Osudová přitažlivost

2. Vrátil se 🐉

"To je ale vůl," ulevila si Stacy a já se trhaně nadechla. Kdo to sakra byl? Myšlenky mi hýřily hlavou jedna přes druhou. "Jsi v pohodě?" zeptala se mě starostlivě má kamarádka.
Zmateně se na ní podívám. Ta vůně mě kompletně rozhodila. "Jo, jo jasně jsem. Jen jsem se lekla," snažila jsem se vzpamatovat, ale stále jsem zmateně hleděla na vchod do sálu, kde zmizel.
"Nějakej debil co neumí chodit," pronesla svým typickým povrchním hlasem.
Stacy je totiž lehce namyšlená, ale ke mně se nikdy tak nechovala. Věděla, že by tvrdě narazila. 
"Asi," pokusila jsem se o úsměv, ale místo toho na mé tváři jistě vzniknul jakýsi neidentifikovaný škleb.
"Se divím, žes sebou netřískla," posmívala se mi a já cítila jak se mé tělo začalo konečně uvolňovat vlivem klasického rýpání mojí spřízněné duše.
"No jo, no jo, já vím. Kdykoli budeš padat, vždy tu budu pro tebe - tvá podlaha." Naznačila jsem zvednutými prsty uvozovky a Stacy se začala neřízeně řehtat. Po chvíli jsem se k ní přidala a to už ze mě zcela opadnul ten divný pocit, který jsem měla v přítomnosti toho neznámého.

Já mám totiž přirozený talent na to, předvádět přímo umělecké pády. Toho se už asi nikdy nezbavím.

Po chvíli, když jsme se uklidnily, se Stacy podívala za mě. Přimhouřila oči, pozvedla jeden koutek úst a zamrkala svými řasy.
Tenhle její výraz jsem už dobře znala, za mnou stála její oběť pro nadcházející večer.
Udělala jsem krok stranou. Byla jsem jako malá zídka, která jim bránila se k sobě přiblížit. Prostě si představte skřítka mezi dvěma obry, jak se jenom nenápadně posunul. Celkem vtipné.
"Kiaro, zlato, v tuto chvíli tě opouštím," pronesla sladce a já obrátila oči v sloup.
"Je mi to jasný. Buď o té lásky a aspoň se mi ozvy. Jo?"
"Jo jasně," odpověděla zcela nezaujatě, když k ní došel týpek s černými vlasy a snědou kůží v masce černého pantera.
V tu chvíli jsem se už otáčela na patě a vyrazila hledat svého tygra v naivní snaze se usmířit.

Jenomže, když jsem ho ani po půl hodině nenašla, vzdala jsem to.
Buď si najde on mě, nebo ať si škubne ploutví. Bez tak nikdy nevydržel být naštvaný dlouho a tohle navíc byla vážně prkotina.
Koupila jsem si víno a rozhlédla se po místnosti. Všichni pili, tancovali a bavili se. Jen já tam zase stála jako kůl v plotě. Navíc jsem měla takový nepříjemný pocit, jako když vás někdo sleduje. Ale ať jsem se otáčela, jak jsem chtěla, nikoho takového mé oči nenašly.
Tak jsem do sebe kopla celý obsah sklenky a chtěla si koupit druhou, když v tom se ozvaly fanfáry. To byl signál pro tanec, který se jmenoval Alone in fire. Jeho kouzlo spočívalo v tom, že jste na něj nemuseli mít tanečního partnera. Prostě se ženy i muži seřadili ve dvou řadách naproti sobě a partnera získali náhodného.
Tak, když už jsem tady, proč si nezatančit? Proběhlo mi hlavou.
Stoupla jsem si do řady. Naproti mě se objevil muž s maskou fénixe a usmál se. Draka opodál jsem si nevšimla, bůh ví proč. Kývla jsem fénixovi na pozdrav a pak začala hrát hudba.
Dva kroky k sobě, obejít se a otočka. Při obcházení promluvil.
"Zajímavý výběr masky." Poměrně příjemný mužský hlas. Nebylo na něm nic zvláštního, alespoň pro mě ne.
"Děkuju, fénix je taky super."
Otočíme se naproti sobě a zahákneme se do sebe lokty. Takové rámě, ale obráceně. Začalo další obcházení, tentokrát obličeji k sobě.
"Díky. Jsem Troy," usmál se.
"Kiara," oplatila jsem mu výraz, ale byl jsem zdvořilý. Nijak mě nezaujal, jen ta maska.
Pak začala fáze, kdy jsme se k sobě otočili zády a otočkou se měnili partneři, ke kterým partnerky stály zády.
V tu chvíli mě ovála ta samá vůně, co u vchodu a já strnula.
V pase mě chytily ty samé ruce, co před tím za ramena a společně jsme podnikali další taneční kroky. Opravdu hodně jsem se přemáhala, abych se neohlédla. Měla jsem takový divný pocit.
Naše těla byla při tanci jako jedno, ta vůně a hlas.
Tělo mi napětím skoro praskalo. Zvědavost ve mně bublala jako láva v sopce.
Periferně jsem zahlédla, že je ke mně mírně nakloněný, takže bylo jasné, že se mi dívá do tváře. Pootočila jsem hlavu, ale v tu chvíli se otočkou opět měnili taneční partneři a tak jsem zase stála tváří v tvář Troyovi.
"Tancuješ fakt dobře. Jsi odsud?" zeptal se, ale já měla co dělat, abych ho vůbec vnímala.
Rozhlížela jsem se jako divá, jako kdybych měla spatřit známou tvář.
"Díky, tobě to taky jde," odpověděla jsem po chvíli, když jsem hledání vzdala. "Narodila jsem se tady," dodala jsem a poté jsme se obešli.
"Já taky. A ty někoho hledáš?"
Nestačila jsem mu odpovědět, protože přišla opět otočka a já s napětím čekala.
Ta vůně a teplé ruce v mém pase.
Byl zpět.
Bezděky, skoro s úlevou jsem mu položila své dlaně na ty jeho a udělala jsem menší krok, aby se ke mě přitiskl. Netušila jsem proč.
V tu chvíli zaslechnu, jak se prudce nadechne. To nečekal.
"Známe se." To nebyla otázka, ale prosté konstatování z mojí strany. 
"Známe," odpověděl. Měl opravdu velmi příjemný hlas. 
"Odkud?" zeptala jsem se znovu, protože jsem prostě chtěla vědět, kdo to je, že v jeho blízkosti zažívám pocity, které mi nejsou blízké.
"Je to už mnoho let," řekl potichu a já se zuby nehty snažila ten hlas přiřadit ke tváři.
"Tak kdo jsi?" zašeptala jsem, protože se mi začínal zadrhávat dech.
Kdo je a co to se mnou dělá sakra?
"Zbabělec," pronesl a v tu chvíli přestala hrát hudba.
Jeho ruce ještě pár sekund zůstaly na mém pase, přestože už všichni tleskaly.
"Promiň, Kiaro," zašeptal a jeho ruce byly pryč.
Opravdu hodně prudce a trhaně jsem se nadechla, až mě zapálilo v krku. Chvíli jsem po dechu lapala a jakmile to šlo, otočila jsem se, ale nebyl tam.
On zná moje jméno, problesklo mi hlavou.
"Hledáš toho svýho draka?" ozval se vedle mě vesele Troy.
Nechápavě jsem se na něj podívala. "Cože?"
Jen ukázal rukou a když jsem se podívala tím směrem, doopravdy jsem spatřila draka.
Tedy muže, který měl masku draka, lépe řečeno.

