Osudová přitažlivost

38. Propojení 🐉

Pomalu se otočím. Během té malé chvíle sbírám totiž odvahu. Ze všech sil potlačuju zalapání po dechu, ale v tu chvíli, jak se otočím se mi vážně začne hůře dýchat. "Vaše Veličenstvo," zakřením se s poklonou.
"Moc vtipný, Kio," řekne, ale cukají mu koutky.
To i mně. "Co posloucháš cizí rozhovory?" obořím se na něj na oko.
"Když se týkají mě, cizí nejsou," pronese a tím mě vážně usadí.
"Ha! Vidíš? Říkal jsem ti to," ozve se zamnou Cinam. "Je nesnesitelnej."
"Sklapni Ciname," protočí oči Theo.
"Taková bratrská láska se hned tak nevidí, co Kio?" ozve se princezna.
"Znám horší," uculím se.
Mám hroznou chuť se začít smát, ale i brečet najednou. Nejspíš na mě jde zase záchvat. A sakra jo, šel. To snad není pravda! "Omluvte mě prosím. Potřebuji na vzduch," vyhrknu a než stihne kdokoliv z nich něco říct, už zdrhám směrem ke dveřím, které jsou stále otevřené. Bylo mi to trapné, zrovna když přišel, ale já vážně musela pryč. Moc nových vjemů a navíc moje nervy za posledních pár měsíců vážně utrpěly.
Je tu menší chodníček než začínají schody. Kuřáci tu uspokojují své potřeby a já jdu opodál. Projdu kousek trávou a opřu se o strom. "Vzpamatuj se, Kiaro," syknu si sama pro sebe naštvaně  a zhluboka dýchám. Pomalu to zabírá.
Když se narovnám, zahlédnu o pár metrů dál mezi stromy jakousi sochu draka. Jdu pomalu blíž a vidím, že je to vlastně malá fontána a kolem ní je chodníček z kamenů, který lemuje pár laviček. Na jednu si pomalu sednu.
Jsem naštvaná sama na sebe. Myslela jsem, že jsem se těch záchvatů úzkosti už zbavila. Vždycky přijdou v tu nejhorší možnou chvíli. Do očí se mi svévolně nahrnou slzy. Absolutně nechápu, co to semnou je, ale nejspíš to zas tak bezdůvodný pláč není. Koneckonců, celý můj život jak jsem ho znala, se mi ve vteřině obrátil vzhůru nohama.
Víte, když žijete v jednadvacátém století, těžko uvěříte báchorkám a pověstem o čemkoliv, co pro vás nedává smysl. A mně existence draků nikdy smysl nedávala a vždy jsem se vysmívala těm, co věřili.
Jenomže...
Jediný muž, kterého jsem kdy ve svém životě milovala, je drak. Doopravdový drak. A aby toho nebylo málo, teď je jich kolem mě stovka, minimálně, a on je navíc jejich král. Je to šílený. Ani ne to, že je král, koneckonců i dneska máme krále a královny, sultány, císaře a tak dále, ale všechno jsou to lidi, možná. Mezitím, co můj milý člověk není. Ale tahle skutečnost mě už ani tolik neděsí, spíš mě jen překvapuje a udivuje. To, čeho se doopravdy bojím, je budoucnost. Jak to teď bude? Čím budu já? A co královna? Jak ta mě asi přijme?
Jí se bojím asi ze všeho nejvíc. Proč? Protože jsem obyčejný člověk. Takže, v hodně daleké budoucnosti by draci už neměli čistokrevné vládce a to si Marikis musí moc dobře uvědomovat.
Jak mě tahle společnost přijme? Já nikdy neměla problém zapadnout, jsem společenská, ukecaná a navíc barmanka. Teda tou jsem spíš byla. Ale moje povolání mi vždycky dost pomáhalo. Prostě jsem vždy vedla obyčejný, všední život a teď tu sedím v nádherných šatech s korunkou na hlavě a přemýšlím, jestli jsem vůbec udělala správně, když jsem sem jela. Neměla jsem spíš zůstat doma a na Thea s láskou vzpomínat. A zvládla bych to vůbec? Ale sakra! Jak zvládnu tohle?!
"Bože můj," vzlyknu a rozbrečím se ještě víc s obličejem v dlaních. Když se ohlédnu nad tím, co vše jsem prožila a prožívám, spíš se divím, že jsem ještě nedostala infarkt.

