Osudová přitažlivost

6. Rozchod 🐉

Přilítla jsem do bytu jako divoká voda. "Stacy!" vykřikla jsem vztekle. Protože ona neuměla chlastat, já musela čelit klukovi, který doslova utekl po tom, co mě odpanil. Pecka tohle, fakt!
Mohla se cítit víc ponížená? Asi těžko.
"He?" Vyšla z koupelny a čistila si zuby. Pracovala totiž v advokátní kanceláři a pracovní dobu měla už od sedmi, takže jsme se po mých nočních šichtách ráno potkávaly. Jo, alkoholička a práva. To jde k sobě, že jo?
"Jsi na maškarním dala někomu moje číslo?" vyjela jsem. Byla jsem naštvaná, jako nikdy před tím.
Zamračila se, podívala se do stropu a pak ukázala ukazováčkem, ať chvíli počkám, protože odešla zpět do koupelny. No já si počkám, jak dlouho bude třeba, krucinál už! "Proč bych někomu dávala tvoje číslo?" zeptala se vyjeveně, když přišla zpět.
"No, to mi řekni ty!"
"Nic takovýho si nepamatuju."
"Maska draka. Vzpomínej," řekla jsem dopáleně, ale zároveň krátce zavřela oči a povzdechla si. V tu setinu sekundy jsem viděla obličej Thea, kterému vévodily až nepřirozeně modré oči. Kurva!
"No, ten do tebe u vchodu strčil no, ale číslo jsem mu vážně nedala."
Následoval můj další povzdech. "Je to můj ex a někde sehnal moje číslo. Tvrdí, že jsi mu ho dala ty. Teď se chce sejít." Hrudník se mi silně svíral, při těch slovech. Jak tohle dopadne?
"Kecáš? Tvůj ex?" vyjekla. "Ty vole, já tě znám jen se Stevem. Tak to je hustý!" Zírala na mě, jako kdyby mě viděla poprvý, nebo co.
"Počkej! Udělám kafe a vše mi řekneš! Tohle musím vědět!"
Opět frustrovaný povzdech. Ale neměla jsem na výběr, teď už bych se jí nezbavila. Zvláštní, jak přešla to oznámení, že mu to číslo dala ona.
"Jenom se převléknu," hlesla jsem a zamířila k sobě do pokoje, kde jsem si na sebe vzala suché oblečení. Válení ve sněhu nic moc, jen tak mezi námi.
Když jsem se vrátila zpět, na stole už byly dva hrnky s černou kávou a před jedním z nich seděla Stacy, které svítily oči zvědavostí. "No tak spusť."
Zhluboka jsem se nadechla a začala vyprávět.

***

O půl hodiny a hrnek kávy později, na mě má kamarádka zírala s otevřenou pusou. Kupodivu se další záchvat nekonal. Asi mám pro dnešek vyčerpáno. "Tak to si děláš prdel," prohlásila frustrovaně, až jsem málem vyprskla poslední doušek kafe. "Ten bastard tě nechá a pak ještě tvrdí, že má číslo ode mě? Koleduje si o pěknej problém!"
"Já fakt nevím, kde to číslo vzal, Stacy. Trochu mě to děsí. Když ho nemá od tebe, tak od koho? A proč by mi lhal?" zeptala jsem se spíš sama sebe. Nedávalo mi to smysl.
"Mohl z pokoje zdrhnout oknem a nemohl by ti lhát? Mysli trochu," řekla příkře. Na tom něco bylo... "Sakra, musím do práce. Řekni mi jeho jméno. Proklepnu si ho." Tenhle její hlas byl nekompromisní. Neměla jsem na výběr.
"Theodor Scaly, ale nemyslím si, že na něj něco zjistíš. Nemá problémy se zákonem a rozhodně ani s penězi. Takže právníka podle mě nikdy nepotřeboval," pronesla jsem mimoděk, ale hned jsem toho litovala.
"Jak to jako myslíš, že nemá problém s prachama?" Sakra. Šla si pro kabelku. Myslela jsem, že mě neslyší.
"Má nejnovějšího mustanga," hlesla jsem. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tak luxusní auto! Já si ho můžu leda vystřihnout z časopisu...
"Povolání syn?" nadnesla uštěpačně a já si musela odfrknout. Jeho otce jsem totiž nikdy neviděla, takže nevím, co je zač, ale Theo nikdy nebyl líný pracovat, alespoň, co jsem si teda pamatovala. A navíc říkal to o té síle, ne? Myslela jsem si, že s otcem moc dobrý vztah nemá... "A propos - tys viděla jeho auto?" zeptala se udiveně a já silně stiskla víčka. "Tys v tom autě seděla! Že jo?! Přiznej se, Foxová!"
Do háje. "Jo seděla. Ale jen mě vezl domů. Byl v doupěti s kámošema."
"Jo a jen tak počkal do zavíračky. Pf. O tom mě nepřesvědčíš." Byla dost tvrdohlavá, ostatně to já taky. Zvedla jsem se a dala hrnky do dřezu.
"Nechci tě o tom přesvědčovat. Pravda je ta, že mi konverzace s nim a celkově jeho zjev přivodil další záchvat a on to viděl. Bál se o mě a tak mě odvezl." Prosté, jasné, účinné. Brada se jí propadla až do hlubin pekelných, že jsem se musela zasmát. "Co je? Stacy přijdeš pozdě."
"Jeho zjev? To je tak hnusnej?" optala se škodolibě, ale já si jen opravdu těžce povzdechla.
"Uvidíš sama." Pak jsme se rozloučili a ona konečně odešla.

