Mix emocí✨

5.

Právě sedím s Jakubem v Caffetterii a prohlížím si menu. Z přemýšlení mně vyrušila číšnice. Zvedl jsem k ní pohled a sjel jsem jí pohledem. Blondína. Celkem dobrá. Usmál jsem se na ní a nadiktoval jsem jí objednávku. Pak jí objednávku nadiktoval i Jakub. Číšnice se na mně usmála, otočila se a odkráčela si to prič. Ještě párkrát se na ní usměju a pujde na kolena. Znovu jsem jí sjel pohledem když kráčela prič.

,,Celkem dobrá." Řekl jsem směrem k Jakubovi.

,,Jo jasně. Celá umělá byla. Ale do postele dobrá." Řekl a prokroutil očima.

,,Tá bude moje." Řekl jsem.

,,Já ti jí nepřebírám." Řekl a napravil si své mohutné hodinky na zápěstí.

Po chvílce nám tá číšnice přinesla naši objednávku. Znovu jsem se na ní usmál.

,,Dáte mi vaše telefónní číslo?" Zeptal jsem se jí se sladkým úsměvem.

,,Mám přítele." Usmála se na mně a odešla.

Hned mi úsměv z tváře zmyzel. Za to Jakub se začal smát skoro na celou restauraci.

,,Přestaň demente." Řekl jsem a kopl jsem ho pod stolem.

,,No tak si asi smůla Dominiku." Řekl a pustil se do svého jídla.

Prokroutil jsem očima a taky jsem se pustil do svýho jídla.

****

,,Musím si něco zařídit." Řekl Jakub když jsme vyšli ven z Caffetterie a v momentě byl prič.

Zůstal jsem tak chvíli zaskočeně stát,ale když začalo pršet tak jsem se rozběhl do auta. Než jsem doběhl k autu tak jsem byl skoro celej mokrej. Zasranej déšť. Nastartoval jsem auto a rozjel jsem se směrem domů. Pršelo čím dál víc a já jsem už ani pořádně neviděl na cestu. I když mi stěrače stírali čelný sklo co nejrychleji to šlo. Zahlédl jsem jak jde po chodníku nějaká dívka s kapucí. Byla už celá promočená. A né aby utíkala. Šla úplně pomalu. Zastavil jsem při ní. Stáhl jsem okínko.

,,Nechceš svést?" Zeptal jsem se jí.

Otočila se na mně.

,,To je v poriadku." Řekla a pokračovala v cestě.

Ten hlas jsem už někde slyšel, ale vůbec ho nevím zaradit. Popojel jsem autem zase k ní.

,,Neblázni a nasedej. Budeš nemocná." Řekl jsem a natáhl jsem se k dveřím spolujezdce. Otervěl jsem je.

Ta holka se zastavila a nakonec si nasedla a dveře od auta zabouchla. Dala si dolů kapuci od mikiny čím odhlalila své černé vlasy. Otočila hlavu na mně a mé oči se setkali s těma jejíma. Tý oči jsem už viděl. A téhdy mi to došlo. Oči skoro černý. To je tá holka ze včera. Podíval jsem se na její levou ruku. To tetování mně předsvědčilo, že to je ona. Znovu jsem zvedl svůj podled na její tvář. Bledá pokožka a červené rty. Vypadala jako Sněhurka. Je nádherná. Strašně moc.

,,Ale,ale holka co mně včera vyháněla ze střechy garáže a přitom jí ani nepatřila." Řekl jsem a usmál jsem se.

Vystrašeně se na mně koukla. Mně se bát nemusíš maličká.

,,Odvezvieš ma teda, alebo nie?" Zeptala se mně svým slabím hláskem.

,,Jasně." Řekl jsem a rozjel jsem se.

,,Kam to bude Sněhurko?" Zeptal jsem se a pořád jsem se culil jako debil.

,,Snehulienka? Tak mi ešte nikto nepovedal." Řekla s kameným výrazem.