Najednou mi někdo položí dlaň na rameno. Dost se leknu. Když ale vzhlédnu, leknu se ještě víc.
Vystřelím na nohy. "Vaše Veličenstvo," pokloním se. Ani nevím, jestli to říkám správně.
"Přestaň se mi klanět, Kiaro. Ty nemusíš," řekne mírně. Ruce má sepnuté pod hrudí. Taková majestátnost a hrdost z ní sálá. V životě jsem takovou ženu nepoznala. Přijdu si před ní jako mravenec. "Jsi v pořádku?" Mírně se zamračí.
Sakra, moje řasenka musí být po celém mém obličeji. "Ehm. To nic. Já jsem jenom... potřebovala být chvilku sama," vykoktám.
"Takový pocit moc dobře znám. Mimochodem - moc ráda konečně poznávám ženu, která dokázala uhnat mého nejpaličatějšího syna," řekne s jasnou dávkou pobavení v hlase.
Zacukají mi koutky. "A já ráda poznávám ženu, která porodila muže, kterého miluju víc než sama sebe." Sakra, draka přece! A to co jsem řekla, jsem myslela smrtelně vážně a jo, taky jsem chtěla samozřejmě udělat dojem. Akorát doufám, že ho porodila a že se dračí děti nerodí... jinak.
Přísahala bych, že se jí zaleskly oči. "Posadíme se?"
"Jistě, prosím," pokynula jsem na lavičku a nechala ji si sednout jako první. Pak mezitím, co jsem si sedala já, jsem si snažila všemožně otřít obličej a doufala, že používám kvalitní značku kosmetiky.
"Ovšem to, že jsi tady je překvapení. Tedy milé překvapení samozřejmě. Akorát mě zajímá, co tě přimělo změnit názor." Theo je velká tlučhuba.
"Když jsme se po letech opět shledali, nechtěla jsem o něj zase přijít."
"To je hezké. Jsem ráda, že někoho takového má," usmála se. Tolik k mým starostem, jestli mě přijme.
"Moc mě těší, že vám nevadím," špitnu.
"Proč bys měla?" Nechápavě se na mě podívá. To její dračí oko bylo neskutečné.
V tu chvíli tak trochu nevím, jak zformulovat větu. "Ehm. No. Protože, jsem..."
"Člověk?" dokončí za mě a já stydlivě přikývnu. "Prosím tě. Co pak jsme ve středověku? Mě zajímá hlavně to, aby měli moje děti někoho, kdo je má rád pro to jací jsou a ne pro to, kdo jsou. Teď myslím postavení. Každý by chtěl uhnat šlechtice, má milá. Ale u tebe mám, díky Abchaliónovi, jistotu, že Aramora upřímně miluješ, protože on mi vyprávěl celý váš příběh. Mezi lidmi jsou takoví, jako ty, veliká vzácnost, Kiaro."
Musela jsem jí dát za pravdu. Ve všem. "Theo je všechno co mám, Výsosti."
"Říkej mi Marike," usměje se.
"Děkuji. Marike." Upřímný úsměv jí vrátím a v tu chvíli ze mě veškerá nervozita spadne.
"Tak, já už půjdu. Máme hosty. Až ti bude lépe, vrať se mezi nás. Aramor tě už jistě hledá," řekne a když se zvedne, vstanu s ní.
"Jistě. Ještě se trochu nadýchám čerstvého vzduchu a přijdu."
"Dobře."

Když odejde, znovu si, doslova, kydnu na zadek, protože její slova mě dokonale odzbrojila.
Tak ona je ráda, že tu jsem. Nevěřícně zírám na sochu draka na kašně.
Po chvíli se zvednu a jak se otočím, zaseknu se, protože zjistím, že tu nejsem sama. "Záchvat?" zeptá se prostě. Potěší mě, jak to poznal. Vážně mě už zná.
"Skoro, ale díky Marike mi je mnohem líp," uculím se a on mě obdaří tím nejkrásnějším úsměvem pod sluncem.
"Potkal jsem jí. Taky se usmívala."
Pomalým krokem se vydám k němu. "Stýskalo se mi. Nemohla jsem tě nechat odejít."
V tu chvíli mě stáhne do náruče a díky tomu můžu slyšet, jak si hlasitě oddechne. "Kiaro." Zní to skoro jako modlitba.
"Aramore," řeknu to úplně stejným tónem.
"Jsem tak rád, že jsi tady. Když jsem tě najednou viděl v tom davu, málem se mi zastavilo srdce," pronese potichu, když se odtáhne.
Natáhnu se k němu abych ho mohla konečně políbit. Dlouze a sladce. "Tohle jsem chtěla udělat už ve chvíli, kdy jsi přišel na pódium," usměju se.
"Co tě vůbec přimělo změnit názor?" zeptá se.
"Víš, když jsem zpětně přemýšlela nad tím vším, co jsme prožili, něco mi došlo." Pohladím ho po tváři.
"A co pak?"
"Že jsi mým osudem, draku Aramore." A v tu chvíli mnou projela taková vlna horka, až jsem zalapala po dechu. Bodlo mě na srdci, hodně silně a zatočila se mi hlava, kterou jsem měla v tu chvíli jako střep. Podlomila se mi kolena, ale Theo mě zachytil. Když jsem vzhlédla, obě oči mu oranžově žhnuly.
"Co se to..." vydechnu.
"Propojení Kiaro," řekne potichu. Měl takový výraz, jakoby tomu nevěřil ani on sám. "Od teď se mě nezbavíš, ani kdybys sebevíc chtěla."
Ten pocit štěstí, který mnou v tu chvíli putoval se ani nedá popsat. Konečně jsem draka přesvědčila. "To chtít nikdy nebudu," řeknu a on spojí naše ústa v dalším polibku.
"Konečně," oddychne si. Nemůžu jinak, než souhlasit. Konečně se jeho dračí duše propojila s tou mojí. "Jsi hodna, Kiaro," usměje se.
Měl pravdu.
Člověk by nikdy neměl věřit svým špatným snům, protože třeba ten můj se mýlil.
Já jsem hodna.