Osudová přitažlivost

34. Musím letět 🐉

Uběhlo půl roku. Já spolu s Theem, bok po boku, jako dva zamilovaní blbečci. Je to měsíc, co jsem dala Gregorovi výpověď v baru. Vlastně jsem ani nemusela, ale já chtěla prostě vše udělat tak, jak se má. Theo nad tím jen protáčel oči, načež jsem ho poslala do háje se slovy, ať mi laskavě nekecá do práce. Gregor to pochopil, žádný problém. Tak jsem si konečně splnila své malé osobní přání a živím se jen jako švadlenka. Město je velké, tudíž zakázek dost.

Je léto a já zrovna při šití vzpomínám na to, jak jsme se byli z Theem včera poprvé proletět. Na draka jsem si už zvykla, ale let, to pro mě bylo něco zcela nového. Nejdřív jsem se strašně bála. Jednak, že nás někdo uvidí a druhak, že sletím dolů jako přezrálá šiška. Ale Theo mě uklidnil, že v jednu ráno doopravdy nikdo nechodí ke skalám.

No, měl pravdu.

Po tom mi přesně popsal, kam si mám sednout a že se mám chytnout za rohy. Cože? Nebude ho to třeba tahat nebo tak něco? Totálně podělaná jsem udělala přesně to, co mi řekl a světe div se... Byla jsem krásně zaklíněná mezi křídly, takže nehrozilo, že bych spadla. Stále mi to přišlo skoro jako sen. Můj drahý je drak a já na něm létám jak v Eragonovi. Musela jsem se uchechtnout, bylo to šílené. Pár krát jsme se vznesli, obkroužili kolem skal a pak dlouhé hodiny vysedávali na vrcholcích a užívali si ten výhled, dokud se mi nezačala klížit očka. Pak jsem se, ani nevím jak, ocitla doma v posteli. Vlastně u Thea. Jsem tu mnohem častěji, než u sebe v bytě, tak se mi to sem tam motá.

I když se zdálo být všechno v pořádku, neustále mě znervózňoval jeden fakt. Doteď jsme nemluvili o tom, jak to bude, až dračí král zaklepe bačkorama. Theo se tomu tématu, bůhví proč, vyhýbal jako čert kříži, ale zařekla jsem se, že dneska se už nenechám odbít ani sexem, který na mě ovšem zabíral spolehlivě. Proto, když jsem k němu večer šla pěšky (konečně jsem si vydupala, že dorazím taky jednou sama), což jsem dělala naprosto záměrně a nejela taxíkem, tak jsem se v duchu obrňovala proti té jeho nadpozemské kráse a přitažlivosti a plánovala si, co mu řeknu.

Jak mi otevřel dveře, už jsem chtěla zpustit, ale on chudák vypadal, jako kdyby mu uletěly včely. "Lásko? Co se děje?" vyhrknu nervózně, když vidím jeho utrápený výraz.

"Kio, sedni si do obýváku, musíme si promluvit," řekne naprosto zničeným hlasem.

Co se kruci děje?! "Vyklop to co nejrychleji. Tvůj stav mi nahání strach," řeknu, když si sedám do křesla. Přede mnou je už připravené víno a naproti celá flaška whiskey. Tohle se mi ani trochu nelíbí. Theo se zničeně posadí naproti mně a ty jeho dva diamanty mě upřeně pozorují. "Theo?"

"Otec zemřel."

Do prdele. To je to první, co mě napadne. Jako druhé... "To mě moc mrzí, zlato. Ale vždyť už byl dlouho nemocný. Alespoň se už má dobře, ne?"

"Jo, to jo. Mě trápí něco jiného," mluví potichu a smutně.

A je to tady. Bude muset do Rumunska, to je mi nad slunce jasné. Bezděky se začnu klepat. "Ano, já chápu. Stejně jsem se o tom s tebou chtěla dneska pobavit." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Promnu si kořen nosu a pokračuji v monologu. "Celé měsíce mě zajímá, jak to bude mezi námi, až budeš muset přebrat vládu po otci, protože je nad slunce jasné, že tady zůstat nemůžeš."

"Nemůžu. Musím ještě dnes do Rumunska, zítra je korunovace. A tak nějak jsem doufal, že moje královna pojede se mnou...," šeptne s mírným úsměvem.

Okamžitě exnu víno. "Cože?" vyvalím na něj poté nevěřícně oči. Ví vůbec, co po mně žádá? Abych odjela od svých přátel, rodiny, někam, kde to vůbec neznám, mezi cizí... Draky.

"Jsi moje vyvolená, Kio. Měla by jsi jet se mnou, nebo alespoň si to přeju, abys šla se mnou a-"

"A vládla po tvém boku jako dračí královna? Aramore, přeskočilo ti?" vyjedu na něj.

"Přesně tak a ne, myslím, že mi nepřeskočilo. Co se ti na tom nelíbí?" Mírně se zamračí.

