Osudová přitažlivost

21. Cizí rozhovory se neposlouchají 🐉

"Nechci bejt nezdvořilej, ale to je úleva sakra," prohlásil vedle mě Theo, když se mu trochu zklidnil dech.
"Buď v klidu. Cítím se úplně stejně. Jakoby ve mně bouchla dlouho tikající atomová bomba," vydechla jsem úlevně.
Uchechtnul se. "Dobrý přirovnání, jo."
Pak bylo chvilku ticho.
"Nechápu, co to semnou dokážeš udělat, Theo," otočila jsem se na něj, "taková jsem nikdy nebyla."
To se se zájmem v očích otočil i on. "Taková? Jaká?"
Zarytě jsem mlčela. Bylo divný, že jsem se styděla to slovo vyslovit nahlas po tom všem, co jsme spolu před chvílí prováděli.
"Jen to řekni," ozval se pobaveně.
"Nadržená," skoro jsem to zašeptala.
"Na tom přece není nic špatného," zapředl a odhrnul mi pramen vlasů z očí.
"To ne, ale já nikdy neměla takovou potřebu víš... a prostě, to jaký na mě máš v tomhle ohledu vliv je až neskutečný."
"No a není to spíš dobře? Ještě když jsme pár."
"To je. Ale mám pocit, že já na tebe tak nepůsobím. Nevím," pípla jsem.
"Teď si děláš srandu?" zvedl se na lokti, "postavil se mi už v klubu a málem mi protrhnul kalhoty, proboha."
Zasmála jsem se. "To proto, že jsi to dlouho neměl."
"No tak to ani omylem. Dokud jsem nebyl s tebou, tak jsem byl skoro jako z ledu. Jednou za měsíc mi to stačilo. Až teprve, když jsem byl s tebou, na mě začaly přicházet ty týdny půstu. A mimochodem," významně se na mě podíval, "vůbec jsi mi to neulehčila těma příšerně uzkýma džínama. Ještě jak ses v nich kroutila. Skoro jsem cítil, jak se ze mě kouřilo."
Zase jsem se zachechtala. "Nekecej mi tu."
"Kdo tu kecá? Já určitě ne. Foxie," přitulil se ke mně a pohladil mi tvář, "máš na mě úplně stejný vliv, jako já na tebe. Tvoje tělo je jako tělo bohyně. Přitahuješ mě tak, jako nikdo jiný. Nikdy si nemysli opak. A už nikdy o sobě nepochybuj, alespoň ne přede mnou, jestli mě nechceš naštvat."
Jeho slova mi málem vyrazila dech. Bylo to tak krásné a osobní. Navíc Steve semnou třeba takhle nikdy nemluvil. Ale on se nedá s Theem vůbec srovnávat. Vůbec. Theo je můj naprostý idol a bůh. Moje jediná a největší láska. Bylo tak osvobozující si to přiznat. "Miluju tě, Theo," hlesla jsem zcela oddaně.
"Miluju tě, Foxie." Sklonil se, aby mě políbil. "Tak moc jsem tě chtěl a teď jsi konečně moje. Udělám všechno pro to, aby jsi byla šťastná."
Byla jsem naprosto dojatá. "Stačí, když budeš se mnou. Nic víc nechci." Z toho všeho vyznání nakonec vzniklo další, o něco něžnější, kolo.

***

Probudila mě palčivá žízeň.

