Osudová přitažlivost

3. V baru 🐉

Nakonec jsem tu láhev vypila.
Za dvacet minut.
A usnula jsem oblečená, nalíčená a v masce, kterou jsem si, bůh ví proč, nesundala.
Asi jsem měla pocit, že mě za ní nikdo nevidí. Že jsem schovaná před celým světem, ale hlavně před Theodorem.
Ano, vrátil se.
Ta skutečnost mě po probuzení do hlavy praštila víc, než kocovina.
A že jsem jí měla jak z praku.
Sundala jsem si teda tu masku, svlékla šaty a v županu zamířila do koupelny, kde jsem si dala dlouhou studenou sprchu.

Seděla jsem u hrknu kávy a zaraženě čuměla do zdi, když v tom zaslechnu chrastění zámku a do dveří vpadla snad ještě opilá Stacy.
Proboha, vždyť jsou dvě odpoledne.
Počkat, ona u něj zůstala?

"Stacy?" oslovila jsem jí pobaveně s nadzvednutým obočím.
Byla celá rozcuchaná, masku měla v ruce a jen tak tak se držela na nohou. Z jejího výrazu bylo jasně znát, že má za sebou náročnou noc a taky měla - cucáka?
Ty se dělali, když nám bylo patnáct, ne?
"Na nic se neptej," zaskuhrala a zapadla do svého pokoje.
Jen jsem nad tím výjevem pobaveně zakroutila hlavou a dopila tu blahodárnou černou tekutinu.
Měla jsem ještě tři hodiny, než jsem se musela začít chystat do práce a tak jsem se rozhodla zprovoznit svůj mobil, který v noci umřel nejspíš ve stejné chvíli, jako já.
Když se trochu nabil, sám se zapnul.
Lehla jsem si do postele a zjistila, že mám několik zmeškaných hovorů a také pět textovek.
Všechny hovory byly od Steva a tak mu ihned zavolám.
Zvednul to po prvním vyzvánění.

"Kio? Jsi v pořádku? Měl jsem o tebe hrozný strach," ozval se na druhém konci a já si úlevně vydechla, jak na mě blahodárně působil jeho hlas. Doslova mi zklidnil mé pocuchané nervy ze včerejška.
"To ty jsi zmizel. Hledala jsem tě," řekla jsem a doufala, že neviděl můj zběsilý úprk.
"Promiň mi to. Jen, co jsem přišel, mě objevil poručík s kapitánem a hodně jsme se zakecali. Když jsem tě pak hledal, už jsi tam nebyla. Stalo se něco?"
Snažila jsem se přejít skutečnost, že mi nevysvětlil to, proč nasupeně odešel a radši jsem vymýšlela ideální výmluvu.
"Udělalo se mi zle. Asi z jídla. Jela jsem domů dřív a pak okamžitě usnula. Promiň zlato."
Jak originální, Kiaro.
"To nic. Hlavně, že ti je líp."
On to fakt sežral?
"Jo je. Dneska mám noční, zítra se můžeme vidět. Co ty na to?" navrhla jsem naší těžkou klasiku.
"Budu moc rád. Musím už jít, jsem v práci. Ozývej se mi, ať nemám strach."
"Budu."
"Dobře, tak pa, miluju tě."
"Taky tě miluju," zalhala jsem, ostatně stejně tak, jako poslední roky a hovor položila.
Lásku k němu jsem už dlouho necítila. Spíš vděčnost a jistou náklonnost. Ale to bylo v dlouhém vztahu přece "normální", takže jsem si s tím hlavu nedělala.

Prošla jsem si i textovky. Steve a opilá Stacy, to jsem jí pak budu musela dát přečíst, aby se taky nasmála.
Ale jedna byla z neznámého čísla.
Rozklikla jsem jí.
Po jejím přečtení už nebylo nikdy nic tak, jako dřív.

Neznámé: Jako, že je voda na zemi, tak přísahám, že mám trápení. Lásku, která stará roky je, cítím stále velmi silně. Ublížil jsem nevinné ženě. Nadávej mi, vztekej se, ale neodpírej mi oči tvé. Prosím, jsem zde, abych napravil chyby své. Přál bych si opět cítit tvou vůni v náruči mé. Dej mi šanci, prosím, Foxie.

Celá jsem se klepala, neschopna jakékoliv reakce.
Chvíli jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že si někdo jenom spletl číslo, ale přesto mi bylo jasné, že tahle zpráva je doopravdy adresována mně. Jen jeden jediný člověk na světě, mě totiž oslovoval Foxie.
A byl to ten jeden jediný člověk na světě, před kterým jsem byla absolutně bezbranná.
Ale to bych nikdy nepřiznala nahlas, radši bych si ukousla jazyk.
Po hodnotné chvíli, kdy jsem si tu textovku četla stále dokola a dokola, jsem odeslala jednoduchou odpověď, o které jsem byla více než přesvědčená.

