Osudová přitažlivost

25. Boj se strachem 🐉

Nezažila jsem trapnější cestu výtahem. Oba jsme zarytě mlčeli a pohledem hypnotizovali zem.
Na rozdíl od poslední cesty, ta byla alespoň zábavná. Nejspíš si to uvědomoval i Theo, dle toho jak zatínal pěsti, až mu z toho bělaly klouby. Silou vůle jsem potlačila povzdech a dál zírala do země. Konečně se ozvalo to vysvobozující cinknutí.
Theo mě nechal vyjít, jako pravý gentleman, první a pak otevřel dveře. Akorát mu nedošlo, že teď mě jeho vychování nezajímá. No i když... Vlastně díky bohu za to. Kdyby se drak vychoval špatně, asi bych tu už nestála. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala špatné myšlenky a šla si radši sednout na rozložitý gauč.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se potichu.
"Máš víno?" hlesla jsem a mnula si u toho ruce.
"Mám." A s těmi slovy odešel do kuchyně. Od kdy má víno? Nepije náhodou whiskey? No to je teď fuk.
Mezitím, co mi chystal pití jsem přemýšlela, jak artikulovat své otázky. Najednou přede mnou přistála sklenka s vínem a ten, co mi ji donesl, se posadil naproti mně a zíral do stolu. Zarytě mlčel. Z jeho držení těla šlo poznat, že má strach, byl nejistý.
Rozhodla jsem se situaci malinko odlehčit. Dramaticky jsem si odkašlala. "Takže, ráda bych se dotázala Jeho Veličenstva korunního prince Aramora Nicusora Theodora Scaly - Temneta, kdy mi hodlal říci, že má zpět své postavení."
Zabralo to, jeden koutek jeho úst zacukal. I mě to donutilo k úsměvu. "Nejspíš by to řekl dnes po obědě, kdyby jeho drahá polovička neutekla."
"Jeho Vyvolená," pronesla jsem a on nadzvedl obě obočí v překvapené grimase, "utekla, protože je prachobyčejný člověk a jaksi se nové skutečnosti vylekala. Ne to je slabé slovo. Vyděsila se k smrti," řekla jsem ironicky. Ani nevím sakra proč.
"Promiň, Kio. Chtěl jsem ti to říct nějak střídměji. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle," povzdechl si.
Fajn. Teď mi ho bylo vážně líto. "Já tě chápu Theo, ale tak neměl jsi o tom mluvit, když jsi věděl, že jsem tady. Bylo jasné, že se každou chvílí proberu."
"Myslel jsem... no, že po té noci budeš spát prostě dýl."
Mírně jsem se zarděla při narážce na sex. Dokonce mnou projela vlna tepla, ale bohužel pro ni jsem teď měla trochu jiné zájmy. "Probudila mě žízeň a slyšela jsem hlasy. Trochu se stydím, že jsem poslouchala, ale když jsem poznala Troyův hlas, myslela jsem, že se bavíte o mně nebo o Stacy," přiznala jsem se.
Smutně se pousmál. "Při nočním běhu narazil na mého bratra v jeho přirozené podobě. Rhaegal se sice hned proměnil a vše mu vysvětlil, ale i tak byl Troy pochopitelně vyděšený. I když méně, než bych od něj čekal. No a bratr mu řekl i o mně, jak jinak, tak šel rovnou za mnou."
Takže Troy chodí běhat, když nemůže spát a ten Rhaegal je Theův bratr. A co tu sakra dělá?! "Máš tu rodinu?" zeptala jsem se, přičemž jsem znervózněla. Ještě ne, prosím.
"Ne jen bratra. Rhaegal je druhorozený. Vrátil se se mnou a Fathirem z Rumunska. Potřeboval na chvíli pryč," povzdechl si. UF!
"Ano. Já... slyšela jsem o tvém otci. Je mi to líto, Theo." Něco jsem na to říct musela, přeci jen, umíral mu táta. Bylo mi to líto. Sama jsem si nedokázala představit, že by tu moji rodiče někdy nebyli. A sakra, jak jim to jen řeknu? A co řeknu jim vůbec něco?
