Osudová přitažlivost

26. Drak Aramor 🐉

Jeli jsme už celkem dlouho lesem, až do jeho středu. Poté jsme vystoupili a šli ještě notnou dávku chvíle pěšky. Byla mi zima. Byly asi dvě hodiny ráno a sníh přimrzal k zemi. Ale adrenalin, který mi proudil krví, byl silnější než ten venkovní mráz. Šli jsme v naprostém tichu, každý se svými myšlenkami. Jediné, co byste v tu chvíli mohli zaslechnout bylo křupání sněhu pod našima nohama.
Byla černočerná tma. Hvězdy a měsíc nám trochu svítili na cestu, ale já i přesto skoro neviděla. Za to Theo šel až moc jistě, proto jsem se držela v těsném závěsu za ním. Nerada bych zrovna teď absolvovala srážku se stromem. Vlastně bych to nechtěla ani kdykoliv jindy.
Před námi se objevila mýtina. Jak o ní věděl? Chodil sem snad častěji? Nejspíš ano, protože šel vážně jistým krokem. Když jsme tam dorazili, popošli jsme asi dva metry a on se pak zastavil. Rozhlédl se, jakoby větřil a pak se podíval na mě. "Kio, jsi si jistá tím, co chceš právě vidět? Podle mě je to ještě moc brzy..." Hlas se mu mírně klepal.
Vážně si myslel, že bych zdrhla z prostředka lesa? Jsem blázen? Navíc jsem nechtěla, aby umřel, ne, to určitě ne. Chtěla jsem se s tím nějak vyrovnat, věřit a přijmout to. "Theo, nebudu si tím právě nikdy jistá, dokud to doopravdy neuvidím. Já... já to potřebuju. Potřebuju vidět draka. Tebe. Musím uvěřit, co pak to vážně nechápeš? Jinak si budu celou dobu myslet, že jsme se jen všichni zbláznili," řekla jsem naléhavě.
"Ale... první pohled může být... no, děsivý. Viděl jsem to už několikrát a-"
"Theo!" houkla jsem. On se snad vážně bojí víc než já. "Chci tě vidět v dračí podobě. A přísahám ti na vše, co je mi drahé, že neuteču." Měla jsem při tom nevědomky zkřížené nohy... Asi mi byla zima. I přesto, že jsem ta slova řekla já, mi to dodalo odvahu. Ani nevím proč. Možná proto, že ho miluju. I kdyby se měnil v obřího pavouka.
No jo, pavouci! Fuj.
"Theo," oslovila jsem ho, když stále nečinně stál a zíral do země. Po mém oslovení se podíval na mě. "Pamatuješ si, co mě na světě děsí nejvíc? Z čeho mám ukrutnou husí kůži a hnusící pocit, nahánějící fobii?"
"Z pavouků."
"Správně. A víš, jak se s jejich blízkostí vyrovnávám?"
"To vážně netuším. Jak to s tím souvisí?" podivil se.
"Jdu blíže k nim a prohlížím si je. Neutíkám a nekřičím. Zkoumám jejich pohyby a to, jak vypadají. Chápeš? Vyrovnávám se s jejich blízkostí. Vyrovnávám se s tím, že tu jsou, existují a už nikdy nezmizí. I když se jich bojím, snažím si na ně zvyknout. Opatrně. Postupně," řekla jsem pomalu a kladla jsem důraz na každé slovo, aby mu to konečně došlo.
Pousmál se. No hurá!
"Pak na to teda půjdeme opatrně a postupně, jako u pavouků." Vůbec jsem nechápala, jak to myslí. Promění si snad každou končetinu postupně, nebo co? Kurva, to by bylo snad mnohem horší.
Ale jakmile se mu změnily oči, přestala jsem myslet. Díval se na mě žlutýma očima. Černé panenky byly protáhlé jako u koček. Zalapala jsem po dechu. To byly ty oči, které jsem už jednou viděla, ale on to zakecal. Přísahala bych, že v nich i plál oheň. Tohle bylo neskutečně nádherné.
Vážně. "Pokračuj," vydechla jsem. Pomalu si sundal bundu, poté tričko a nakonec i kalhoty a boty. To jsem moc nechápala, ale když popošel ještě dál a otočil se na mě, došlo mi to. Zprostřed hrudě mu prosvítalo oranžové světlo, které se postupně linulo žíly na krku a v rukou.
"Chci, abys věděla, Kio, že tě miluju a že ti nikdy neublížím. Jsi celý můj svět a nemáš žádný důvod se mě bát." Po těchto slovech mu oči zcela zoranžověly. Jako dva žhavé uhlíky v krbu.
Oranžové světlo mu začalo prosvítat i obličejem. Jeho vnitřní oheň. Myslím, že jsem v tu chvíli pochopila to zvláštní teplo, co z něj vždy sálalo. Bylo to strašidelné, ale zároveň, to bylo naprosto úchvatné. Byla jsem jako omámená.
"Jsi připravená?" zeptal se opatrně. Bylo vidět, že má svého draka zcela pod kontrolou.
"Ano," vydechla jsem. Ta jeho sebekontrola mi v tu chvíli hodně pomohla. Jakmile jsem to řekla, zaklonil hlavu a z jeho těla vystřelily milióny jiskřiček. Pomalu se přede mnou formovaly do obrysu něčeho neuvěřitelně obrovského a za malý moment se Theo rozplynul a místo něj přímo naproti mě stál... veliký černý drak se zlatýma očima. Hlavu měl tak třikrát větší než mám já. Doopravdy z jeho čela rostly dva obrovské našedlé rohy a na každé straně obličeje tři ostny, takové obrovské ostré trny. Na první pohled byly ostré jako břitva. Měl asi přes metr dlouhý krk a za ním robustní černé tělo pokryté šupinami. Ale rozhodně nebyly tak měkké, jako rybí. Čtyři svalnaté nohy, kolem kterých roztával sníh a celému tomu zjevu vévodil pár dlouhých blanitých křídel. Jak se proměnil, byla roztažená, takže měl na šířku dobré čtyři možná pět metrů. Ale ihned je složil skoro až poslušně k tělu a hlavu sklonil pár centimetrů nad zem. Dlouhý silný šupinatý ocas omotal kolem sebe. Upřeně mě těma svýma ohnivýma očima pozoroval. Čekal na mou reakci.
Já ale zalapala po dechu a do očí se mi nahrnuly slzy, které se mi vteřinu na to začaly koulet po tvářích. Opřela jsem se o strom za sebou a pomalu se svezla na zem. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Můj Theodor, byl doopravdy drakem. A jakým drakem! Obrovským, strašidelným, majestátním ale především nádherným.
Bylo to přesně to stvoření, které znám ze všech těch filmů a pohádek. S tím rozdílem, že tohle nebylo v televizi. Byla to jasná skutečnost, realita. I na ty tři metry, co ode mě stál, z něj sálalo neuvěřitelné teplo a tál i sníh až kolem mě. Dívala jsem se na něj jako na boží zjevení. Jako na přízrak. Pocit strachu zanedlouho přebil úžas.
A navíc - jsem uvěřila.
Draci, ta bájná stvoření z legend, doopravdy existují a to už nikdy nikdo nezmění. "Já věřím," hlesla jsem a začala nekontrolovaně brečet s rukou přes pusu, stále zírajíc na to monumentální stvoření přede mnou, které se ani nehnulo.
Ale to bylo zbytečné. Nebyl, kdo by mě tu slyšel a pokud v blízkosti přeci jenom byla nějaká zvířata, utekla. Ucítila totiž tvora, který jim je vysoko nadřazený. Kde pak lev, to drak je králem všech zvířat.
Králem všeho tvorstva. Mým králem.

