Osudová přitažlivost

30. Usmíření 🐉

Extra vášnivý a výbušný sex. Tak by se dalo popsat to, co se mezi mnou a Theem odehrálo po tom, co jsem zabouchla dveře od hotelového pokoje v Hong Kongu. Oblečení létalo vzduchem na všechny možné světové strany, nahoru i dolů. Svlékli jsme se tak rychle, že by to snad nepostřehlo ani podělané dračí oko. Při tom jsme se vášnivě líbali, u čehož Theo nadrženě a hlavně nelidsky vrčel a já hlasitě vzdychala. Vůbec mi to nevadilo. Byla v tom jasná frustrace z posledních dnů. Na obou stranách.
S předehrou jsme se vůbec neobtěžovali a potom, co mě Theo popadl za stehna a hodil do postele, na mě skoro skočil a pronikl do mě opravdu nevybíravým způsobem. Zabolelo to. Ale bolest téměř okamžitě přehlušil pocit neuvěřitelné slasti. Divoce přirážel, až jsem čekala, že se postel pod námi rozpadne. Ještě, že byla přikotvená k zemi, protože by nejspíš prorazila zeď.
Po tom, co jsem opravdu velice hlasitě vyvrcholila, mě následoval svým mohutným orgasmem, ale místo toho, aby se na mě vyčerpaně složil tak, jako pokaždé, mě popadl a otočil na břicho.
"Co to-" nestihla jsem ani doříct svou otázku a už ve mě byl zase. Instinktivně jsem se prohnula v zádech tak, že se má prsa dotýkala přikrývky.
"No do hajzlu," ozvalo se za mnou po tom, co se díky mé zákeřné poloze prohloubil průnik. Jeden by řekl, že si u toho zlomím páteř, ale ta moje byla díky hodinám baletu v dětství až moc vytrénovaná. "Jsi skvělá," vydechl a začal opět zběsile přirážet.
Řvala jsem jako na lesy, vážně, v téhle poloze to bylo opravdu velice intenzivní. Hlavně mi hlavou běhala jedna myšlenka, za kterou by mě asi umlátil křídlem, ale já si nemohla pomoci. Miluju se drakem, sakra!  Bylo podivně vzrušující.
Najednou mě popadl za vlasy tak silně, až jsem musela zaklonit hlavu, aby mi jich pár nevyškubnul. Po dalších několika přeúžasných minutách plných slasti a trochu i bolesti, se opět udělal a pak už jsme si skutečně znaveně lehli. V tu chvíli mi hlavou běhala zase jiná věta. Je to zkurvený nadgalaktický samec a já jsem moc lakomá na to, abych tohle nechala někdy odejít. I když je to drak, ale sakra, právě nejspíš proto.

Za tu dobu, co jsem byla v Hong Kongu, jsem mluvila s několika zdejšími. Vyptávala jsem na kulturu a zvyky a naprosto nenápadně převedla řeč na draky. Každý tu o nich básnil, byli to jejich bohové, vlastně doslova. Drak je pro některé věřící zde ztělesnění boha na zemi.
Wtf? No i když...
Díky tomu jsem si tu za měsíc dokázala odbourat ten nicotný strach a vystřídal ho pocit úžasu. Nejdřív, teď to spíš beru tak, jakože draci existují, stejně tak, jako lidé a k žití potřebují kyslík, stejně tak, jako lidé. Zdejší věřili, že draci existují. No, to já taky.

