Osudová přitažlivost

33. Podceňuješ se 🐉

"No, p-prostě jsi c-celý zářil a p-pak mě spálil. B-bylo to h-hrozný. T-taková bolest," škytám.
"Co je to za kravinu? Jak bych to mohl udělat?" skoro se ohradil.
"No... já nevím. Prostě j-jsi," trhaně se nadechnu, ještě mi hrudník stahují vyděšené vzlyky, "se najednou pro-proměnil a, a Aramor j-jakoby tě potlačil a nechtěl pustit. P-pak se-e ti na hrudi objevila ta záře jako kdy-když ses promeňoval a, a, a...," nedokážu větu dokončit a zase se mi spustí slzy. Jsem neskutečně vyděšená.
"To je ale blbost." Znovu mě položí na svou nahou hruď a konejšivě mi hladí vlasy. "Kio, ty máš pořád strach, viď?" zeptá se trochu a zklamaně, ale to já odtáhnu a začnu zuřivě vrtět hlavou.
"Nemám. Právě, že už ne. Ale od té doby, co jsem mluvila s Aramorem mi vrtá hlavou to propojení. Asi je to tím, já nevím." Snažím se mluvit v klidu a jasně.
"Achjo. Jen ti ukážu rozdvojení mysli a tobě už se zase bouří hormony."
"Já se tě ale vážně nebojím," přesvědčuji ho rychle. Hlavně, ať se zase nenaštve.
Ale on nevypadá naštvaný. Spíš skleslý. "Zkus mi ten sen prosím popsat do detailu."
A tak se pustím do jasnějšího a hlavně už klidnějšího vyprávění. I když po tom, co skončím, mě začnou zase pálit oči.
Nesouhlasně zavrtí hlavou. "Kio, ty se podvědomě podceňuješ," pronese a mně spadne brada.
Ano, nemám pocit, že bychom si byli rovni, ale to věděl nemusel. Jak to, že to poznal jen ze snu?
Když mlčím a jen se sklopenýma očima žmoulám deku, zvedne mi prstem bradu. Teď se jeho modré oči doslova vpíjejí do těch mých zelených. "Kio, odpověz mi," vyzve mě tichým hlasem.
Je jen o rok starší než já, ale vlastně není. Je o mnoho let starší a zrovna v téhle chvíli, mu to přímo září z očí. Ta jeho moudrost.
"Ano," vydechnu jen a on se mírně zamračí.
"To je ta největší hloupost, jakou můžeš dělat. To se mě snad radši boj, ale nikdy se nepodceňuj. Jsi úžasná žena. Nemáš důvod si myslet opak."
"Ale mám," povzdechnu si.
"To by mě zajímalo jaký. Protože jsem drak?"
"Právě proto, že jsi drak. Co pak to nechápeš?"
"Ne. Nechápu to ani trochu."
"Jsi mnohem silnější, bystřejší, rychlejší a... jsi neuvěřitelně nádherný," vydechnu.
"Kio, vždyť ty taky. Jsi tak krásná, až mě to často bolí," vydechne a já mám co dělat, abych se zase nerozbrečela. Co to se mnou je? Takhle vyklepaná jsem nikdy nebyla a to se semnou život zrovna dvakrát nemazlil ani před Theem. No vlastně po něm. Prostě něco mezi, sakra.
"Theo, není to o vzhledu, ale o podstatě. Ty jsi bytost, o které někteří lidé věří, že je bůh. Co jsem já?"
Theo se zasměje. "Ty jsi v Hong Kongu podnikala špehovací akce, nebo co?" Ale pak zvážněl. "Kiaro, ty jsi především moje láska, Vyvolená. Ale jestli to teda myslíš takhle, tak jsi žena boha. To ti nestačí?" Nakonec se zase klukovsky zasmál a mě to nakazilo taky.
"Nebereš to vážně." Drcla jsem do něj a on si mě stáhnul do náruče.