Doopravdy netuším, jak dlouho jsem tam seděla a přesvědčovala se o nově nabyté skutečnosti, ale po nějaké době se drak pohnul směrem k sobě.
Cukla jsem. On v tu chvíli taky a rychle zacouval pár metrů dozadu. V tu chvíli mi došlo, že to obrovské strašidelné zvíře naproti mně, se bojí mnohem víc než já. Bojí se, že uteču. Že se ho budu bát. No netvrdím, že jsem byla úplně v klidu, ale musely se prolomit ledy. Prostě musely.
Musela jsem si na něj sáhnout.
Posbírala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v tu chvíli našla a pomalu natáhla ruku. Vždyť je to Theo, můj Theo. "Pojď sem," šeptla jsem.
Opatrně se začal přibližovat. Poposunula jsem se na kolenou blíž k němu, aby věděl, že to myslím vážně. Poté se jeho dlouhý čumák dotknul mé ruky. Neskutečně hřál. A byl překvapivě hladký. "Jsi nádherný," pronesla jsem a on se v tu chvíli přivinul víc. Vyšlo z něj něco jako spokojené zavrčení. "Princi Aramore Nicusore Theodore Scaly - Temnete," řekla jsem a on se na mě podíval. Kouzelné oči, vážně. Měl takový moudrý a vševidoucí pohled. "Myslím, že to bude v pořádku," usmála jsem se a on mi opatrně položil hlavu do klína. Zalil mě překvapivý pocit štěstí.
Miluji draka.