Osudová přitažlivost

35. Přípravy a Genesis 🐉

Dva rychlé telefonáty a na druhý den ráno jsem už seděla v letadle. Jeden telefonát byl mým rodičům, kterým jsem ve zkratce sdělila, kam jedu a proč. Samozřejmě o dracích a královi nepadlo ani slovo. Jelikož se s rodiči vídám spíš jen o svátky, nijak neprotestovali. Spíš mi kladli na srdce, ať jsem opatrná. Jasný, jasný. Mami, tati, co pak je mi deset? Druhý telefonát byla hlasová zpráva, kterou jsem nahrála svým klientkám. Stěhuju se a ukončuji svou činnost. V tu chvíli mi to překvapivě ani nevadilo.

Stacy mě skoro sežrala a nechtěla mě pustit. Že prý mi nic do jeho potrhlé rodiny není. Já jí totiž nekecala, že Theo musí do Rumunska, aby se staral o firmu po otci. A pak pravdu o tom, že jsem nejdřív jet nechtěla, ale nakonec mě to za ním stejně táhne. Což lež vlastně ani není. Chci za ním. Občas do Firestonu přijedu, když se mi zasteskne, ale jinak mi mělo být už dříve jasné, že ho nebudu schopná opustit. Pokud jde, aby nebyla královna, nevidím problém v tom, proč s ním prostě jen nežít, jako jeho Vyvolená.
O dvě hodiny a flašku vína později to Stacy konečně pochopila. Pochopila, že ho miluju. I když bylo vidět, jak se bojí, ale taky nechce zůstat sama. Ovšem, já vím, co ona neví a to je, že ji má Troy rád, takže si jsem jistá, že sama nebude. Ovšem je mi ho chudáka celkem líto, bude to s ní mít celkem těžký.

Po přistání na rumunském národním letišti si jdu pro kufry a mířím ven. Když se po ulici rozhlédnu, děkuju všem bohům, že jsme spolu s Theem občas mluvili rumunsky, jinak bych byla pěkně v prdeli. Kolemjdoucích se vyptám na cestu do hotelu, kde jsem si udělala rezervaci a tam se posléze ubytuju. No co, přece jsem si nemohla nakráčet do jejich... sídla stylem "no tak mě tady máte dráčci". To asi ne, že jo. Navíc jsem si potřebovala obstarat róbu na večer a chtěla jsem se nechat nějak hezky učesat.
Tajně jsem se přes telefon spojila s Rhaegalem, který mi poradil kam přibližně jít a taky mi prozradil, že Theo nespal a skoro nemluví. Už jsem se nemohla dočkat, až ho obejmu a uklidním. Aramor trpěl, kvůli mně. Zase...

Když jsem přišla do salónu s plesovými šaty, už podle očí první paní, co jsem potkala u dveří, jak aranžuje nějaké šaty do výlohy, jsem poznala, že obsluha není lidská. "Dobrý den," zašvitořím a slečna za pultem zvedne hlavu. Kriste! Tak téhle drak vyloženě kouká z těch žlutých očí, ani to neskrývá.
"Dobrý den," usměje se na mě. "Co pro vás mohu udělat?"
"Totiž, ráda bych dnes šla na korunovaci, ale nemám co na sebe."
Zornice se jí rozšíří zvědavostí. "Ach tak. Jste něčí Vyvolená." To bylo spíše konstatování.
"Ano. Jmenuje se Aramor," řeknu prostě a sleduju jak jí z tváře mizí barva.
"Och. Aha. Takže. V-vy budete slečna Foxová," dostane ze sebe v naprostém šoku.
Fathir ani Theo mi nelhali. Znají mě tu. Přijdu si jako popová hvězda. "Ano, to jsem já. Pomůžete mi prosím vybrat něco vhodného? Princ neví, že jsem zde. Je to překvapení. Chtěla bych vypadat krásně."
"Ach, jistě." Oklepe se. "Pojďte za mnou. Jeho Výsost je v dračí podobě černý, ale netuším jaké má oči." Tázavě se na mě otočí.
"Žluté, ale jak to s tím souvisí?" nechápu.
"No, je zvykem, že vyvolení chodí na společenské události v barvách draků svých partnerů. A vy jste navíc družka samotného krále, takže si musíme dát vážně dost záležet." Mírně se zamračí jak přemýšlí a pak se podívá na hodinky. "Ještě, že máme dost času."
Chci jí říct, že se musím ještě stihnout nechat učesat, ale to nestihnu, protože mi v ruce přistanou první zlato černé šaty. První asi ze sta.

Nakonec jsem si přeci jenom jedny - ty, které se nejvíce třpytily - zamilovala a odnesla si je ze salonu. Při tom jsem s úsměvem mávala slečně, se kterou jsme si slíbili, že si dáme spolu na plese víno a která mi teď skoro dvě hodiny statečně asistovala při výběru šatů.
Rovnou jsem zamířila do kadeřnictví.

