Osudová přitažlivost

17. Ve fitku 🐉

Potom, co mě Theo odvezl další ráno (dopoledne) domů, jsem naštěstí nečelila pomalu policejnímu výslechu od Stacy, protože byla v práci. Přišla mi od ní jen provokativní smska, ať si to užiju a že si to máme mezi sebou s Theem ujasnit.
No, skoro. Šukali jsme spolu jako dva králíci, ale o tom, co se přesně mezi námi dvěma dělo, jsme nebyli schopní mluvit.
Měla jsem několik typů, čím to bylo. Buď, že jsme spolu spali po deseti letech a jakási nadpřirozená stydlivost nám o tom nedovolila mluvit nebo, že jsme o tom vyloženě mluvit nechtěli a záměrně se tomu vyhýbali, protože jsme věděli, že každý chceme něco jiného. Já volnost a on vztah. Věděla jsem, že to bylo jaksi sebestředné, ale vyspala jsem se s ním poprvé teprve pár hodin po tom, co mě Steve nechal, takže snad každému logicky dojde, že jsem nechtěla skočit ze vztahu do vztahu.
Z toho napadení jsem se už docela oklepala, nemělo to vliv na moje pocity. Jen mi přišlo, že jsem Thea skoro neznala a nechtěla jsem chodit s někým, o kom nic nevím. Tedy ano, něco bych věděla, ale stále to nebylo dostatečné, potřebovala jsem čas. Mezitím, co Theodor mě cíleně vyhledal za jasným účelem. Chtěl mě zpět. Ale chtěla jsem to doopravdy já? To jsem vážně nevěděla. Každopádně jsem měla mít pár nadcházejících dní na přemýšlení, protože měl mít, dle jeho slov, dost práce a téměř žádný čas. Takže jsem to v tu chvíli viděla na dlouhou horkou sprchu a pak jsem chtěla jít ještě dospat těch pár hodin, co mě nenechal spát u něj.

Vzbudila jsem se po pěti hodinách a jelikož jsem měla volný den i noc, přemílala jsem o tom, co budu dělat. Stacy mě samozřejmě při jídle zavalila otázkami, ale já jí odpálkovala větou, že krom luxusního sexu se nic jiného nedělo. Něco si zamručela pod vousy a šla si po svém.
Po tom, co jsem ušila objednávky, které již měly šibeniční termín, jsem se rozhodla, že zajdu do fitka. No, co už. Měla jsem na to čas a navíc jsem spala s člověkem, co by mohl na posilovnu dělat reklamu, tak to chtělo nějak vypadat.
Objednala jsem se tedy ve zdejším fitness centru u jednoho z osobních trenérů, sbalila si potřebné věci a šla. Cestou jsem myslela na to, co se mnou Theo dokáže udělat a i přes venkovní mráz mi bylo horko. Byl neskutečný.
Vážně to, co jsem zažila s ním, jsem celé roky jen slýchala od Stacy a nějak se mi nechtělo věřit tomu, že to sama také zažívám. Ten obrovský extatický výbuch v nekonečných orgastických křečích, při nichž bylo moje tělo jako pod elektrickým šokem a pak, jako když utneš. Klid. A mír. A ten obrovský pocit úlevy, kdy jsem byla celá jako z želé bonbónků. A k tomu všemu nádherný úsměv blonďatého antického poloboha, který mi už při prvním setkání před lety tak pomotal hlavu. No a teď? Jako by mě uhranul. Mermomocí jsem se snažila své pocity ovládat a řídit se rozumem. Zatím to šlo a měla jsem jasno ve všem. Zatím.
Ty vzpomínky mě dokázaly dokonale rozhodit a cvičení prý pomáhá na vybití přebytečných hormonů. No jelikož jsem na Thea myslela, kudy jsem chodila, hádala jsem, že mi to šikne. Prostě jsem potřebovala uvažovat jasně.

Ohlásila jsem se na recepci ve fitku a v dámských šatnách se převlékla. Když jsem vyšla ven, nestačila jsem se divit. Moje maličkost se zastavila na místě s ručníkem a plastovou láhví v ruce. Můj osobní trenér nebyl nikdo jiný, než Troy, ten tanečník z plesu. Poznala jsem ho především díky tomu škodolibému úsměvu, kterým mě obdaroval pokaždé, když se ke mně při tanci přifařil Theodor.
Poslední dobou mám holt štěstí na staré známé, očividně. Nutno dodat, že Troyovo tělo taky vypadalo jako vymodelované přímo v Ráji. Šlo vidět, že se o sebe stará a také pravidelně cvičí.
Vím jistě, že kdybych už nespala s Theem, Troy by byl další v pořadí.
Troy s úsměvem od ucha k uchu přišel ke mně. "Čau Kiaro, to je ale náhodička."
"Ahoj Troyi, no jo. Holt mám poslední týden štěstí na staré známé. Poznal jsi mě. Dobře ty." Mírně se pousměju. Mám cvičit s ním? To mě poser.
"No jasný! Nikdo v okolí tu nemá takovou ohnivou kštici, jako ty." Poté mu oči cukly k mému poprsí a zpět. "A taky ty kozy tu má málokterá."
Zasmála jsem se a praštila ho do ramene. "Nech toho a pojď cvičit. Můj kombajn potřebuje zpevnit," pronesla jsem a on se zazubil.
"No, podle mě je ale ten tvůj kombajn dost dobrej už teď. Ale jak chceš." A s rukama zvednutýma v ustupujícím gestu začal konečně mluvit ke cvičení. Hltala jsem každé jeho slovo. Moc jsem si přála svojí postavu posunout o level výš.