Když se mi posléze rozchodil mozek, vůbec jsem se tomu nedivila. Kombinace alkoholu a divokého sexu umí navodit pořádnej sucháč. Přemýšlela jsem, jestli do kuchyně nepůjdu nahá, ale nakonec jsem si vzala kalhotky a Theovo tričko, ani nevím proč.
Jak jsem vyšla z ložnice, zaslechla jsem z pootevřených dveří Theovi pracovny hlasy. Vím, že cizí rozhovory se poslouchat nemají, ale sveďme to na to, že jsem druhý hlas rozpoznala jako Troyův a napadlo mě, jestli nemluví o mně nebo o Stacy.
"Nesmějí to v žádném případě vědět, Troyi. Ani jedna. Rozumíš?" Slyšela jsem, když jsem se přiblížila. Theo měl naléhavý a podrážděný hlas.
Co nesmíme vědět?!
"Já to chápu, ale Kiaře bys to říct měl. Stejně se to dozví," ozval se Troy naprosto klidným hlasem.
"Chystám se na to. Jen se vážně dost bojím, jak bude reagovat."
Reagovat na co, sakra? Co pak má někde tajnou manželku, nebo co?
"Jestli tě doopravdy miluje, tak to pochopí. Třeba jí to bude trvat, ale zvládne to. Jen ji nesmíš vyděsit."
"Jasně. To asi šest metrů dlouhá potvora dokáže, že jo!? Jak jí nemám vyděsit? Víš, jak vůbec vypadám?" Theo zněl vážně frustrovaně a vyděšeně.
Jaká potvora? O čem to sakra mluví?!
"Dokážu si to představit, to mi věř. Když jsem viděl Rhaegala, málem to semnou šlehlo. Ale já nejsem blbej a vím dávno, že draci existujou. Kiara na nic z pověstí nevěří. Směje se tomu."
D-draci? Cože kurva? Jaký draci? Jak existujou? Co to melou?
"Jsi si jistej?" ozval se smutně Theo.
"Jsem. Při tréninkách jsme dost kecali o různejch věcech. Nevěří v draky. Musíš ji na sebe nějak jemně připravit, než se jí zjevíš v celé své kráse. Nebo spíš šupinatosti," uchechtnul se Troy, ale mně teda do smíchu ani trochu nebylo. Jako kdybych na místě, kde jsem zrovna stála, přirostla k zemi. Nemohla jsem dýchat a dělalo se mi nevolno. Draci? Existují? A ještě ke všemu má být Theodor jeden z nich? Co to je kurva za debilní výmysl! Draci přece neexistují. Neexistují!
"Debile," ulevil si Theo, "s Rhaegalem si to vyřídím. Nemá se před člověkem co proměňovat. Hlavně, že jsi to zvládnul."
"Byla to blbá náhoda. To já trpím nespavostí, ne on. Neměl jsem tam v noci co dělat. Alespoň díky tomu vím o tobě a můžu být případně Kie oporou a vysvětlit jí, že lidem neubližujete."
"Asi to bude třeba. Doufám, že ode mě neodejde, nemůžu o ní znovu přijít Troyi..." A dál už jsem neslyšela, protože jsem musela pryč. Tohle bylo moc. Co nejtišeji jsem si vzala veškeré své věci, rychle se převlékla a nepozorovaně zmizela z bytu.
Chtěla jsem domů.
Ne.
Chtěla jsem utéct.
Někam daleko. Daleko od Theodora a všech tady těch bláznivin. Podle toho jak mluvili, si nikdo žádnou srandu nedělal. A já dostala neuvěřitelný strach.
Ale byla tu otázka druhá. Byla jsem si jistá víc, než čímkoliv jiným, že Thea miluju. Víc, než kdykoliv před tím. Navíc když jsme si všechno vyříkali, vysvětlili a přiznali. A taky přece Troyovi říkal, že mi chce říct o sobě pravdu. Bilo se to ve mně. Jedna část chtěla utéct a ta druhá zase vysvětlení. Taky jsem chtěla, aby mě objal a řekl, že to byl jen špatný sen.
Ale věděla jsem, že nebyl.
Přišlo mi to, jako celá věčnost, než jsem výtahem sjela dolů a ihned, jak jsem vyběhla ven, stopla jsem taxi s jasným cílem. Knihovna. Už mi začal vyzvánět telefon. Ani se mi ho nechtělo brát do ruky. Ale musela jsem. Byl to samozřejmě Theo, kdo jiný. Roztřepanýma rukama jsem to zvedla.
"Kio? Konečně! Kde sakra jsi?! Co se-"
"Slyšela jsem vás," hlesla jsem jenom a měla co dělat, abych se nerozbrečela.
Na druhém konci byla skoro minuta ticha. "Co všechno jsi slyšela?" ozval se nakonec váhavě.
"Všechno, Theo. Všechno."
"Kio, neopouštěj mě prosím. Dovol mi, ti to všechno vysvětlit, moc tě prosím." Z jeho hlasu se dal ihned poznat strach. Koneckonců, já měla taky strach. Neskutečný.
"Dej mi pár dnů prosím. Dej mi čas to vstřebat," šeptla jsem.
Zase chvíli ticho. "Dobře, ale neopouštíš mě, že ne." Už taky skoro šeptal.
"Ne." A típla jsem to. Jen jsem nevěděla, komu přesně to nalhávám. Sobě nebo jemu? Měla jsem chuť zdrhnout rovnou z kontinentu.

Dorazila jsem do knihovny a paní na recepci ihned poprosila, jestli by mi řekla, kde najdu knihy, které pojednávají o dracích, kteří tu údajně kdysi dávno byli. Moc milá paní mě zavedla do příslušného sektoru a já začala číst. U toho jsem si ovšem zablokovala letenku. Tohle chtělo pořádný provětrání hlavy.