Osudová přitažlivost

1. Maškarní 🐉

"Hni tou prdelí, nebo přijdeme pozdě!" houkla po mně moje nejlepší kamarádka Stacy.
Padly jsme si do oka už na základce a od té doby nás nikdo neodtrhne ani párem volů.
"No jo furt," zabručela jsem a do upravila si svůj plesový drdol.
Ten den byl u nás ve městě maškarní ples. Byla to součást oslav příchodu Nového roku.
Prý nastával rok draka a to mělo být magické, nebo co.
Nijak jsem to nevnímala.
V našem městě kolovaly různé pověry. V ostatních zemích měli upíry, vlkodlaky a jinou havěť, my měli draky.
Ve městské knihovně byste našli asi tucet knih plných různých bájí pojednávajících o těch okřídlených příšerách, které ve Firestonu údajně kdysi byly. Ne, že by na tom bylo něco pravdy, ale každé město či země má něco. Například Transylvánie má Drákulu, Norsko Ragnaroka a tak dále.
Já tomu nikdy nevěřila. Dávala jsem přednost vědě a logickým vysvětlením, než smyšleným fantasmagoriím. Byla jsem odjakživa realistka.

V zrcadle jsem si ještě naposledy prohlédla své tmavě modré šaty, které mi obepínaly postavu a zvýrazňovaly tak mé výrazné křivky. Byly dlouhé až na zem a na jedné straně měly rozparek až do půlky stehna.
Mám zelené oči. Má spolubydlící říká, že jsou jako dva smaragdy a jak mamka zase s oblibou tvrdí "liščí" vlasy. Jsem totiž zrzka. Nejsem nijak vysoká, kolem 155 cm, takže mrňous.
Za to Stacy je vysoká modrooká blondýna, za kterou se na ulici vždy každý chlap otočil. Vypadá jako modelka a se svými 170 centimetry mě dalece převyšuje.
Vlastně vedle sebe vypadáme jako Dlouhý a Široký, jen Bystrozraký chybí.
I když za toho by se dal považovat můj tehdejší přítel Steve, který na nás už čekal venku s autem. Jemu totiž nikdy nic neuniklo.
Ještě jsem rychle popadla svou škrabošku na motivy páva, psaníčko a vyběhla ven, kde už na mě oba netrpělivě čekali.
"S tebou nikdy nikam nepřijdeme včas," postěžovala si Stacy z pod své vílí masky. Měla sobě světle růžové šaty s tylovou sukní ke kolenům a s šifonovými rukávy. Vlasy si navlnila a nechala rozpuštěné. Vypadala doopravdy jako víla.
"Moc ti to sluší Stacy," vydechla jsem při pohledu na mojí bohyni.
"Děkuju zlato, ty vypadáš taky senzačně," usmála se na mě a pak už přišel Steve.
Přivítali jsme se dlouhým polibkem. Byli jsme spolu devět let a on byl do mě stále zamilovaný, jako první den. Za to já měla s láskou problém, ale nad tím důvodem proč, jsem v tu chvíli doopravdy nechtěla uvažovat. Nechtěla jsem si kazit večer. Stačilo, že jsem se ráno probrala celá zpocená a udýchaná, jako po běžeckém maratonu.
Zase se mi zdál ten sen.
Do pekla s tím.

"Vypadáš úžasně, Kio," vydechnul Steve a zálibně si mě prohlížel.
Já se usmála a otočila se kolem dokola, aby můj výtvor viděl pořádně.
Tyto šaty i masku jsem si totiž udělala sama. Milovala jsem šití a dokonce jsem si tím přivydělávala. Dalo to práci si najít stálou klientelu, ale nakonec se nový zájemci ukazovali dokonce sami. Říkala jsem si, že nebude trvat dlouho a budu si moct dovolit dát výpověď v práci, která mě stejně nebavila.
Byla jsem totiž barmanka a ten noční život mě pomalu, ale jistě ubíjel.