O hodinu později jsem seděla celá zpocená a rudá na lavičce a snažila jsem se popadnout dech. Dneska jsme jeli jen kardio, teda já. Troy mi vždycky řekl, co mám dělat a sám si šel cvičit svoje.
Mezitím, co já si dala 15 minut na běhacím páse, on šel na bench, mezitím, co já skákala na bosu míči, Troy pádloval. A tak to bylo furt dokola.
Proto tu teď sedím a čekám až si mě opět najdou moje plíce, které někde leží polomrtvé.
Cvičení vážně zabralo. Nemám na sex ani pomyšlení. Chci jít jen domů a tam v poklidu umřít.
"Oukej, pro dnešek by to stačilo." Přišel Troy a utíral si čelo ručníkem. Vděčně a úlevně jsem si oddychla. Už nemůžu.
"Jak často chceš chodit, Kio?"
S námahou jsem zvedla hlavu. "Ani nevím. Jak často bych měla?"
"Alespoň třikrát týdně. Pro začátek. Pak můžeš klidně častěji až si tělo zvykne," řekl mi a mně se v tu chvíli desetkrát protočily oči. Častěji cvičit nejspíš nebudu. Ne, moment. Určitě nebudu.
"Fajn. Hodně záleží na tom, jak budu mít směny. Dělám za barem víš."

Tak jsme se dohodli, že si koupím permici a přes systém si vždycky objednám trénink, když budu moct. Poděkovala jsem a šla se do šatny vysprchovat a převléknout. Když jsem došla na recepci pro tu permanentku, cítila jsem snad každý sval na těle. Taková bolest! Troy si mého zmučeného výrazu všimnul. "Co pak? Bolí?" posmíval se mi.
"Jo, celej člověk. Ale přestaň se mi posmívat, chtěla bych vidět tebe, když jsi začínal cvičit." vrátila jsem mu, ale jaksi vyčerpaně.
"No, mám pocit , že se mi tenkrát taky rozpadalo tělo, jo," pronesl a já se začala smát. Svaly v obličeji byly jediné, které mě ještě nebolely. Matně jsem vnímala závan studeného zimního větru, jak se otevřely vchodové dveře.
"Ty mě bavíš," řekla jsem se smíchem a Troy se jen usmíval.
"Nezapomeň tu permici," řekl.
"Oh, jasně." Otočila jsem se na recepční a poprosila jí o měsíční vstup.
"Jo a ještě by bylo fajn, kdyby sis koupila nějakou výživu," vzal do ruky nějakou plastovou nádobku, "něco tu máme. Nebudou tě tak pálit svaly." Zaujalo mě to, vážně, ale když jsem viděla tu cenu, styděla jsem se říct, že si to teď nemůžu dovolit.
"Dobře. Koupím si to později." Chabě jsem se usmála a vzala si permanentku.
"Tak já už poběžím, díky za trénink Troyi. Vidíme se příště."
"Jasně, kombajne," mrknul na mě. Zasmála jsem se a otočila ke dveřím. Málem jsem dostala infarkt v tu chvíli. Kousek za mnou stál Theodor s podmračeným výrazem. Fakt jsem se ho lekla.
"Jé, ahoj Theo," vyhrkla jsem.
"Ahoj zlato. Dala ses na cvičení jo?" pronesl a věnoval mi dlouhý polibek. Tak tohle bylo jasné majetnické gesto.
"Jo. Řekla jsem si , že to zkusím."
"Aha. No dobře, začíná mi můj trénink, tak musím jít. Napiš mi, že jsi v pohodě dorazila domů, jo?" řekl už s přívětivějším výrazem.
"Jasně," usmála jsem se, letmý polibek a pár sekund na to mě už obklopoval mrazivý vzduch na ulici.
Byla dávno tma, ovšem město silně osvětlovaly pouliční lampy, semafory a billboardy. Theodor mi přece říkal, že tenhle týden nebude mít vůbec čas. Tak jak to, že si našel chvíli na cvičení, ale chvíli na mě ne? A proč nad tím tak přemýšlím? Co se to semnou děje do háje?! Zamyšleně jsem se vydala domů.