"Děkuji, ale už je jeho čas. Vlastně se dožil krásného dračího jubilea." Hned, co to řekl, po mně hodil pohledem. Asi mu došlo, že řekl "dračího". Kolik jeho otci asi je?
"Všechna čest," řekla jsem jen a radši se napila.
Viditelně si oddechl. "Ale to teď nechci řešit, Kio. Spíš ti chci zodpovědět veškeré otázky, co máš," řekl vážně.
"Kolik ti je?" vystřelilo ze mě rychleji, než jsem to stihla zastavit.
Pousmál se. "Skoro dvacet sedm."
Protočila jsem oči. "Myslím doopravdy, Theo. Zjistila jsem si hodně skutečností a mezi nimi je i vaše dlouhověkost. Jako člověk vypadáš na dvacet sedm, ale ve skutečnosti ti je víc."
Odkašlal si. "Drak se stává dospělým sto let po svém narození. Takže když jsme se... poznali, bylo mi devadesát osm. Tak si to spočítej."
Do prdele. Myslím, že mi v tu chvíli dost ošklivě zaskočilo. Chvíli jsem vážně počítala a spočítala to. Hrklo ve mně. "Sto devět? Vážně?" řekla jsem zaskočeně a musela si po tom odkašlat.
"Za týden sto deset. Jo." Jen se na mě díval a čekal mou reakci. No myslím, že jsem ho dost překvapila tím, co jsem pak s vypětím všech sil plácla.
"Na to, že pamatuješ obě světový vypadáš fakt dobře," řekla jsem naprosto normálním a klidným tónem hlasu. Jako kdybychom se bavili o počasí.
Rozesmál se. Opravdu se rozesmál a byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Srdce při něm poskočilo. Můj nový nejmilejší zvuk. Drak nedrak. Byl okouzlující.
"Tak děkuju."
"Prosím." Naznačila jsem rukou poklonu.
Pak se na mě zvláštně zadíval. "Na to, co jsi právě zjistila jsi až moc klidná. Nevím jestli se radovat, nebo bát."
Pousmála jsem se. "Měla jsem celý den na to, abych se s tím vyrovnala Theo. Četla jsem všechny, přísahám všechny knížky, co máme ve městské knihovně, ve kterých je něco o dracích. Taky jsem potkala Kate a rozhovor s jejími rodiči mi pomohl asi nejvíc. Vím všechno. Historii draků, jak jsme kdysi žili vedle sebe jako jeden národ, taky vím, proč to už tak není." Chytře jsem nevyslovila to jméno. "Potom také to, že draci nejsou zlí a že jich je kolem mě spousta," vysvětlila jsem. A taky se umím sakra dobře ovládat, takže nechci, abys poznal, jak moc ve skutečnosti vyděšená jsem, ale to ti milý Theo, teď říkat nehodlám.
"To máš pravdu. Pro jednoho pracuješ," řekl a já málem vyprskla víno, kterého jsem se právě napila.
"Gregor?!"
Přikývne. "Vychovával mě."
Čumím jak vejr. Tak proto říkal, že se Theo vrátí a proto věděl, kde je. Proto se na sebe po té rvačce tak dívali. Proto rychle vystřízlivěl. Všechny ty nápovědy jsem měla najednou před sebou, jako na talíři. No kruci. "Dneska se nejspíš nepřestanu divit."
Chvíle ticha.
"Theo, co se stalo s tím chlapem z klubu?" zeptala jsem se opatrně. Došlo mi, jak to ráno odešel, když jsem se šla koupat. Navíc právě ten pohled, co po sobě s Gregorem hodili. Děsila jsem se.
"Kio, jsou věci, o kterých s tebou mluvit nebudu," řekl tvrdě. 
To mé tušení ale jen zesílilo. "Vždyť přece lidi nezabíjíte, ne?" zeptala jsem se. V mém hlase nešla skrýt ta nejistota.
"Ne, nezabíjíme, ale napadl mou Vyvolenou, chápeš?" Jeho výraz byl teď skutečně děsivý.
"Theo... tys ho... zabil?" vydechla jsem nevěřícně.
"Já ne," odsekl. "Mám na to lidi."
"Draky," opravila jsem ho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Do prdele...
"Ano. Víš, dopustil se něčeho, co se mezi dračím lidem neodpouští."