"Jsem ráda, že se ti to líbí. Ty vypadáš taky skvěle. Úplně jako živý," zaculila jsem se nad jeho maskou/škraboškou na motivy tygra . Měl k tomu tmavě hnědý oblek a kravatu s tygřími pruhy, kterou jsem mu ušila.
"Tak jsme se všichni pochválili a teď můžeme jet ne?" ozvala se nedočkavě Stacy a zkazila nám tak hezkou chvilku.
Steve má čokoládově hnědé vlasy a hnědé oči. Postavu má atletickou a celkově vzato je i docela vysoký. O něco málo vyšší než Stacy.
Když už jsme u ní, byla nedočkavá, protože měla na plese domluvené rande. Jedno z mnoha.
Stacy totiž neuznávala lásku. Kdysi jí jeden kluk tak strašně moc ublížil, že své city pohřbila hluboko v sobě a nedovolovala jim vyjít na povrch.
Zažila vlastně něco podobného jako já, ale já jsem na rozdíl od ní byla srab a místo toho, abych se s tím vypořádala sama, upnula jsem se na Steva, který byl mým záchytným bodem, když se mé myšlenky až moc ubíraly jeho směrem. To jméno jsem už roky neřekla nahlas, jakoby mi to mělo přinést smůlu.
Takže Stacy pro mě byla ta nejstatečnější osoba pod sluncem.
Opačné pohlaví měla pouze pro uspokojení své fyzické potřeby a jakmile byla spokojená ihned je pakovala z bytu. A tomu já říkala kurevská odvaha.
Bydleli jsme spolu v pronájmu 2+kk, takže mi věřte, když vám říkám, že jsem věděla všechno.
Občas i to, co jsem nechtěla.
Za to Steve bydlel sám. Vystudoval policejní akademii a našel si celkem teplé místečko u městské policie. Platili mu královsky a on si proto díky tomu mohl dovolit vlastní bydlení.
Já teda takový plat vážně neměla.
Slíbili jsme si, že se v den desátého výročí k němu nastěhuju. A to bylo za tři měsíce.
Také mi dával náznaky ohledně svatby, ale já upřímně doufala, že mě ještě požádat nehodlal. Jo dobře, bylo mi dvacet pět, ale vdávat jsem se prostě ještě nechtěla.
Chtěla jsem si našetřit peníze a cestovat po celém světě. Objevovat nové tradice a zvyky, jazyky a kulturu. Teprve pak možná přicházela v úvahu svatba a děti.
Steve to věděl, ale vždy když jsem o tom mluvila, tvářil se, jako kdyby snědl citrón.
Ale byla jsem si jistá, že se určitě nějak dohodneme, byli jsme stejně staří a měli v mnoha ohledech stejné myšlenky a názory.
Byl to prostě můj princ na bílém koni, který mě zachránil před zlým drakem.
Tuhle metaforu jsem si říkávala ráda, podivně mě uklidňovala.

Kdybych tenkrát věděla, jak strašně pravdivá ta metafora je.

Ale o tom později, zpět k tomu dni.

Když jsme nastoupili do Steva bílé Audi A8, v našem vchodě jsem spatřila pohnout se stín, ale nijak jsem se tím nezabývala. Však nás v tom paneláku bydlelo mraky.

Ale po chvíli mi to začalo vrtat hlavou.
Že by se v našem městě objevil někdo, kdo byl stejný opozdilec, jako já?

Cestou nám v autě vyřvával Sub Zero Project - The Silence. Já i Stacy jsme nadšeně gestikulovaly rukama do hakkenu a Steve to tiše trpěl. On totiž hardstyle nesnášel.

Když zaparkoval a došli jsme do kulturního domu, kde se ples konal, už se odtamtud ozývala hudba.
"No skvěle! Přišli jsme o proslov starosty! Kiaro, vážně by ses měla naučit chodit včas," řekl naštvaně Steve a šel dovnitř.
"Aby se taky neposral," ulevila si Stacy a začala psát textovku.
"Já vím, ale starosta je pro něj teď důležitý, když teď pracuje u policie. Chápeš," snažila jsem se Stevův menší výstup omluvit, ale i mě samotnou to štvalo.
"To je mi upřímně u prdele, Kio. Ty jsi jeho holka, ne starosta," řekla a já z jejího tónu hlasu poznala, že tímhle se debata jménem Steve ukončuje.
Ona ho totiž moc nemusela, ale tolerovala ho kvůli mně.
"No jo a co to tvoje randevů?" změnila jsem radši téma.
"Randevů se koná. Za chvíli by tu měl být," rozzářila se svým oslnivým úsměvem typu jen-já-jsem-to-co-doopravdy-chceš a já se uchechtla.
Její sebevědomí by se mi občas hodilo.

Najednou do mě zezadu někdo strčil až jsem málem upadla na Stacy.
Silné ruce mě popadly za odhalená ramena a zachytily mě jen tak tak, že jsem jí s sebou nesmetla na zem.
"Omlouvám se," ozval se mi u ucha hluboký mužský hlas. Byl medově hladký, ale přitom hluboký až skoro hrdelní. Ta dvě slova zašeptal a jeho teplý dech mě polechtal na šíji.
Ošila jsem se, naběhla mi z toho husí kůže.
Ten hlas se mi zdál povědomí, ale nedokázala jsem si ho zařadit.
Kolem mě se rozlinula svěží vůně lesa v kombinaci s něčím sladkým, co jsem taky nedokázala identifikovat.
Ohlédla jsem se, ale viděla jsem už pouze jenom mohutnou mužskou siluetu, která v záři světel mizela v davu.
Až pak mi došlo, že jsem po celou tu dobu záhadného setkání zadržovala dech.