Kiara: Je pozdě.

Cestou do práce mi ale přišla odpověď, kterou jsem nečekala.

Neznámé: Nikdy není pozdě, Kiaro.

Jen jsem si uraženě odfrkla. Co si jako sakra myslí? Že se tu najednou objeví po deseti letech, kdy se mi ani jednou neozval a já mu skočím kolem krku, nebo co?
To si dělá srandu.

Kiara: V našem případě už je, Theodore.

Pyšná na svou odpověď jsem si hrdě nakráčela do práce, totiž do klubu s názvem Dračí doupě. Ano, jak vtipné. Já, která nevěřila absolutně ničemu, co se psalo v těch pověstech, jsem pracovala v podniku s takovým názvem.
A to jste ještě neviděli ten tématický interiér.
Vypadalo to tam, jako vytesané ve skále. Po stěnách i stropě se táhly liány a sem tam byly škrábance, nebo černé stínové fleky, jako od dračího ohně. Stoly byly "jakože" ze skály, nebo z kmene stromu a židle, křesla a pohovky vypadaly jako obří rozkřáplá vejce. Sem tam vylézali i dráčci, kteří sloužili jako opěrky. Nad DJ pultem byly dvě velké pracky zakončené drápy a když jste do klubu vcházeli, byla to vlastně jedna velká dračí hlava s otevřenou pusou dokořán, chodba vypadala jako vnitřek draka a to nebylo nic pro slabší povahy, jen tak mimochodem.
Prostě jako kdyby vás sežral drak a vy se pak najednou ocitli v jeho doupěti, asi jako lejno, co já vím.
Takže tolik k mému šílenému životu.

Zaběhla jsem do šatny, kde jsem se převlékla do pracovního tílka s logem klubu, totiž s obrysem letícího draka, které mělo větší výstřih, než by mělo být společensky přijatelné a vydala se za bar připravovat na provoz.

Ten večer bylo narváno. S kolegyní jsme lítaly za naším barem (v klubu jich bylo víc) jak zděšené, ale já si i přesto stíhala zpívat a sem tam hakkenovat. Klubem duněl newstyle hardcore a já byla ve svém živlu.
Akorát jsem čepovala pivo a s pohledem přišpendleným na pípu se ptala dalšího zákazníka klasicky: "Co to bude?"
Chvíli bylo ticho a tak jsem vzhlédla. Málem jsem ten půllitr, co jsem držela v ruce, upustila.
"Jednu whiskey, prosím. Bez ledu," usmál se na mě a z mých nohou se v tu chvíli stalo želé.
"Jo. Hned," vydechla jsem a zkasírovala předchozího návštěvníka. "Jakou si dáš? Máme tři druhy," zeptala jsem se roztřeseně, což snad přes hudbu nebylo slyšet. Pohled jsem upírala na flašky, jako na záchranné majáky.
Když ale chvíli neodpovídal, byla jsem nucena se na něj přeci jenom podívat. Naštěstí si prohlížel flašky. Nevydržela jsem to a pohledem na něm zůstala přišpendlená déle, než bylo nezbytně nutné. Byl snad ještě krásnější, než jsem si ho pamatovala. A měl bílou košili, to by mělo být protizákonné, mimochodem. Nabral obrovské množství svalové hmoty, aby ne. Měl na to deset let. Vlasy mu zesvětlaly, modré oči světlé jako letní obloha a úsměv odhalující rovné bílé zuby, ze kterého se mi podlamovala kolena, ať jsem chtěla, nebo nechtěla.
Počkat moment.
Sakra!
Díval se přímo na mě a culil se od ucha k uchu. Super, přistižená jak na něj zírám, komplet zrudnu. "Tak?" zeptala jsem se ve snaze mít tohle už za sebou. Co tady dělá krucinál?
"Glenna," řekl a já mu nalila. Celou dobu se uculoval jako pitomeček. Očividně si užíval, že jsem si ho prohlížela.
Paráda, opravdu.
Položila jsem sklenici na pult a on mi dal peníze. Když jsem si je od něj brala, letmo jsme se dotýkali, ale já měla i přes to pocit, že mnou projel elektrický výboj přímo z trafostanice. Chtěla jsem mu vrátit, ale byl pryč.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem, ale pak jen zakroutila hlavou a vrátila to obří dýško do kasy.
Tohle není dobrý. Proběhlo mi hlavou, když jsem obsluhovala dalšího klienta.

*hakken je tanec, který se provádí na harder styles hudbu (hardstyle, hardcore, raw, uptempo...). Hodně se tančí na festivalech, někdy i v music klubech. :)