na slova.

„Mám to přečíst?"

„Kdybys byl tak hodný."

„Svítilo letní slunce...
Šla jsi jen tak kolem,
Jak vánek tichounce,
Běžel polem...

Tvé jméno jsem znal,
Mezi tisíci bych tě našel,
A sám sebe jsem se ptal,
Co by se stalo, kdybych tenkrát odešel?

Nikdy to nepřiznáš,
ale v duchu víš,
že stavíš svět náš,
těšíš se až ho ve snech znovu navštívíš.

Teď se přidáváš i ty," oznámil dívce.

„Tys to vážně napsal jako duet?" prohlídla si ho nedůvěřivě Peggy.

„Už přes rok o duet vyloženě škemráš," ušklíbl se chlapec.

„To je fakt."

„Kde jsem to skončil? Jo tady..."

*Time skip*

Alex zaklepal na dveře. Většina ze skupiny si sice myslela, že dvojice na oslavu zapomněla, ale rozhodli se dorazit. Třeba je alespoň vytáhnou z bytu.

Když se dobrou minutu nic neozývalo, skupina se po sobě nejistě podívala.

„Myslíte, že...?" zeptal se Lafayette.

„Ti dva? Ani omylem. Pochybuju, že vůbec ví-" začal Hercules vyvracet z omylu svého přítele, ale někdo ho přerušil.

„Tak teď jste mě i Johna urazili! John vám určitě potvrdí, že-"

„Peggy!" zastavila ji skupina unisono.

„Jsou věci, který nepotřebujeme vědět, sestři," zasmála se Angelica. Zbytku skupiny to tak vtipné nepřišlo, ale nechali to plavat.

„Je odemčeno, pojďte dál," ozval se už i John.

Skupina vešla do bytu a jako obvykle kabáty jenom tak pohodila na botník. Pokračovali dál do bytu, kde nalezli dvojici, jak sedí nad papírem a něco si pobrukují.

„Alkohol je v kuchyni v tašce a je tam párty sendvič. Dárek máš u nás pod postelí. Je v modrým papíru a je na něm tvoje jméno," instruovala ostatní Peg bez toho, aby vzhlédla od práce.

„To snad ne," zavrtěl hlavou Alex.

„Ale jo, mon ami," usmál se Francouz.

„Kdo je opije tentokrát?" zeptala se Angelica. Všichni se podívali na Herca.

„Nenávidím vás," zabručel tiše a začal vybírat láhev.