"Beru to zcela vážně, protože jde o tebe. Ale meleš kraviny a o tvém snu radši nemluvím. Draci se nikdy nepovyšovali. Brali lidi jako sobě rovné a právě naopak je často - jako já tebe - milovali. Vždycky jsme pro vás měli slabost. Chtěli jsme pro vás stvořit ten nejbezpečnější svět. Což se nám nakonec moc nepovedlo, ale alespoň je teď už dobře. Chci tím říct, aby ses vedle mě necítila méněcenná. Vadí mi to. Dost." Unikne mi uchechtnutí. "Co je na tom k smíchu?" Skloní ke mě obličej a já na něj zvednu pohled.
"To, že někdo, kdo umí lítat, má páru jak sto volů a - chrlíte vlastně oheň?" Jen celý vysmátý přikývne. "Sakra, a co chrlí podělanej oheň, se mi tu snaží vsugerovat ať se já - člověk, opakuji, člověk - před ním nepodceňuju. No do háje. Mám pocit, že mi každou chvílí doopravdy přeskočí, Theo," povzdechnu si a doslova se na něj zhroutím s rukou přes obličej. Nebrečím, teď jen zase pociťuju strašnou frustraci. Theo se, bůh ví proč, jenom uchechtne a položí se se mnou na polštář. Ihned si začne hrát s mými vlasy. Moc jeho teď jednání nerozumím.
"Kio, uvedu zase pár faktů na pravou míru," ozve se za mými zády a já jsem tak nucená se otočit.
No dobře, nucená úplně ne, ale přijde mi neslušné k němu být zády, když na mě mluví. Navíc... ty jeho oči i hlas jsou tak uklidňující. A to je přesně to, co teď potřebuji. Upře na mě ta svá světýlka a mírně se usměje. "To, že by nade mnou přebral kontrolu drak, je nemožné. Už tak je těžké vyvolat jen jeho čistou mysl. A umí to jen členové královské rodiny. Ostatní draci ne. Když se proměním, dívám se na tebe úplně stejně, jako teď tady. Drak, jako takový, nemá potřebu přebírat kontrolu nad tělem a ani nejde, aby se o to pokusil. To já ho v sobě jako malý vyvolal, ne on mě. Chápeš? Moje mysl je mnohem silnější. Jeho samostatnou mysl jsem zalarmoval jen kvůli tobě. Jinak jsem to jen párkrát zkusil, jako malý, ale běžně to nedělám. A upřímně? Přišlo mi, že ho to dost obtěžovalo," uchechtne se.
Co je na tomhle k smíchu? "Dobře, ale nechápu, proč ti to přijde vtipné," zamručím.
"Já ani nevím. Asi je to kombinace štěstí, a taky toho to, že se mnou komunikuješ a neutíkáš. A lásky. Především lásky." Vtiskne mi polibek na čelo.
"Mám jen trochu poblázněnou mysl. Časem si to všechno sedne," řeknu a zívnu. Jeho slova mě doopravdy uklidnila a teď nastoupila únava, jelikož mě ten šílený sen vzbudil uprostřed noci.
"Já vím. A proto si pamatuj, že ti kdykoliv, cokoliv, rád vysvětlím. Radši ti budu stále něco objasňovat, než abys mi znovu zmizela." Přitulí si mě k sobě víc a já se bezděky spokojeně zaculím.
"Já už nikdy někam nepůjdu. Byla by mi bez tebe zima," řeknu provokativně a zaslechnu jen jeho pobavené uchechtnutí, než se opět propadnu do, tentokrát klidného, spánku. Mluvila jsem pravdu, to teplo, co z něj sálalo, bylo lepší než kdejaký přímotop.

Ahoj, jsem tu s trošku kratší kapitolkou. Nějak mi to psaní zase nejde a nechci to ze sebe tlačit, ať se to dá alespoň trochu číst.
Tak mě za to nesežerte. ;)