Klárka
Eliette odešla. Chvíli jsme za ná s Chrisem volali, ale marně. Vydali jsme se za ní. Sice jí už nebylo vidět, ale zkoušeli jsme držet alespoň směr. Nechápu ale proč se tak urazila. Vždyť jsme v roce 1434. To není zase tak dlouhá doba, od času kde žiji já. Celkově je Eliette dost divná. Ale Chris je moc fajn. Jdeme vedle sebe. Naše ruce o sebe občas zavadí. Jdeme mlčky, ale je to takové příjemné ticho. To je jedna z věcí, která mi s u Filipa chyběla. Pořád se chtěl o něčem bavit, třeba i té nejnudnější věci vydržel mluvit snad celou věčnost.
"Co když do tmy nic nenajdeme?" zeptá se po chvilce Chris. "Asi si budeme muset lehnout někam pod strom, noci jsou teplé, ani by nám nebyla taková zima." řeknu bez dlouhého přemýšlení. "Možná už bychom to mohli udělat, brzo bude tma, a už mě taky dost bolí nohy. To víš, v roce 2020 tolik nechodíme." řekne a zamíříme pod velký rozvětvený dub.
Nemáme žádné přikrývky, ale stejně ještě nejdeme spát. Opřeme se vedle sebe o strom a zase chvilku mlčíme. Potom Chris prolomí mlčení: "Co když Eliette doopravdy odešla a už jí nenajdeme?" "Zůstali bychom tu, oba bychom začali pracovat u někoho na statku a vydělali si peníze. Potom si koupili vlastní stavení a..." málem jsem řekla, že bychom založili rodinu. Naštěstí jsem se včas zarazila. Po chvilce povídání si lehneme a já zapár okamžiků usnu.