"Ale on přece nevěděl, že jsi drak a já tvoje Vyvolená!" vyprskla jsem vyděšeně. Zabil člověka...
"Ale on nebyl člověk, Kio. Věděl to." To mě usadilo. "Právě proto dostal trest, jaký si zasloužil. Napadl člověka. Ještě ke všemu tebe a k tomu mnou pohrdal. Otázka co jsi zač byla jenom na oko. Věděl sakra dobře, kdo jsem."
To mě donutilo dál už mlčet. Byly to zkrátka dračí záležitosti. Byť mě vyděsilo, že ho zabili, asi si to zasloužil. Přece jenom i tady máme tresty smrti, tak co už.

Nějakou dobu jsem zaraženě mlčela.

"Theo, ty pamatuješ...," ozvala jsem se nakonec, ale zasekla jsem se. Pamatovala jsem si Fathirovu reakci a proto jsem opravdu důkladně volila slova. "Toho zlého draka?"
"Darksidera?" vydechl. Bylo vidět, jak byl rád za změnu tématu. "Ne, ale otec ano. Ten dračí král, co při boji proti němu zemřel, byl můj dědeček. Agnomir." Aha? Další informace. Pro boha, bouchne mi mozek. Radši jsem se dlouze napila a jeho odpovědi jen přikývla. "Kio, přijde mi to divný. Vypadáš, že už ses s tím srovnala, ale při tom si tím nejsem tak jistý. Když si drak vybere člověka, nikdy to tak jednoduché není," řekl opatrně.
"Protože v koutku své mysli tomu stále nevěřím. Potřebuji důkaz," šeptla jsem s divoce bijícím srdcem.
Zničeně si povzdechl. "Je to nutné? Víš to teprve od dnešního dopoledne a... já nevím. Bojím se , abys neutekla."
"Neuteču," vyhrkla jsem obratem.
"Jak si tím můžeš být tak jistá?" Nejsem, Theo. 
"Theo," naklonila jsem se k němu, "protože už z části vím, jak vypadáš," řekla jsem prostě, když jsem si vzpomněla na ples, přičemž se mi zježily chloupky na rukou, ale vážně jsem nechtěla vypadat jako srab. Navíc, Teresa to zvládla, proč bych to nezvládla i já? Nedokážu ho opustit, takže se do jeho světa zkrátka musím nějak dostat. Teď to byl on, komu málem vypadly oči z důlků. "Jak to?" vydechl.
Pousmála jsem se. On si to vážně neuvědomuje. "Maškarní bál, Theo," řeknu potichu a jemu se oči rozšíří v pochopení. "Ta tvá maska, vlastně nebyla maska. Došlo mi to, když jsem seděla u Tagoriů, takže...," rozmáchla jsem se rukama, "vím, že máš žluté oči a že máš ostny a rohy po celé hlavě a taky to, že budeš nejspíš černý." Pak jsem se prostě vítězně usmála. I když mě to stále ještě děsilo a nejspíš ještě notnou chvíli děsit mělo, už jsem se s tím začínala pomaličku vyrovnávat. Ale jen bůh ví, co se stane, až ho uvidím celého. Jedno jsem ale věděla jistě - neuteču. Alespoň ne hned.
"Správně," vydechl, "dva velké rohy na čele a po každé straně obličeje dva ostny."
Přikývla jsem. "Theo," řekla jsem hned po tom, co jsem do sebe kopla celý obsah skleničky, "musíme to udělat hned."
Zakroutil hlavou. "Já se bojím," vyhrkl okamžitě. Bylo to ironické, ale tohle přiznání mě semlelo, jako vlna tsunami. Zamrkala jsem, abych odehnala slzy.
"Ty to nechápeš. Já to potřebuju. Potřebuju uvěřit." Jak jsem to řekla, mlčky se zvedl a šel ke dveřím. Bál se, to i já.
Ale on se bál, protože si myslel, že mu uteču, protože se jeho budu bát. Možná se ho chvíli bála, ale já měla strach kvůli něčemu úplně jinému. Protože jsem věděla, že mi pohled na něj obrátí život vzhůru nohama. Vše, co jsem dosud znala a v co jsem věřila, bude pryč.