Stál asi tři metry od nás.
Byl vysoký, opravdu hodně vysoký. Široká ramena, mohutná hruď a vypracované bicepsy, to vše se schovávalo pod jeho oblekem, který mu skvěle padnul.
Na půlce tváře měl masku. Obličej draka, od čela po spánek mu trčely špičaté rovné rohy různé velikosti. Po celé půlce obličeje a na krku měl černé šupiny. Vypadal jako ďábel.
Když jsem se ve svém zkoumání zaměřila na druhou, nezakrytou část obličeje, málem mě trefilo.
Blond vlasy střižené na krátko, modré oko, protože druhé, dračí bylo žluté. Ty rysy jeho tváře. Ty rty. Plné růžové rty, které jsem ochutnala a cítila na vlastní kůži.
To nemůže být pravda.
Díval se na mě a nejspíš čekal, až mi to dojde.
Jenže mně se zastavil tep.
Začali mě pálit oči.
Z úst mi uniklo to jediné jméno, které jsem roky nevyslovila nahlas. "Theodor." A stavidla se spustila.
V tu chvíli mi bylo jasné, že musím pryč. Tohle jsem nezvládala.
Díval se na mě, jakoby slyšel mé myšlenky a z jeho výrazu se dal vyčíst smutek.
Nevědomky jsem se chytla na srdce, které mě v tu chvíli strašně rozbolelo a pak už jsem na nic nečekala a vyběhla ven ze sálu. 

Bylo mi úplně jedno, jestli mě v tu chvíli uvidí Steve. Potřebovala jsem zmizet a zase se moci normálně nadechnout a racionálně přemýšlet. Běžela jsem, co mi nohy stačily a do pár lidí jsem dokonce strčila. Jejich nadávky jsem ovšem skoro nevnímala.
Chtěla jsem pryč.
Daleko, daleko od něj. Daleko od muže, který mi zlomil srdce. Doslova. Dlouho jsem ho dávala dohromady a nechci, aby se historie opakovala.
Podruhé se už zlomit nenechám.
Mé útroby naplnil strach.

U silnice jsem tak tak stopla taxi a odjela domů.
Neohlížela jsem se.
Nikdy není dobré, se ohlížet za minulostí.

Doma nikdo nebyl, Stacy asi zůstala u toho kluka, nebo byla ještě na plese.
Skopla jsem ze sebe střevíčky, vzala si z lednice víno a šla jsem do svého pokoje, kde jsem si "kydla" na postel.
Pořádně jsem si přihnula rovnou z lahve.
To nemůže být pravda.
Vrátil se.

Co na to zatím říkáte? 😁