Cestou jsem si tak nějak zběžně prohlížela město. Nic zvláštního jsem, až na občas moc výrazné oči, neviděla. V Rumunsku je doopravdy mnohem víc draků než u nás.

Vejdu do prostorného a moderně zařízeného kadeřnictví. Když nad tím tak přemýšlím - jak vlastně Rhaegal mohl znát kadeřnictví a plesový salon? Teda to kadeřnictví bych ještě možná pochopila, ale salon? "Dobrý den, jste objednaná?" upře na mě zrak slečna na recepci.
Drak. Sakra, je tu místo, kde nejsou? "Dobrý den. Nejsem, ale potřebuji nutně učesat na dnešní večer. Na korunovaci."
Jak jsem to řekla, zasekla se stejně jako obsluha salonu. Pana boha, to je toho, že jsem člověk. "Jsem Kiara Foxová," vydechnu frustrovaně a slečně se najednou rozšíří koutky.
Pár ženských se po mně ohlédne. No bóže.
"Ách, ták!" pronese slečna a už mě vede ke křesílku. "Sedněte si sem, ujmu se vás sama." Její stowattový úsměv by rozsvítil snad celý New York. "Mimochodem jsem Genesis, ale stačí Giny." Natáhne ke mně ruku.
"Těší mě." Stisknu jí, už skoro nevnímám, jak hřeje a pak si sedám.
"Šaty už máte koukám, mohu se na ně prosím podívat?" Nechápavě se na ní podívám. "Kvůli stylu účesu," odpoví mi na mojí nezodpovězenou otázku.
"Rozumím." Usměju se a jdu rozepnout obal na šatech.

Za 40 minut odcházím nejen s precizním drdolem vytvořeným z mé ohnivé hřívy, ale také s telefonním číslem navíc. Giny mi prý pomůže s oblékáním, protože jak mi pak došlo, do té róby se sama vážně nedostanu, takže jsem ji poprosila o pomoc. A jelikož tu stejně nikoho jiného nemám a vážně těžce pochybuju o tom, že by mi Rhaegal přišel zapnout šaty, tak jsem ji i poprosit musela. K mému štěstí to je skvělá holka a nemá sebemenší problém s tím, mi pomoci. Taky je trochu potrhlá. Když mě česala, povídaly jsme si a to tak, že to museli slyšet i venku na náměstí.

Na recepci hotelu nahlásím, že čekám návštěvu a ať ji případně pošlou rovnou nahoru. Když dojdu do pokoje opláchnu se, a dávám si u toho velký pozor na vlasy, a pak si stoupnu k zrcadlu s úmyslem si nakreslit na xicht obličej.

"Až tě Jeho Výsost uvidí dojde mu kyslík holka," zazubí se na mě v zrcadle má společnice, když finishujeme s přípravami. Taky je to nově pasovaná průvodkyně. Né, že by se hrad dal přehlédnout, ale je celkem štreku od města, nevím kudy tam. Jinak dračí sídlo vévodí panoramatu zdejší krajiny. Je divný, jak o něm mluví. Je to prostě můj Theo a basta. Žádného "Vaše výsosti" se ode mě nejspíš nikdy nedočká. "Doufám v to, Giny. Přece jenom neví, že jsem tady. Snad mě uprostřed parketu nezasype otázkami a nechá si to do soukromí," povzdechnu si a Giny se uchechtne. "Co?"
"Podívej se na tvůj hrudník. Říkám ti, že bude rád, že může dýchat. Pokud vůbec. Ale my bez kyslíku chvíli vydržíme, tak to s ním snad nesekne," pronese s nadsázkou a já se rozchechtám jak postižený kůň. Přisuzujme to brutální nervozitě, protože to, co řekla, zase tak vtipné nebylo.
Když se konečně uklidním, Giny se na mě významně podívá a vytáhne obočí. Poznala to.
"Jo, jsem strašně nervózní," přiznám.
"A proč? Vždyť nemáš důvod." Pane bože, vždyť jsme si tu hodinu povídaly převážně o mně a o Theovi, to si nic nezapamatovala?!
"Genesis! Ty jsi mě poslední hodinu neposlouchala nebo co?" řeknu trochu podrážděně.
"Ale jo. Ale vždyť, dokud neřekneš svoje jméno nikdo tě nepozná a král bude nadšený, uvidíš." Povzbudivě se usměje.
Kruci... Král. To zní... strašně. Musím se zhluboka nadechnout a vydechnout, jde na mě záchvat. Do prdele! Ne, ne, ne, prosím. Teď ne!

V médiích Kiařiny šaty. :)