Klárka
Běžela jsem. Běžela jsem jak nejrychleji to šlo. Pokoušela jsem se zbavit všech myšlenek. Doběhla jsem k potůčku. Tady jsem se zastavila. Sedla jsem si a rozvzlykala se. Myslela jsem na babičku, ale snažila jsem se vypudit myšlenku, jak její oči pohasly a hrudník ustal ve zdvihání. Komu se teď budu svěřovat? Kdo bude péct čerstvý chléb? Když si od nás Bůh vzal mou maminku před dvěma lety, doufala jsem, že už mě nic podobného nikdy nepotká.
Vytáhla jsem krabičku, kterou mi před chvílí dala. Znovu si přehrávám ten okamžik. Moje babička leží v posteli a natahuje ke mně svou hubenou ruku. "Klárko, to je pro tebe. Opatruj jí dobře." říká. Potom se rozkašle. Můj otec i oba bratři přispěchají k posteli a jen se dívají. Potom kašel ustane a babička klesne do polštářů. Chvíli je leží, potom mě i mého bratra chytne za ruku a ta za pouhou chvilku ztěžkne. Pak jsem se rozeběhla.
Teď si krabičku prohlížím. Je vyřezávaná. Otevřu jí. Na víčku je zrcátko, je sice trochu popraskané, ale kdo by si v takovouto chvíli stěžoval. Podívám se do zrcátka a musím potlačit výkřik.