Musím protočit oči. "Třeba to, že jsem člověk? Jak by mohl člověk vládnout drakům, kriste pane na nebesích?! Nikdy mě nepřijmou. Draci by si přece nenechali vládnout člověka. To nedává smysl," objasním mu své myšlenkové pochody a záhy je vidět, jak ztuhne. To ho určitě nenapadlo.

"To mě nenapadlo," zahuhlá. Jako, kdybych to neříkala, že jo.

"Mně to bylo ihned jasné, Theo. Nemůžu jet s tebou. To snad chápeš. Neopustím svojí rodinu, tohle po mně nechtěj," řeknu s velikým sebezapřením. Dávám mu tímto vlastně sbohem.

"Nemusíš se stát královnou. Myslím, že by šlo, aby-"

"Theo. Já nikam nejedu. Zůstávám tady."

Nevěřícně na mě kouká. "Opouštíš mě?" hlesne.

"To nikdy, Já ti jen ustupuji, králi." I když si tím úplně jistá nejsem. A s těmi slovy se zvednu a jdu ke dveřím.

"Vždyť ty mě opouštíš, Kiaro!" houkne za mnou zoufale. Poté mě chytí za loket a otočí si mě k sobě. "To nemůžeš," vydechne.

Se slzami v očích chytnu jeho obličej do dlaní dlouze ho políbím. "Ne lásko. Nevidíme se naposledy," pronesu ta sladká slova dávající mu falešnou naději.

"Přísahej".

"Přísahám." Naposledy ho políbím a odejdu domů. On stejně musí ihned letět.

Ale domů jsem nakonec nezamířila. Šla jsem do lesa. Ano, do lesa. Úplně sama. Mířila jsem na místo, kde se přede mnou poprvé proměnil v toho krásného černého draka. Ano, je krásný i jako drak. Je tak nádherný, že mě to teď doopravdy bolí a to tak, že se při pláči musím v jednu chvíli zastavit a opřít se o strom, po kterém se nakonec svezu dolů. Zoufalé vzlyky mnou cloumají a stahují mé tělo do bolestivé křeče. Je to těžší, než jsem si myslela.

Po nějaké době nedaleko ode mně zaregistruji pohyb. Srdce mi nejdřív poskočí, když uvidím černého draka, ale téměř ihned poznám, že to není Aramor, nýbrž jeho bratr, se kterým mě za ten půl rok stihnul seznámit. "Rhaegale!" křiknu, ale mám nakřáplý hlas a tak si musím odkašlat. Drak na mě upře svá modrá - ano, Rhaegal má modré oči - a udělá dračí nevěřícnou grimasu. Trochu komické, ale v té chvíli mi do smíchu nebylo. Z posledních sil se zvednu a jdu k němu. "Také už odlétáš?" zeptám se a drak se v tu chvíli promění v člověka. Rhaegal je Theovi dost podobný, ale je o dva roky mladší a má tmavší vlasy. A tu nahotu přehlížím.

"Ahoj Kio. Jo, Aram tu každou chvíli proletí, měl jsem se k němu připojit. Jsi v pořádku? Proč nejsi s ním?" zeptá se, když si všimne mých opuchlých očí.

"Co myslíš."

"Můžeš letět s námi, Kio. Nemusíte se vůbec loučit."

Otočím oči v sloup. Vážně to jsou bratři. "Řekla jsem to i tvému bratrovi, já přece nemůžu vládnout drakům, když jsem člověk. To nedává žádnou logiku a pochybuju, že by to vůbec šlo."

"Ne, to vážně nejde, ale jelikož jsi jeho Vyvolená, můžeš mu prostě jen stanout po boku, jako jeho manželka. Královna být nemusí, navíc je tu ještě matka" vysvětlí mi a já strnu.

"To mi Theo neřekl," vydechnu. "Ale zase, jak mám opustit rodinu, Rhae? Mám tu všechny. To přece nemůžu."

"A kdo říkal, u všech draků, že bys sem nemohla jezdit? Sakra Kio, použij mozek," zavrčí a najednou se zvedne vítr. "Bratr letí, musím jít," řekne a už se chce proměnit.

"Počkej Rhae! V kolik je korunovace?" Rychle se zeptám a je mu se zablýskne v očích. Tentokrát s tím jeho počínající proměna ale nemá co dělat. Je jen nadšený, že se ptám.

"V osm hodin večer. Neopozdi se," mrkne na mě a pak už přede mnou vzlétá velký černý drak, který se vysoko na obloze připojuje k ještě většímu.

Pozoruji ta obrovská stvoření a stíny, co vrhají. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem večer před Silvestrem měla pocit, že se mi za oknem mihnul velký stín. Bezděky se usměju. Měla jsem to přece celou dobu před očima. "Děkuju, Rhaegale," zašeptám směrem k již prázdným nebesům a s jasným odcházím domů.

Blížíme se ke konci příběhu. :)