Eliette
Kam půjdem? Je zima a prší. Sednem si pod nějaký strom, ne že by to pod ním bylo lepší, ale aspoň pro ten pocit. "Mám hlad." Podotkne Klárka. "To my všichni." Odpoví na to Chris. "Můžeme někoho o něco poprosit." Navrhne Klárka. "Půjdu pro jistotu s tebou." Řekne Chris a oba se zvednou. "Jo v pohodě, mně to nevadí." Sarkastickýho nádechu mé věty si nevšimli a oba odešli.
Projde okolo pár vojáků, zastaví se, něco si šuškají a pak se otočí na mě. "Půjdeš s námi, ani se neopovžuj vzdorovat." Vstanu. "Vypadám snad, že mám čím vzdorovat?" Oni si zase něco pošeptají. "Ani na nás ty svoje techtle mechtle nezkoušej." Přijdou ke mně, chytnou mě a jdeme asi zpátky do toho vězení.
Je ráno, počítám, že ti dva u někoho přespali a ani si na mě nezvpomněli. Odsouzena už jsem byla a oni ve strachu, že jim zase uteču už od pěti ráno staví hranici. Tak se třeba přijdou podívat. Podle světla bude cca 6 večer, když někdo přijde. "Tak pojď, už to máš spočítaný." Jdeme takovým večím průvodem na návsi, kde mě přivážou k té hranici. Chvíli tam je takový delší proslov o sloužení ďáblu, nebi, pekle atd.
"Poslední slova?" Obrátí se na mě. Mlčím. Jenom se zasmějou, pak někdo přijde s pochodní. Rozhlédnu se. Vidím je. Poslední oční kontakt, zavřu oči, začínám vdechovat už jenom žhavý kouř a saze. Obrovská bolest a už nic.
