Klárka
Jdeme s Chrisem sehnat něco k jídlu. Když procházíme kolem jednoho domu něco mě zarazí. Chvíli se ma dům dívám, a pak mi to dojde. Z okna vychází bílé světlo! Takové světlo může vydávat jen časoskok. Ukážu ho Chrisovi a ten vleze do domu oknem. Naštěstí tam nikdo není. Chris popadne časoskok a vyrazíme hledat Eliette.
Dobře, možná jsme ještě před tím vyžádali u jednoho staršího páru polévku, kterou jsme u nich snědli. Dobře, možná jsme chvilku poseděli vedle místního malého jezírka. Ale potom jsme šli hned hledat Eliette. Jdeme přes náves. Stojí tam velká hranice a na ní... na ní je Eliette. Dívá se na mně. Slzy mi stékají po tváři. Po chvilce se mi roztřesou ramena. Chris si mě přitiskne k sobě, a já mu svými slzami máčím triko. "Klárko!" vyhrkne Chris najednou, " co když jí můžeme vrátit!? Máme časoskok!" chvíli se na něj dívám, než mi to dojde. Vyběhneme z vesnice, a běžíme. aby nás z vesnice nebylo vidět.
Do časoskoku zadáme včerejší datum. "Datum neplatné." ozve se z časoskoku kovový ženský hlas. "Jak neplatné?" zeptá se vyděšeně Chris. "V tomto čase už jeden cestovatel časem byl. Můžete cestovat pouze do chvil, kam nikdo před vámi necestoval." pokračuje hlas. Chris popadne časoskok a zadá datum minulého týdne. "Upozornění. Za týden vás vratíme přesně do tohoto okamžiku." Ozve se opět ženský hlas.
Asi není cesty jak Eliette zachránit. Po chvíli nám to oběma dojde. "Do kdy půjdeme?" zeptá se Chris. "Já... chci jít někam kde budeme spolu." zašeptám. "Po tomhle všem se nemůžu vrátit sobě, a žít prostě dál bez tebe." pokračuju. "Pojďme ke mně." řekne. Já jen přikývnu.
Nastavíme datum. Zapneme. A letíme časem. Do roku 2020.