Hurá! Ticho a klid. Až na mé hlasité myšlenky, které nechtěly dát pokoj a furt otravovaly. Akorát s jedním jediným jménem. Theo, Theo, Theo. Bylo to trochu jako alarm, i když upřímně s jeho příchodem se mi v hlavě spustila snad veškerá poplašná zařízení, která by se tam našla.
Hodila jsem horkou sprchu a zalezla do postele. Potřebovala jsem se vyspat. Po záchvatu jsem byla vždycky hrozně unavená a navíc jsem si přála na chvíli přestat myslet na toho záhadného blonďáka. K čertu s ním! Vážně byl krásnej, neuvěřitelně! Změnil se, dospěl...
Ne fakt, když je o deset let starší? Vážně Kiaro, už spi. Ano, usnula jsem, ale to o čem se mi zdálo, bych radši zapomněla.

***

Nedokázala jsem do sebe dostat jídlo. Ten sen... Do háje! Byl tak živý! Co se to semnou děje? Vždyť mám Steva!

Ano, Steve. To on je můj přítel. 

A kruci, Steve!

Z toho setkání s Theem jsem byla tak mimo, že jsem se mu zapomněla ozvat. Vzala jsem si mobil z nabíječky a nalezla zmeškané hovory i zprávy. Steve, že si se mnou musí promluvit. Vytočila jsem ihned jeho číslo.

"Ahoj lásko," zašvitořila jsem, i když trošku hraně. Ostatně jako vždycky,
"Ahoj Kio. Nebudu chodit kolem horké kaše. Musím ti něco říct. Víš, něco se stalo. Nejspíš to ovlivní náš vztah," začal hned z kraje a mě se obrátil žaludek na ruby. Vztah s ním je moje záchranné lano! Nesmí se nic podělat!
"Cože? Co se stalo, Steve?"
"Přeložili mě do Kalifornie. Odlétám spolu s dalšími ještě dnes," řekl potichu a mně se dvakrát obrátil žaludek.
Co prosím?
"Vždyť to můžeš odmítnout, ne?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Takhle náš vztah skončit nesmí. Ne po těch letech přece! Navíc byl moje jediná záchrana od úplného psychického zhroucení.
"A proč bych to dělal, Kio?"
V tu chvíli mi vyrazil dech. "No přece kvůli mně! To mě tady jen tak necháš? Zahodíš deset let kvůli nové práci?" vylítnu už se slzami v očích. "Steve! Přemýšlej trochu," dodala jsem opřená o linku v kuchyni, kde jsem se ocitla, když jsem frustrovaně pochodovala sem a tam.
"Je to životní příležitost. Práce snů. Musíš mě pochopit. Kio, odpusť mi to," řekl tiše.
"Ne, nechápu Steve. Deset let, víš? Ale očividně jsi už rozhodnutý, takže se tě jen zeptám - jak dlouho o tom víš?" Křečovitě jsem zadržovala vzlyky.
"Asi měsíc," hlesl a já v tu chvíli bouchla vzteky.
"Děláš si ze mě prdel?! A kdy jsi mi to jako chtěl říct? Prostě těsně před odletem?! To je odporný Steve! Odporný!" zařvala jsem a položila mu to.
Třískla jsem s telefonem na linku a zhluboka se nadechovala a vydechovala, abych se uklidnila. Jenže to nepomohlo. Po pár sekundách jsem se zhroutila k zemi a opravdu hodně brečela. Bylo toho za jeden den až moc.

Nedalo by se říct, že mě bolel ten rozchod jako takový, věděla jsem, že láska je z mé strany pryč, ale to pro něj už vůbec nic neznamenám? On pro mě něco znamenal. Byla jsem s ním tak dlouho! To mě měl už jen jako matraci, nebo co? Rozejít se tak chladně po deseti letech a ještě ke všemu po telefonu. Čekala bych od něj ledacos, ale tohle určitě ne. Bylo mi líto, že mě tak lehce zahodil, jako kus nepotřebného hadru na silnici a ujel. Vlastně uletěl.

Po pár minutách jsem se konečně dostatečně vybrečela. Práce je pro něj byla důležitější než já.
No dobře. Zvedla jsem se a šla si k lednici nalít panáka. Ve čtyři odpoledne, proč ne, že? Alespoň, že měla za hodinu přijít Stacy a já na to neměla být sama. Tak trochu jsem se podezírala, že jsem nebrečela jen kvůli Stevovi, ale nechtělo se mi tím zaobírat. Ne v tu chvíli.
Najednou mi několikrát za sebou zapípal telefon. To se někdo zbláznil, nebo co? Co je tohle za den? Šla jsem zpět k lince a vzala telefon do ruky. A nestačila jsem se divit.