"Už nikdy ode mě neutíkej," ozve se vedle mě, když se nám zklidní tepová frekvence.
"Už nikdy na mě nekřič a nesleduj mě jako nějaký dračí detektiv. Jasný?" řeknu výhružně. S tím sledováním to fakt přehnal. To mi bude v žaludku ležet dlouho.
Od srdce se zasmál. "Jasný. Ale já to vážně neberu, jako že jsem tě sledoval," přetočí se na bok čelem ke mně. Bože, ty jeho nádherné modré oči. Vážně, větší krásu jsem v životě neviděla. A díky jeho dračí krvi ve tmě lehce světélkují. Asi aby lépe viděl. Vážně zvláštní, že jsem tomu dřív nepřidávala žádnou váhu, nebo se nezeptala. Mohla bych na něj koukat pořád.
"Prostě jsem tě hledal. A hlídal. Kio, tady je mnohem víc draků, než u vás." Jo toho jsem si všimla. Díky Theovi a Fathirovi vážně už tak nějak dokážu poznat draka. Když to totiž víte, že tu jsou, tak výrazné oči nebo krásu bijící do oka doopravdy nepřikládáte dobré genetice. Ale vždyť přece nemám důvod se bát, ne? Tak proč mě hlídal? "A k tomu navíc ten úchyl ze skupiny dneska... měl jsem co dělat, abych ho na místě neroztrhal. Jenom by se tě dotknul a-"
"Ššš, Theo," pohladím ho po tváři, když se mu oči změní na ty žluté s protáhlými zornicemi. Alespoň už vím, jak poznám, když je vážně naštvaný. "Toho blbečka vůbec neřeš. Kdyby jsi sáhnul do kapsy od kabátu, nahmatal bys paralyzér," usmála jsem se. Nosím ho sebou všude od toho napadení v doupěti. Cítím se pak mnohem jistější.
"Jenže on byl drak, Kio." Tak teď mi vyrazil dech. Na toho by asi paralizér sotva platil. "Na draky tyhle lidské výmysly vůbec neplatí. Bylo by ti to k ničemu." Na sucho polknu.
"Theo, dýchej. Za prvé, ať tu nezapálíš postel a za druhé - nic se přece nestalo. Jeho kámoš ho přece odlákal."
"Jo, protože si všimnul mě," zavrčel a přetočil se zpět na záda.
"Přestaň nad tím už přemýšlet. Zbytečně si ubližuješ. Žárlivost dokáže silně pomátnout smysly," řekla jsme potichu a přitulila se k němu.
Spokojeně mě objal. "Já nechci být stíhačka. Vážně ne," řekl po chvíli skoro zoufale.
"To je dobře, protože bohatě stačí, že se umíš proměnit v něco, co je snad ještě rychlejší, než stíhačka."
Pobaveně se zasmál. "Jo a jsem vážně šťastný, že to má láska zkousla."
Vzepřela jsem se na lokti a upřeně se na něj podívala. "Jsem tvá láska?"
"Jsi má láska, samozřejmě že jsi, Foxie." Sladce mě políbil. Srdce mi poskočilo. "A já tvá?" zeptal se, ale opatrně.
"Má první, Theo. První a poslední. Největší," zapředla jsem a v jeho obličeji jsem díky letmému svitu měsíce mohla rozpoznat něco, jako šťastný úsměv. Hodně šťastný úsměv.
"Ty má taky. První a jediná." To mi zaskočila slina. Kvapem jsem se posadila, až mi z prsou sjela deka, na kterých se Theo trochu zaseknul. "Já jsem byla tvá první? Cože?" Nevěřila jsem tomu, co slyším.
Taky se posadil a já naopak hypnotizovala jeho dokonalé vypracované tělo. No, každý máme prostě něco, co nás na tom druhém nikdy nepřestane uchvacovat. "Jo byla. Tu noc... jsi nebyla jediná, kdo zažil své poprvé," řekl potichu.
"Ale, já to nechápu. Vždyť... žiješ tolik let." Né, vážně. To si za celých sto let nezašukal? Bych nevydržela. Rozhodně ne po tom, co jsem díky němu poznala orgasmus.
"Nikoho jsem prostě nechtěl. Draci to díky své dlouhověkosti berou úplně jinak. Co na tom nechápeš?" pousmál se.
"Nechápu to, že nikdo nechtěl kluka, co vypadá jako ztělesnění antického boha." Už tehdy byl moc pěkný. Ty jeho oči byly takhle modré už tenkrát. Jako letní nebe. Jako moře v mělčinách. Průzračně modré, ve kterých jsem se už dávno utopila a naprosto mu propadla. I kdyby mě sebevíc naštval, vždy bych se za ním vrátila. Vždycky.
"Ale já přece neříkám, že mě nikdo nechtěl. To já byl ten, co odmítal." Šibalsky na mě mrknul.
"To sis mohl odpustit." Založím ruce křížem. Ale dobře mi tak.
"Než jsi přišla ty." Přitáhl si mě k sobě blíž a já povolila. Tak krásně hřál.
"Tobě jsem propadl," zašeptal a při tom se mi díval do očí, "tvým ohnivým vlasům, tvým smaragdovým očím, tvému kouzelnému úsměvu, tvému nádhernému tělu," zalapala jsem po dechu, "ty jsi byla jediná, která dokázala naprosto omámit nejen mě, ale i toho draka, co ve mně dřímá. Naprosto jsme ti oba propadli už před deseti lety." Pálily mě oči, jak se do nich začaly vhánět slzy. "Miluji tě, Kiaro. Víc než cokoliv na tomhle světě."
Pár sekund jsem na něj jen oblbnutě zírala. Nevím, jestli to bylo kouzlem té chvíle, nebo opojením ze sexu, ale... "Miluju tě, Aramore." A zcela záměrně jsem ho oslovila jeho hlavním jménem. Dračím jménem. Protože, já přijala to stvoření v něm a miluji ho víc, než svůj vlastní život.
Mého krásného draka.